Animace je tajemství

Rozsáhlá dvoudílná monografie Sníh na trávě (Sneg na trave, 2008) ruského filmaře Jurije Norštejna, jednoho ze symbolů nezávislé autorské animace bývalého východního bloku, působí tak trochu jako z jiného světa i času. Nejen svou vizuální velkolepostí, zahrnující 1 600 ilustrací, ale také obsahem, který se nijak nebrání patosu, a konečně i svým rozsahem více než šesti set stran. Jakou roli však může v dnešní době editovaných sborníků a analýz s desítkami poznámek pod čarou plnit takovéto navýsost subjektivní „veledílo“?

Patos žijící legendy

Jurij Norštejn a také jeho filmy, jako třeba Pohádka pohádek (Skazka skazok, 1979) či Ježek v mlze (Jožik v tumaně, 1975), se objevují pravidelně ve všech možných anketách o nejvýznamnějších tvůrcích a dílech historie animovaného filmu. Je tedy bezpochyby záslužné, že právě jeho monografie byla přeložena do češtiny a představena tuzemským čtenářům. Velkou zásluhu na tom mělo bezesporu osobní přátelství Norštejna s překladatelem knihy, scenáristou animovaných filmů Jiřím Kubíčkem.

Za poetickým názvem textu se skrývá jedna z Norštejnových vzpomínek z dětství na nenadálý příchod prvního sněhu. „Sníh na trávě – jako bychom odstranili časový úsek tím, že jsme náhlým střihem spojili dvě různé scény. Jako by sama příroda ukázala metaforickou sílu montáže. Sníh na trávě – jako metafora poezie.“ Norštejn se ze své pozice „žijící legendy“ nebojí podobně vzletných myšlenek a patosu, když na jiném místě například zase prohlašuje, že „animace je tajemství poznání a citu přenesené na filmový pás“. Jako v případě všech monografií, chybí i zde z logiky věci jakákoli zpětná vazba či polemika a místy je opravdu těžké nepodlehnout Norštejnovým vše­objímajícím názorům o pravdách a lžích světa, správných a chybných řešeních. Žijící legenda ovšem ještě nemusí být neomylnou legendou. Pokud si ale čtenáři autora dostatečně „odbožští“, ponechají si zdravý odstup a ne­­opomenou vzít v potaz značnou míru subjektivity, mohou z této knihy čerpat mnoho jedinečných, bezprostředních a překvapivých podnětů.

Číst odkudkoli

V pasážích, v nichž Norštejn vzpomíná na konkrétní postupy a inspirace svých filmů, je kniha nejsilnější a jistě i dnes může pomoci mnoha animátorům nalézt jejich vlastní autorský hlas. Tak například autor vzpomíná na vznik vizuální podoby proslulého hlavního hrdiny filmu Ježek v mlze: „Proč byl Ježek nakreslen tímto způsobem, nemohu vysvětlit. Pořád jsem měl na mysli jedno: že musí být tak jednoduchý, aby utkvěl v očích během tří okének na plátně. Musí působit okamžitě jako výstřel. A musí být čitelný na plátně. Obecně řečeno, postava musí být natolik výrazná, natolik vnitřně jasná, aby se dala vyjádřit jednoduchou kresbou. Pokud to nejde, ještě není správně zkonstruovaná.“ Na jiných místech knihy Norštejn zase zmiňuje bezpočet svých různorodých uměleckých inspirací, od moderního malířství přes poezii až po hraný film: „Vlček při chůzi napodobuje chaplinovskou manýru. Klauniáda musí být ukryta v ději, aby nebyl tak smrtelně vážný. Člověk zůstává zřídkakdy sám sebou. Dokonce si nevšimne, jak nahrává okolí. Klauniáda, blížící se absurditě, nás vrací k sobě samým.“

V podobném duchu, s občasnou patetickou tečkou, plyne poklidným tempem celá monografie. Jak uvádí v oficiální tiskové zprávě sám autor, knihu lze skutečně „číst odkudkoli“. Odložit na noční stolek a zase za pár dní prolistovat od jiné stránky. Vždy v ní nalezneme fascinující detaily z natáčení filmů, filosofické úvahy i rady mudrce. Záleží jen, kterou rovinu si jako čtenáři zvolíme za svou. Koneckonců není pochyb o tom, že Norštejn je „žijící legendou“ právem a že jeho osobní i animátorský život obecně není nikterak jednoduchý. S tímto vědomím můžeme některé až příliš bohatýrské pasáže knihy přečíst s dostatečným pochopením a obrátit na další list.

Autorka je filmová publicistka.