Květ mrkve z kompostu slov

„Jméno DŽBOR jsem si nevybral náhodou: mám pocit, že nepřestajně přehazuju vodu bezedným džberem,“ poznamenal si 23. září roku 2005 do svého deníku Vladislav Zadrobílek, majitel nakladatelství Trigon a velký hybatel kulturního dění, publikující své básnické a hermetické texty pod pseudonymem D. Ž. Bor. Nad knihou Tajemný svět pravěku máme co dělat s poslední dávkou čeřené vody. A to dávkou notnou (svazek čítá bezmála pět set stran) a nabranou od samého dna. Pohyb paže však ustal vprostřed gesta, před třemi roky, kdy Vladislav Zadrobílek zemřel. D. Ž. Bor odešel s ním a my nyní držíme v rukou knihu jako spletité, rozporuplné torzo.

Ptačí jazyk

Z autorových vyjádření, například v posmrtně vydaném Posledním časobraní (2012), vyplývá, že sám považoval Tajemný svět pravěku za závěrečnou zprávu, kterou je povinen podat o své práci na poli mytické etymologie čili „mýtoetymologie“, tedy zkoumání paměti slov. Tato paměť nám má pomoci objasnit předpotopní děje (doslova), jejichž pochopení nám poskytne lepší orientaci v dnešku i výhled do budoucna. Našemu rozpomínání prý pomáhají především shodné skupiny souhlásek a podobně znějící slova v blízkých i vzdálených jazycích. Právě různost jazyků a kontextů umožňuje mýtoetymologovi nasvěcovat jednu skutečnost z odlišných stran.

Přesvědčení, že se v každém slovu skrývá mnoho jiných, propagovalo mnoho skvělých osobností západního hermetismu. Hlavním popularizátorem podobných praktik se stal ve dvacátých letech minulého století francouzský ezoterik známý jako Fulcanelli, kterého Bor pomáhal přeložit a následně sám vydal, a následovali jej mnozí jiní, například Bernard Roger, jehož dílo známe z českého souboru Objevování alchymie (2005). Fulcanelliho „ptačí jazyk“ však nabízí spíše aluzivní hru, „fonetickou kabalu“, která namísto písmen pracuje se zvuky. Výslovnost jednoho slova ukazuje na jiné a pomáhá nám tak tvořit slovní hříčky nebo luštit důmyslné šifry dávných zasvěcenců. Fulcanelli a jeho následovatelé tak čtou šlechtické erby, alchymické texty či staré pohádky. Pro Bora se ovšem stává šifrou určenou ke čtení člověk sám. Sám sebe se ptá: „Kdo jsi?“ a odpovědět si nemůže jinak než za pomoci slov. Lidstvo toho ze sebezáchovných důvodů mnoho vytěsnilo, slova však člověka vždy prozradí. Ta nejobyčejnější slova označující části těla, jednoduché nástroje a činnosti si, podle Bora, dokonce pamatují, odkud lidé přišli a proč.

Neopakujte chyby svých bohů

Nabízí se srovnání s jiným starým mužem píšícím zprávu pro potomky, totiž s Milanem Machovcem, který na sklonku života sepsal útlou knížečku Indoevropané v pravlasti (2000), v níž na základě etymologického rozboru slov z indoevropské jazykové rodiny rekonstruuje dávnou indoevropskou „pravlast“ i zkázu, kterou bojovní, patriarchální Árjové působili na své cestě do nových sídlišť, původně obsazených kulturně vyspělými matriarchálními Mediteránci.

Machovec hovoří o minulosti proto, aby zachránil budoucnost. Vyprávěním o dávných hrůzách chce přimět dnešní Indoevropany k budování ekologicky uvědomělejší a méně falocentrické společnosti. S podobným záměrem začal svou poslední zprávu psát i Bor, šlo mu však ještě o víc. Podle něj se v nejstarších slovech skrývá dávno vytěsněná vzpomínka na to, jak dnešní lidstvo procitlo „ze země jako ze sna“, na dávné kataklyzma potopy i na bohy, kteří lidstvo pozvedli vzhůru a spolu se základními technologickými znalostmi mu předali i názvy mnoha věcí. Tito bohové se ovšem ve strašných válkách pobíjeli navzájem a nedokázali společně čelit globální katastrofě, kterou sami aspoň zčásti přivodili. Nyní hrozí, že lidstvo se vším všudy zopakuje jejich chyby. Právě před tím chce Bor svého čtenáře varovat především.

Aby se loď nepřevrátila

Popis stvoření či aspoň zušlechtění člověka pokročilou civilizací zní pro mnoho uší poněkud odpudivě. Do poetického hájemství slovní alchymie tu vniká závan brakového ezoterična s obvyklými rekvizitami – v obrazech vzdušných vozů indické mytologie jsou odhalena letadla, rybí lidé známí z Levanty i ze Střední Ameriky měli po potopě vystoupit z ponorek a tak podobně. Toto míšení vysoké poetické hermetiky a nízké ezoteriky různých „vzpomínek na budoucnost“ představuje patrně nejprovokativnější rys Borovy poslední knihy, rys, který je zhusta odmítán. Proč autor vedle jednotlivých etymologických zkoumání a přesvědčivých projevů svrchované básnické mysli, ingeniózně spojující například med, včely, lva a zlato, klade tolik ezoterického balastu? Navíc se zdá, že on sám považuje tento balast za jádro své závěrečné práce. Balast je ovšem původně zátěž, přidávaná na dno lodi, aby se nepřevrátila. Tedy věc špinavá a hrubá, ale potřebná. Pokud domyslíme to, co se nám Bor snaží říct, možná zjistíme, že omšelá tvrzení o dávných civilizacích hrají v Tajemném světě pravěku podobnou roli.

Jazyk se mýtoetymologii jeví jako velmi tělesná, pozemská skutečnost. Artikulace jednotlivých hlásek například podle autora přímo souvisí s postupným vydělováním článků prstů, úsilí lidské bytosti ve vnějším světě se odráží v růstu mozku a diferenciace duševní činnosti ve vnitřním mikrokosmu – vyprávění Bedřicha Engelse o práci, která polidštila opici, vyvstává v této souvislosti z paměti tak nějak samospádem a nemyslím, že by to bylo na škodu. Podobně přízemní je i Borovo pojetí dávných vyspělých civilizací. Obejde se totiž, až na pár letmých zmínek o možném kosmickém původu života jako takového, bez mimozemšťanů a jiných atraktivních entit, a naopak s gustem popisuje, jak se zdecimovaná civilizace po přečkání potopy světa zvedala ze všudy­přítomného bláta a jediný stavební materiál pro ni představoval bahnomilný rákos.

V bahnu minulých katastrof

Provizorní chýši staví i Bor. Jeho bahnem a rákosem, stavebními prvky poznamenanými hnilobou a křehkostí světa, jsou brakové ezoterické texty – Jindřich Veselý o nich ve své recenzi Tajemného světa pro revue Logos něžně hovoří jako o apokryfech. Pod stříškou povrchní a často poněkud překombinované ezoteriky se však skrývá poměrně prosté sdělení říznuté védskou moudrostí: všechny ty staré civilizace, létající bohatýři, válečníci, kteří se mezi sebou bili, až skoro nic nezbylo, bozi – to všechno byli a jsou lidé, žádné šedivé bytosti s vejčitou hlavou. A jsme to i my.

Pečlivé a poeticky přesvědčivé etymologie nepředstavují samostatný výron básnické imaginace, nýbrž slouží k posílení apelativní moci knihy skrze závazek společné řeči. Dokud jsou totiž naše promluvy i básně nasáklé bahnem minulých katastrof, obýváme týž svět, tutéž „světlinu slov“, jako naši pyšní a nešťastní praotci a stvořitelé. My sami bychom měli zabránit tomu, aby se dějiny opakovaly. Dänikenovské vzpomínání na budoucnost zde nemá čtenáře šimrat po zátylku příjemným vzrušením, ale naopak aktivizovat k práci – především na sobě samém.

„My jsme ti, před kterými nás tolik varovali.“ Tak zní motto Tajemného světa pravěku, sympaticky podkopávající optimismus mnoha dnešních alternativců. Člověk má moc. Kdysi dávno dokázal vytvořit systém řeči skoro sám, jen za pomoci o něco vyspělejších lidí a kapky božské inspirace. Sám se bezmála stal bohem, mnoho božských vlastností mu však stále chybí. Například soucit a milosrdenství. V jedné nepříliš exponované pasáži vyzývá Bor čtenáře, aby na sobě cítil i bolest vařené mrkve. Mám za to, že se velký hermetik s tímto světem rozloučil velmi patřičně, když nám tuto výzvu chlístl do obličeje spolu s notnou dávkou slovního kompostu.

Autor je komparatista.