Správný čas na ciferníku

Román sourozenecké dvojice Alexandra a Lva Šargorodských Jeruzalémské sny (Jerusalimskije sny, 1996) bychom s trochou nadsázky mohli označit za zdařile provedený klavírní part.

Autoři, kteří se věnují také filmové scenáristice a divadelní tvorbě, patří k jedné z posledních emigrantských vln z bývalého Sovětského svazu (emigrovali do Ženevy v roce 1979) a právě s ostatními ruskými spisovateli, kteří opustili SSSR, bývá jejich tvorba nejčastěji porovnávána. Takové srovnání je ovšem v lecčems ošidné. Ostatně, jak často upozorňují recenzenti jejich knih vydaných v zahraničí, západní publikum si na tvorbu této autorské dvojice muselo poměrně dlouho zvykat, mimo jiné kvůli jejich hořkému, specificky ruskému humoru. Český čtenář se s jejich tvorbou – pomineme­li časopisecké ukázky (viz A2 č. 17/2009) – setkává vůbec poprvé.

Knihu od prvních stran charakterizuje prolínání reality a imaginace, fikce a skutečnosti, historie a současnosti a také dvou hlavních narativních linií. V první z nich odchází vypravěčův dědeček Moško někdy na počátku minulého století do Jeruzaléma, aby u Zdi nářků poprosil Boha o vše, čeho se jim ve štetlu nedostává, a přitom se do rodné vesnice, v níž zanechal ženu i děti, už nikdy nevrátí. Jeho záhadné zmizení samozřejmě podněcuje domněnky a dohady sousedů. O tom, co se Moškovi stalo, spekulují všichni, ne všem se ale ve snech zjevuje tak jako svému vnukovi. Ten nad jeho osudem hloubá tak dlouho, až se nakonec rozhodne vypravit po jeho stopách do Jeruzaléma. Tato cesta se stává cílem, pouť do ciziny se mění v návrat domů, výprava do dálek je ve skutečnosti putováním k sobě a odhalování faset jeruzalémského univerza vyznačuje cestu sebepoznání a nacházení vlastních kořenů.

Tenká hranice dojetí a smíchu

Jeruzalémské sny jsou v ruském originálu opravdu strhující četbou – je to zásluhou živého jazyka, ale také díky napínavosti příběhu s mnoha dojímavými i humornými pasážemi (často obojí zároveň), které se mnohdy pohybují až na hranici absurdity. Skvělé je, že stejnými kvalitami se kniha může pochlubit i v českém překladu Marie Iljašenko. Ta zúročila vše, co by měl dobrý převod mít – její překlad knize neubral ani v nejmenším na čtivosti a narativním spádu. Za její prací je navíc vidět skutečně pečlivé filologické čtení originálu. Zdánlivě samozřejmý a prostý fakt, že se Iljašenko dokázala vystříhat překladatelských omylů, je nutné ocenit zvláště tam, kde do textu ruského originálu pronikají jinojazyčné pasáže v jidiš či hebrejštině, případně se všechny jazyky prolínají v jediné větě. Překladatelka přitom v souladu s originálem nepodceňuje čtenářovu inteligenci redundantním vysvětlováním. Vtip, živost a spád původního textu se podařilo zachovat i tam, kde Šargorodští balancují na tenké hranici mezi dojetím a smíchem. Originál ani překlad ovšem nikdy nesklouznou k parodii.

Ocenit je třeba i další aspekty překladu. Jedním z nich je převod vlastních jmen, kterého se překladatelka zhostila se skutečnou vynalézavostí. Jména osob většinou nesou i původní lexikální význam, a tak se jméno Moška Veselého – dědečka, který odešel do Jeruzaléma poprosit Boha o nové kalhoty pro sebe a o spoustu dalších věcí pro své sousedy – nachází ve výmluvném kontrastu ke jménu jeho ženy Nesji Smutné. Podobně jméno kabalisty, který ovládá pět mrtvých jazyků a mluví jimi na zvířata v biblické zoo, vzbuzuje správné asociace. Dotyčný se jmenuje Slaneczek. Postavy mají krásná židovská jména, která hrdiny mistrně charakterizují – a to navzdory tomu, že mnozí by se svého určení raději zbavili: „Už nemám sílu být Židem, šeptal Faerman, mohl by ze mě udělat Brita? Nebo Němce. Bral bych i Japonce.“ Pozornost si zasluhuje také převod hovorových a familiér­ních oslovení, pro něž nebývá vždy snadné nalézt vhodný ekvivalent.

Na jednom místě knihy vypravěč mluví o hodinkách se třemi ciferníky: „Myslel jsem, že aspoň jeden z nich ukáže šťastný čas…“ Zdá se, že právě v takovém čase vznikl český překlad.

Snadná cesta do Jeruzaléma

Překladatelčin stručný doslov dává čtenáři mimo jiné určitý „návod“, jak Jeruzalémské sny číst. Znalost kontextu je zvláště důležitá, uvážíme­li, že podobný typ literatury není mezi českými čtenáři příliš známý. Jedná se o tradiční, starobylou formu takzvaného basolu, průvodce pro židovské poutníky směřující do Jeruzaléma. Knihu lze ovšem číst také bez tohoto klíče, třeba jako humoristický román či podobenství. Čtenář bude patrně spokojen i tak. Vítaným doplňkem jsou samozřejmě závěrečné vysvětlivky, které nenechají na románové cestě do Jeruzaléma bloudit ani ty čtenáře, kteří nejsou dostatečně obeznámeni s jazykovými či jinými reáliemi.

Ačkoli jsem knihu četla už dříve v originále, i při druhém pročítání českého převodu jsem v textu objevovala nové prvky, jimž jsem předtím nevěnovala dostatečnou pozornost, a řada míst mi připadala dokonce humornější než napoprvé – připusťme, že to se většinou stává u četby původního textu. I když puristé budou tvrdit, že překlad je vždy jen překladem, Jeruzalémské sny v převodu Marie Iljašenko jsou právě tak zdařilé, úsměvné a dojemné jako originál.

Autorka je rusistka.