Lidé ve službách věcí

Je dost pravděpodobné, že Knihu (Książka, 2011) polského autora Mikołaje Łozińského daruji své kamarádce, až se vrátí z ročního studia na Špicberkách. Ona se ale k románu kvůli napůl vynucené péči o novorozenou nevlastní sestru dostane až za tři a čtvrt roku v nemocnici na Bulovce, kde stráví dva týdny se zánětem močového měchýře a kde Knihu nakonec zapomene. V odlehlém, vlhkém koutě nemocničních společenských prostor knihu najde zdravotní bratr. Bůhvíproč ji nepoloží na některý z komínků prastarých odeonských edic a Barbar Woodových na nemocniční poličce a nenechá napospas pacien­tům. Doma ji ale stejně založí do knihovny. Dlouho se na ni bude prášit, až ji najde jeho nevlastní syn, z prvního manželství zdravotníkova životního partnera…

Tak nějak by mohl vypadat začátek „životopisu“ Łozińského Knihy, kdybychom se kolem ní rozhodli vystavět podobný příběh, jakými autor ovíjí hmotné věci každodenní potřeby – ovšem sofistikovaně, pomocí dialogů a časově nespojitých, ale významově souvisejících mikrosituací. Věci, a také tři generace členů vypravěčovy rodiny, které tyto předměty po­­užívají a jim se přizpůsobují, v Łozińského próze fungují jako objektivy, jejichž pomocí autor zaostřuje a zaznamenává momentky, které by mohly patřit stejně tak do rodinného alba jako do učebnice moderních dějin.

Těžký vypravěčův kufr

Kniha spojuje dvě vcelku jednoduchá a sama o sobě neoriginální témata. Na jedné straně dějinnost a složitost lidské osobnosti a kumulativnost kolektivních příkoří. „Myslím, že každý už na samém začátku přichází na svět s pomyslným zavazadlem, v němž jsou obsaženy zkušenosti jeho rodičů a prarodičů. A potom k nim časem přibývají ještě jeho vlastní zážitky,“ vysvětluje Łoziński své východisko. Vypravěčův kufr je každopádně dost těžký. Rodinná sága totiž začíná v meziválečném období a odvíjí se až do doby psaní Knihy. Zahrnuje tedy téměř celé století Hitlera a Stalina. Vypravěč sleduje židovskou, komunistickou i emigrantskou část svých předků, jejich komplikující se milostné, rodinné a duševní trajektorie.

Skutečnost, že vypravěčovo „já“ zahrnuje i jedno dávné dědovo odpoledne, jistou matčinu batolecí zkušenost, babiččinu sebevraždu, strach prapředků v koncentračním táboře nebo směšnost největšího rodinného stachanovce, autor zdůrazňuje nespojitostí časové linie vyprávění a střídáním vypravěčů. Relativizuje tak důležitost toho, komu a kdy se co stalo. Potřebujeme vůbec vědět, kdo a o čem promlouvá? My, potomci, přece ztělesňujeme všechno – a předkové si někdy naši paralyzující přeplněnost zkušenostmi vykládají jako nezájem.

Navzdory truchlivosti atomového věku a navzdory autorovu předpokladu, že „zavazadla jsou stále těžší“, a záměru „podívat se, co je uvnitř a zda je tam něco, čeho bych se mohl zbavit, aby se mi lépe šlo dál“, však román nepůsobí terapeuticky, ani ukřivděně jako některé postsocialistické autobiografické nářky. Naopak, Łozińskému se v přístupu k postavám daří výjimečně nenásilně, ale také trochu sterilně, propojovat a vyvažovat laskavost a úctu s ironií a náznakem posměchu. Jeho smích – a také humornost románu – je především situační.

Velké a malé dějiny

Příběh autora a jeho předků, k němuž by se snadno dalo připojit přízvisko „hluboký lidský“, ovšem není vyprávěn „na pozadí“ velkých historických událostí, jak bývá zvykem. Łoziński naopak způsobem vyprávění, v němž se mocensko­politické okolnosti přímo, nevýslovně a samozřejmě navzájem ovlivňují s každodenními činy i jednotvárností, popírá dualitu veřejné „his­story“ a soukromých událostí v životech lidí a rodin.

Osvobodit se od náznaků sebelítosti i od reálně neexistující propasti mezi velkými a malými dějinami se autorovi daří zřejmě právě proto, že lidi formálně dává do služby věcem: kapitoly pojmenovává Strojek na vlasy nebo Brýle a teprve pak propůjčuje svým příbuzným roli vypravěče, nechává babičky nebo otce vzpomínat na různé předměty, bezděčně do svých příběhů zahrnovat společenské kontexty, odbíhat ke zdánlivě nesouvisejícím rodinným radostem i traumatům a občas se v intimních vzpomínkách pozastavit a zapomenout, že někdo poslouchá. Kromě toho román prostupují pasáže, ve kterých se postavy pokoušejí s autorem vyjednávat: zakazovat nebo přizpůsobovat vzpomínky na tu či onu věc, která se má stát předmětem následující kapitoly. Kniha je tak fyzicko­textuálním metaprostorem, který ovládá sám Łoziński. Název Kniha ovšem dál zpochybňuje, jestli je tu pánem obsah, anebo tvůrce obsahu, sám výraz, anebo tvůrce výrazu, neřkuli přímo fyzická forma knihy.

Jsou věci věci?

Román pokládá otázku, jaké místo zaujímají v lidských záležitostech „ti mlčenliví soudruzi“, věci. Jakou roli v našich životech hrají telefony, délka jejich šňůr a cena hovorů, klíče a zámky, do kterých pasují či nepasují, stroje na espreso, prstýnky nebo dopravní značky? Nesou věci, třeba cizí náušnice nalezená v manželově kufru, především ty významy, které jim přikládáme? Zprostředkovávají naše vztahy a činy, anebo dokážou jednat i samy – třeba když nefungují? Nutí nás k něčemu svou přítomností a možnostmi, které nám dávají? A také: jaký je rozdíl mezi rudou kravatou, dopisem a cihlou, kterou kolemjdoucí zdárně mrštil po dědově židovské hlavě? Kudy přesně vede hranice mezi věcmi a lidskými těly, která se věcem ve svých pohybech a nakonec i tvarech přizpůsobují? Odpovědi zůstávají předmětem čtení a důsledkem míry naší ochoty obdařit věci autonomií a přiblížit je člověku. Podobné tajemství obestírá také jediný předmět, s jehož tabuizací vypravěč souhlasí, a naznačuje tak nejen obligátnost rodinných třináctých komnat, ale i skutečnost, že komplexnost kolektivní paměti i osobnostní jedinečnosti není zcela vyslovitelná.

I takovým vyústěním autor oba vcelku běžné náměty spojuje ve zvláštní a nový celek, představující kroniku i slovník. Vzniká žánr, a také způsob myšlení, v němž se lidé a věci propojují ve spojitý vesmír a kde věci propůjčují chaotickým dějinám a zauzleným vztahům kontinuitu a řád. Jsou totiž všudypřítomné, spolehlivé, stálé, důvěrně poznatelné. „Věci jsou věci,“ shrnul to Alberto Moravia v názvu své povídkové sbírky. „Věci jsou knihy jsou slova jsou lidi jsou brýle jsou věci (jsou klíče),“ odpověděl by možná Łoziński.

Autorka je doktorandka sociologie médií.