Bludiště slepých uliček

Po Spojených státech a Velké Británii se severní Evropa ukazuje jako další oblast, kde se formát televizního seriálu stává prostorem pro originální díla. Průlom severské televizní tvorby do globálního povědomí přitom souvisí s tím, že tamní seriály získaly ohromnou popularitu ve Velké Británii, kde je BBC vysílala v původním znění s titulky. Ke dvěma výrazným cyklům z Dánska, Zločin (Forbrydelsen, 2007–) a Borgen (2010–), můžeme přičíst dánsko-švédský Bron/Broen (Most, 2011) a švédský Wallander (2005–). BBC dokonce natočila novou verzi Wallandera a americká stanice AMC, která mimochodem vysílá také seriály Mad Men (2007–)
a Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–), vytvořila remake Zločinu pod názvem The Killing (Vražda, 2011–). Všechny jmenované cykly s výjimkou politického dramatu Borgen spadají do kriminálního žánru, avšak ani v jednom případě se rozhodně nejedná o klasické detektivky.

Stopy, které nikam nevedou

První sezona seriálu Zločin, kterou od začátku ledna vysílá Česká televize, je příznačnou ukázkou neobvyklého přístupu ke kriminálnímu žánru. Nejde jen o to, že celých dvacet hodinových epizod sledujeme vyšetřování jediného případu. Ještě důležitější je posun důrazu od odhalování událostí předcházejících zločinu k samotnému vyšetřování a jeho následkům. Celá první sezona totiž velmi důsledně ukazuje, že policejní vyšetřování rozhodně není tak nevinná aktivita, jak nám typické krimiseriály ukazují.

Zločin sleduje případ vraždy devatenáctileté Nanny Birk Larsenové ve třech dějových liniích. První je zaměřená na samotné vyšetřování, které vede detektivka Sarah Lundová, druhá nahlíží do života Nanniných rodičů, vyrovnávajících se s rodinnou tragédií, a protagonistou třetí je nadějný kandidát na starostu Troels Hartman, s jehož osobou začne být vražda brzy spojována. Vyšetřování přitom nepostupuje cestou nacházení stop vedoucích k rozuzlení záhadné vraždy. Naopak, k odhalení vraha nakonec Lundovou ironicky dovede víceméně náhoda a celý zločin se ukáže být poměrně prostý. Detektivní pátrání má namísto toho podobu prověřování řady souvislostí či stop, které nakonec často nikam nevedou, a připomíná spíš tápání v bludišti plném slepých uliček, jež má řadu rizik i nechtěných tragických důsledků. Otázka, která stojí v pozadí a která začne nabývat na naléhavosti, když si vyšetřování začne vybírat první oběti, zní: nepřináší hledání pachatele jedné vraždy víc škody než užitku? Linie s Birk Larsovými zkoumá tento problém na intimní, osobní rovině, ve které téměř chybějí lítostivé slzy, ale zato je v ní mnoho hněvu, touhy po pomstě a únavy z policistů, kteří znemožňují, aby se rodina s bolestnou ztrátou v klidu vyrovnala. Naproti tomu Hartmanovo drama akcentuje veřejnou sféru – politikův osud závisí na drobných zvratech ve vyšetřování a následných výkyvech „veřejného mínění“ daleko více než na jeho volebním programu a změnách, které by mohl městu přinést.

Otřesená drsná škola

Ústřední figurou je ale Sarah Lundová, na níž je také nejlépe vidět, jak seriál vychází z žánrových norem, ale zároveň je „realisticky“ testuje. Lundová připomíná archetyp zatvrzelého detektiva drsné školy, který se žene za dopadením vraha stůj co stůj, obětuje vyšetřování všechen svůj čas a neváhá překročit své pravomoce. Její jednání má ovšem v seriálu realistické důsledky – její osobní život i kariéra se stále dramatičtěji hroutí a v závěru právě ona nejvýrazněji zakusí ztráty, které s sebou celé pátrání přineslo. Ostatně právě na Lundovou je zcela zaměřena i druhá a třetí sezona Zločinu.

Obě dosud natočená pokračování mají jen po deseti dílech a každé z nich, stejně jako první řada, zachycuje jediný případ. V obou také sledujeme dvě různé linie: první se zaměřuje na vyšetřování zločinu a druhá paralelně řeší politické intriky. Nicméně na rozdíl od prvního cyklu zde skutečně sledujeme kontinuální rozplétání složitých případů, do kterých jsou zapletené mocenské složky, čímž se seriál posouvá do polohy sice velmi dobrého, nicméně v zásadě klasického politického thrilleru, v němž se hlavní pozornost upírá na události předcházející zločinu, a nikoli na ty, které po něm následují. Jediným prvkem, který rovinu efektivního žánrového stroje v obou sezonách překračuje, je právě postava Lundové. Ve druhé sezoně je zjevně stále otřesená a znejistělá z událostí Nanniny vraždy, přesto se znovu se stejně sebedestruktivním odhodláním vrhá do riskantního pátrání; ve třetí řadě se pak s poměrně rozpačitými výsledky snaží napravit své předchozí chování a ukázat, že má i „lidskou“ tvář.

Strohý noir

Chceme-li porovnávat Zločin s výraznými tituly amerických a britských „quality TV“ seriálů, je nutné podotknout, že se od nich na první pohled liší chudší výpravou. Většina scén se odehrává v opakujících se a poměrně spoře zařízených interiérech a převážnou část stopáže zabírají konverzační pasáže. Občasná charakterizace Zločinu jako noirového seriálu sice příliš neodpovídá, co se vyprávění týče, nicméně je poměrně výstižná, pokud jde o tlumené svícení, které se ve většině scén seriálu používá. To má na jedné straně ryze praktický důvod, protože tmavost prostředí zakrývá chudé vybavení interiérů, avšak spolu s hereckou stylizací noirové nasvícení dodává seriálu strohý a zádumčivý ráz. Ten poněkud ustupuje v dosud nejnovější třetí sezoně, na které je znát bohatší výprava, srovnatelná s průměrnými americkými seriály. Poslední řada tak nakonec představuje elegantní kombinaci složité procedurální krimi s rychlým dávkováním velkého množství informací a thrillerové dynamiky vyhrocených nebezpečných situací.

V centru celé série nicméně i ve třetí sezoně zůstává jednak promyšlený scénář a jednak přesvědčivé herecké výkony. Osazenstvo Zločinu ostatně sestává z více či méně známých figur dánské kinematografie. Zejména ve druhé sezoně vyniká Sofie Gråbølová, která tu ke komisní a impulsivní image Lundové z první sezony přidává sadu nervózních a váhavých pohledů značících větší povědomí o vlastní asociální povaze i strach ze sebe samé a svého možného chování. Podobnou hru na potlačování a letmé, takřka bezděčné vyjevování emocí rozehrávají i Bjarne Henriksen a Ann Eleonora Jørgensenová v rolích manželů Birk Larsenových a ostatně i Lars Mikkelsen, jehož postava Hartmana je zdánlivě nejvyrovnanější, avšak postupně zjišťujeme, že jeho souvislost s případem se zakládá mimo jiné na hluboké emocionální krizi.

Seriál Zločin lze považovat za doklad, že scenáristická krize, o které se mluví v souvislosti se současnou kinematografií, má v oblasti televizních seriálů svoji protiváhu. Právě dánská produkce, která pracuje s typicky televizní, „chudou“ výpravou, poukazuje na to, v čem spočívají největší přednosti i těch nejvýraznějších seriálů z Británie či USA: v originálním vyprávění a mimořádných hereckých výkonech.