Osmý ročník pražského Festivalu krátkých filmů, který se konal letos v lednu, ukázal, že přehlídka se profiluje podobně jako MFF v Karlových Varech. I tady je divácky vstřícná soutěž doplněna sbírkou výrazných titulů ze zahraničních akcí.
Milovník nemainstreamové kinematografie si v Praze může užívat takřka nepřetržitě proud artovější produkce, která se objevuje málem každý týden na jedné z filmových přehlídek. Festivaly se tak opravdu staly, alespoň v metropoli, jednou z alternativních forem distribuce, která cílí na specializovanější publikum. Množství akcí pak ale znamená i větší roztříštění diváků, a přehlídky se tak musí snažit, aby dokázaly dostatečně zaujmout. Osmý ročník Festivalu krátkých filmů však s návštěvností problémy rozhodně neměl.
Původní myšlenka festivalu se zrodila na největší filmové akci u nás – na MFF v Karlových Varech, kde v rámci sekce Fórum nezávislých trhaly rekordy návštěvnosti dvě pásma krátkých filmů. V rámci týmu „karlovarské“ produkce tak vznikl menší festiválek s vlastní soutěží. Festival krátkých filmů ve svém osmém ročníku v podstatě navazuje na tyto bloky krátkých filmů ve Varech. Také tam byl výběr určován především vyvážením ambiciózních artových snímků trochou žánrového oddechu. Každý ze tří soutěžních bloků letos obsahoval alespoň jeden divácky přístupnější snímek.
Zábavný mix
Vizitkou každého festivalu je do jisté míry jeho soutěžní sekce, jelikož sesbírání zbytku programu z nejúspěšnějších snímků z ostatních přehlídek nelze nazývat původní a sofistikovanou dramaturgií. Tři bloky soutěžní sekce Shortek tak připomínaly zábavný mix, v němž si každý mohl najít svého favorita. Je proto příznačné, že cenu diváků získala norská komedie Transatlantická tuba (Tuba Atlantic, 2010) režiséra Hallvara Witzøa, v jednotlivostech zábavný, přesto ve výsledku nepříliš sourodý snímek – ideální festivalovka pro cenu diváků. Naopak Zrůda (Csicska, 2011) maďarského režiséra Atilly Tilla, která získala zvláštní uznání poroty, je příkladem nepříjemného snímku, který. byť se v některých momentech pohybuje až na hranici absurdní neuvěřitelnosti, dokáže ve zkratce zobrazit téma novodobého otrokářství a vykořisťování. Výbornou práci s žánrem ukázal kanadský režisér Andrew Cividino ve snímku A nakonec jsme snědli děti (We Ate the Children Last, 2011), apokalyptické vizi nástupu „vylepšených“ lidí. Přestože je dílo ve finále trochu bez pointy, v rámci sci-fi žánru upozorňuje na jméno dalšího tvůrce, kterého stojí za to sledovat. Hlavní cenu festivalu nakonec získal německý režisér Olaf Held za snímek Doma (Daheim, 2011), který sleduje přibližně třicetiletého Heia, jenž opouští farmu a stěhuje se do velkoměsta. Ve směsici fantazie a reality režisér skvěle analyzuje frustrující každodennost, již však dokáže obohatit inteligentní parodií.
Výběr snímků jde divákům v mnohém naproti, což ukazuje i další sekce Brutal Relax Show (přehlídka „půlnočních“ krátkých filmů). Zásadní otázka zní, zda je problém, že program není přesněji či úžeji vyprofilován. Prague Film Short totiž v dramaturgii v mnohém připomíná již zmiňovaný MFF v Karlových Varech – mix osvědčených snímků ze zahraničí a diváčtější soutěžní sekce. Vyhraněných přehlídek však u nás máme dostatek a světové přehlídky krátkých filmů (např. jedna z nejznámějších v Clermont-Ferrand) bývají také rozkročené od animace přes dokumenty až po komedie a nevyhýbají se žádnému z žánrů či národních kinemtaografií. Ideální cestou pro Prague Film Shorts jsou podnětné vedlejší sekce (Labo, zaměřená na experimentální filmy, či letošní přehlídka skandinávské produkce Mental Nord), které divákům přinesou jinak nedostupná díla zasazená do širšího kontextu.
Autor je filmový publicista.