Volby v Itálii mají dva vítěze: Silvia Berlusconiho, který si znovu dokázal vydobýt přízeň většiny italské pravice, a bývalého janovského komika Giuseppa Grilla, jehož Hnutí 5 hvězd dostalo každý čtvrtý hlas zúčastněných voličů. Co úspěch italského komika vypovídá o tamní politické scéně?
V únorových italských parlamentních volbách uspěly politické síly, které se profilovaly jako kritické vůči současnému směřování evropské hospodářské politiky. Berlusconi otevřeně zpochybnil evropskou fiskální dohodu a další evropské rozpočtové smlouvy, byť je ve funkci premiéra podepsal. Jedním z hlavních témat Hnutí 5 hvězd (Movimento 5 Stelle) Giuseppa Grilla zase bylo referendum o setrvání Itálie v eurozóně a obnova měnové suverenity.
Jakékoliv předpovědi budoucího vývoje mají v současnosti opodstatněnost a reliabilitu nižší než věštění starořímských haruspiků. Proto se zaměříme na hnutí M5S, které je dalším z podivných výtvorů italské politické laboratoře.
Od satiry k politice
Bývalý komik Giuseppe Grillo představuje fenomén, který má v Itálii hluboké kořeny. V posledních letech se komikové ve velké míře stali nevolenými mluvčími širokých vrstev obyvatelstva, kteří vyjadřují nechuť vůči politickým stranám a jejich funkcionářům. Tento postoj byl vždy silnější mezi levicovým elektorátem a kulminoval po parlamentních volbách v roce 2008. Tehdy triumfoval Berlusconi, radikální levice se nedostala do parlamentu a ta umírněná hledala (nemožný) kompromis s pravicí. A v tomto politickém prázdnu na levici dokázali vyburcovat miliony zklamaných voličů právě politicky angažovaní komici.
V roce 2008 vstupuje na scénu i „Beppe“ Grillo, když 3. září organizuje v Boloně první Vaffa Day („den běždoprdele“), který přitáhne na hlavní boloňské náměsti desítky tisíc lidí na protest vůči zkorumpované politické reprezentaci. Volba Boloně je vysoce symbolická, jelikož v tomto městě, přezdívaném Stalingrado d’Italia, vládne Komunistická strana Itálie a její pohrobci téměř nepřetržitě od konce druhé světové války. V tomto regionu, kde hnutí M5S získá první volební úspěchy, se levice – po šedesáti letech vlády – stala establishmentem a její hodnoty zavánějí konformismem.
Jak upozorňuje Wu Ming 2, člen homonymního spisovatelského kolektivu, „zrod hnutí M5S je důsledkem krizí altermondializačních hnutí ze začátku tohoto desetiletí“. A dodává: „V momentě, kdy se tato hnutí začínala vypařovat, Grillovo uskupení začalo zabírat jejich místo. Náhlý růst M5S se zároveň stal jedním z důvodů, proč se v posledních letech v Itálii nevyvinuly radikální síly typu Indignados či Occupy Wall Street.“
Grillovy výsledky na severu však ukazují, že hnutí M5S dokázalo využít i deziluzi na pravici a vysát mnoho hlasů především Lize Severu, která ztratila polovinu svých voličů. Komik tak uspěl tam, kde tradiční levice v posledních dvaceti letech selhala. Stalo se tak díky nové formě populismu, obsahující jak specifickou konstrukci vztahu s lidem, tak netradiční program.
Prázdný signifikant
„Beppe Grillo není tradičním populistou, jelikož neslibuje, že se ujme moci a bude vládnout tak, jak chce lid, ale že lidu moc předá skrze takzvané prostředky přímé demokracie,“ upozorňuje známý politolog Piero Ignazi. Ačkoliv je jeho poznámka správná, Grillův populismus, který nelze chápat jako hodnoticí kategorii, nýbrž jako konkrétní politickou taktiku, spočívá ve specifické konstrukci lidu a politického vztahu s ním.
V Grillově rétorice je lid imanentně dobrý a správný, v jeho diskursu nemá body rozporu a konfliktu. Jestliže v lůně lidu panuje neshoda, pak je vyvolána těmi, kteří do něj nepatří: politiky, bankéři a velkou částí novinářů. Tato konstrukce má zásadní dopad na komunikaci s externími aktéry. Na eventuální námitky členové hnutí často odpovídají stylem „to jsou věci staré politiky“ a samotný leader se odmítá bavit s italskými novináři. Nechce tudíž vstoupit do veřejné debaty jinak než prostřednictvím svých představení a příspěvků na blogu. Ty fungují podobně jako komuniké ÚV KSSS na stránkách deníku Pravda: jsou zavazující a neoddiskutovatelná; přímo neovlivnitelná členy hnutí a ultimativní.
Grillo se zkrátka stal prázdným signifikantem. Dokázal spojit masovou nevoli vůči politické reprezentaci, boj za veřejné statky a ekologii a volání po restrukturalizaci veřejného dluhu, kterou však svázal s nacionalisticky laděným požadavkem na obnovu měnové suverenity. Jeho program je tedy souborem různých návrhů, kterým často chybí jednotící ideová vize, protože ta je přece „záležitostí staré politiky“.
Demokracie všude mimo naše hnutí
Grillův způsob komunikace poukazuje na hlavní paradox hnutí M5S. Ta si za svoji ideologickou vlajku vybrala přímou demokracii, která se v mnohých ohledech podobá pirátským e-demokraciím. Samotné hnutí je však organizováno v tom nejlepším duchu postfordistické hierarchie: Grillo vlastní registrovanou značku M5S, kterou propůjčuje jednotlivým místním skupinám a voleným zástupcům dle franšízového modelu. Vyloučení z hnutí tak není záležitostí nějakého kolektivního orgánu, ale spočívá v Grillově rozhodnutí odebrat registrovanou značku.
Ani vnitřní debata se nikdy nerozvinula na celostátní úrovni, a tak je program velkou měrou sestaven konzultační agenturou Gianroberta Casaleggia, jenž je považován za šedou eminenci hnutí. Všem jeho členům je pak zakázáno účastnit se televizních debat. Politická síla bojující za přímou demokracii tak paradoxně vyšle do Říma půl druhé stovky zákonodárců, které nikdo nezná.
„Demokratická strana a celá levice by měla Grillovi nabídnout program složený z reformy volebního zákona, snížení výdajů na politiku a zrušení veřejného financování politických stran. Ale budou na to mít sílu?“ ptá se Massimo Cacciari, filosof a bývalý benátský primátor. V současné situaci tak bude záležet hlavně na levici, zda dokáže využít přeskupení sil, které úspěch hnutí M5S přinesl. Politické strany středolevého bloku mají před sebou výzvu: formulovat odvážný program autoreformy politické reprezentace a silné diskontinuity na hospodářském poli, který by donutil nové hnutí přistoupit na „model Sicílie“, neboli na vnější podporu menšinové vlády.
Síly takzvané společenské levice by pak měly hledat společnou řeč s novými zákonodárci a snažit se je donutit, aby se opravdu zasadili o přímou demokracii a další levicové body programu. Díky celostátnímu úspěchu se tak hnutí, které již nebude možné řídit jako v předchozí fázi, stává hlavním kolbištěm politického konfliktu v Itálii. Hic Rhodus, hic salta.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.