Odchod starého a nástup nového papeže se tentokrát nesl ve znamení novinek a změn. Jednou z nich je samotný způsob rezignace Benedikta XVI. a také skutečnost, že na Svatý stolec poprvé usedl papež, který nepochází z Evropy.
Když 11. února 2013 papež Benedikt XVI. oznámil svůj úmysl rezignovat z důvodu slábnutí tělesných a duševních sil, byl to velmi překvapivý krok. Pomineme-li papežskou rezignaci Řehoře XII., jejímž cílem bylo ukončit papežské schizma, posledním papežem, který z vlastní vůle rezignoval, byl v roce 1254 Celestin V., jenž si tím vysloužil od Danta umístění do Pekla a obvinění ze zbabělosti. Jan XXIII. a Pavel VI. pak údajně o odstoupení ze zdravotních důvodů uvažovali. Přejít od úvah k činům vyžadovalo od Benedikta XVI. velkou odvahu, už kvůli jeho konzervativním postojům. Vždyť o velmi těžce nemocném Pavlu VI. se říká, že neabdikoval právě z obavy, aby nevytvořil precedent, jenž by mohl vést k tomu, že by nemocní papeži byli nuceni odstupovat. Nakonec i Benediktův předchůdce, Jan Pavel II., k tomu v souvislosti s jednou svou operací poznamenal, že pro „emeritního papeže“ není místo. Po odstoupení Benedikta XVI. se zdá, že se takové místo bude muset najít. A církev by také možná měla vzít v úvahu pokroky medicíny a zvážit možnost odvolávání papežů, aby se třeba nestalo, že bude mít svého nejvyššího představitele sice naživu, ale ve vegetativním stavu.
Postupný modernizační trend
Benedikt XVI., odstoupivší po necelých osmi letech pontifikátu, byl už v době svého zvolení považován za překlenujícího papeže. Stejně jako byl po takřka dvacetiletém pontifikátu Pia XII. v roce 1958 zvolen sedmasedmdesátiletý kardinál Roncalli (který přijal jméno Jan XIII.), byl po ještě o šest let delším působení Jana Pavla II. vybrán osmasedmdesátiletý Joseph Ratzinger. Od něj se vzhledem k jeho věku a konzervativním názorům dala očekávat kontinuita a stabilní a relativně krátký pontifikát. Na rozdíl od svého předchůdce, který proslul jako světoběžník vykonávající obratnou a sympatickou ekumenickou politiku, se Benedikt XVI. navenek vyznačoval spíše bezděčnými neobratnostmi, jako když v roce 2006 v Řezně poněkud nešťastně citoval odsudky na adresu islámu Manuela II. Palaiologa, byzantského císaře z 15. století. V rámci témat jako svěcení žen, celibát, přístup k antikoncepci, potratům či homosexualitě, nad nimiž se v církvi střetávají reformisté s konzervativci, však plně navazoval na konzervativní linii svého předchůdce, za jehož pontifikátu došlo mimo jiné k potlačení teologie osvobození (a byl to právě Ratzinger jako hlava Kongregace pro nauku víry, kdo toto potlačení realizoval), proudu kombinujícího učení církve s marxistickými podněty, který se zrodil v Latinské Americe.
Přes konzervativní postoje v mnohých otázkách (a posun či taktizování v mnoha dalších) je ale jistý modernizační trend v církvi nepřehlédnutelný. Patří k němu i vnímání a reflexe významu mimoevropské části církve, jež se projevují mimo jiné internacionalizací kardinálského kolegia, tj. růstem počtu mimoevropských kardinálů (při tomto konkláve byl poměr šedesáti Evropanů k pětapadesáti Neevropanům). Dalším příkladem tohoto pohybu je snížení počtu kuriálních kardinálů, tedy těch, kteří patří k církevní vládě ve Vatikánu (a mají během volby výhodu domácích), a v jejich řadách dále snížení počtu kardinálů italských, takže kuriálové již netvoří homogenní skupinu. Italští kardinálové ale stále tvoří silnou skupinu – z šesti desítek Evropanů jich osmadvacet připadá na Itálii. A právě zvolení Argentince Jorgeho Maria Bergoglia papežem, k němuž došlo navzdory této přetrvávající personální disproporci, ukazuje, o jak výrazný posun v sebevnímání církve se jedná.
Sociální rozměr
Když byl v roce 1978 zvolen papežem Karol Wojtyła, byl to první neitalský papež od roku 1522. Už při konkláve v roce 2005 zněly hlasy volající po papeži z Afriky či Jižní Ameriky. Ty byly 13. března letošního roku, druhý den konkláve, vyslyšeny. Šestasedmdesátiletý jezuita a arcibiskup z Buenos Aires, kardinál Bergoglio, který přijal jméno František, se tak stal prvním Neevropanem na Svatém stolci. Média ho obratem označila za papeže chudých, a nikoli neoprávněně: Bergoglio byl známý nejen neokázalým a skromným životem (žil v malém bytě, sám si vařil a do práce jezdil veřejnou dopravou), ale i ostrými výstupy proti sociálním nerovnostem a chudobě, které označil za „nemorální, nespravedlivé a nelegitimní“. V souvislosti s robotárnami a bezdomovectvím v Buenos Aires mluvil o otroctví, zneužívání dětí a dětskou práci popsal jako „demografický terorismus“. Veřejně také odsoudil kněze odmítající křtít děti svobodných matek. Vždy také byl nakloněný dialogu s ostatními církvemi, a to nejen křesťanskými, ale i muslimskými a židovskými, a byl to on, kdo otevřel kostely v Buenos Aires mezináboženským ceremoniím. V oblasti potratů, eutanázie a homosexuálních sňatků ale zaujímal tradičnější, tj. jednoznačně odmítavé (až vymítající) postoje a mimo jiné napadal plán argentinské vlády zdarma distribuovat prezervativy a k homosexuálním sňatkům se stavěl jako k „dílu ďáblovu“ a „narušení Božího plánu“.
To že Benedikt XVI. byl „mezipapežem“, nemusí nutně znamenat, že jeho nástupce František nabere výrazně nový kurs, i když i církví samotnou zní hlasy považující některé reformy nevyhnutelné. Zatím se dá říci, že je pravděpodobné, že pod novým papežem, jenž si vzal jméno po Františku z Assisi a na setkání s novináři 16. března pronesl: „Ach, jak bych chtěl, aby církev byla chudá a pro chudé“, bude více akcentováno sociální učení církve a že z Vatikánu častěji a tvrději zazní kritika neoliberalismu.
Autor je publicista.