Evropský posluchač je zvyklý na kulturní produkci, v níž se analita explicitně odkrývá jen zřídka. Americká klubová scéna nicméně zná taneční žánr, jehož středobodem je zadek a fascinace rychlými pánevními pohyby. Tanečníci se opírají o zeď, o auto, o židli, stojí na ulici, vrší se jeden na druhého a zprostředkovávají nám stále týž pohled – zezadu.
Chceme-li lépe pochopit formu a obsah specifického žánru klubové kultury, který se nazývá bounce music a proslul zejména díky všudypřítomným vrtícím se zadkům, je třeba začít aspoň stručným historickým exkursem – abychom věděli, k čemu ono vrtění je, případně jak implikovat jeho kulturně-společenské dimenze. Tento sugestivní pohyb není totiž jen tancem, ale také součástí jisté strategie, propagující především minoritní zadek.
Ball culture
Na nejstarším náměstí neworleanské Francouzské čtvrti se stal začátkem podzimu roku 1958 incident, který odstartoval lokální boj tamních homosexuálů za rovná práva ve společnosti. Tři univerzitní studenti vtrhli na náměstí s jednoznačným úmyslem nakopat „homoušům“ zadky. Obětí jejich řádění se stal nic netušící turistický průvodce z Mexika, který na následky zranění, způsobeného pěstmi a kopanci, zemřel. Soud, i přes jednoznačné důkazy o jejich vině, násilníky osvobodil. Gay komunita v New Orleansu se zmobilizovala. Na léta pronásledování, ukrývání, strachu a nedostatečné ochrany ze strany oficiálních struktur zareagovala nenásilně, ale o to účinněji. Místní karnevalovou tradici Mardi Gras, vnášející každý rok před Popeleční středou do ulic bujaré veselí, transformovali do své vlastní podoby. Vznikly tak společenské kluby slangově nazývané „krewes“, kde návštěvníci tancovali v rytmech hudby a bavili se přehlídkou nejrůznějších travestií.
Performance gay umělců se staly součástí velkoměstské kultury již mnohem dříve, dosud se ovšem jednalo především o záležitost oblíbenou zejména u podobně diskriminované skupiny černošského obyvatelstva. Extravagantní večírky organizované uvnitř společenských klubů si však postupně dokázaly najít pravidelné návštěvníky ze všech vrstev společnosti. Takovýto druh zábavy nebyl výlučnou záležitostí New Orleansu. Podobně laděné večery, v nichž se soutěžilo o ceny tanečním výstupem nebo přehlídkou specifického stylu oblečení, který měl reprezentovat daný gender či společenskou třídu předvádějícího se účastníka, existovaly například také v newyorské LGBT komunitě. Souhrnně se označují termínem ball culture, který se dostal do širšího povědomí po celém světě začátkem devadesátých let prostřednictvím dokumentu Paris Is Burning od Jennie Livingstone nebo díky popové ikoně Madonně a jejímu hitu Vogue, jenž odkazuje na taneční styl pocházející z prostředí harlemské ballroom komunity a je inspirovaný okázalými pózami modelek na stránkách stejnojmenného módního magazínu.
Bounce music
Vraťme se však k bounce music. Tento hudební styl se poprvé objevil začátkem devadesátých let. Vychází z hip hopu, který v New Orleansu v této době získává specifickou podobu. MCs tehdy výrazně zrychlili svou flow (tento styl rapování se někdy nazývá „draggadocio“) v souladu se svižným tempem tanečního podkladu, který částečně zachovává výraz v regionu oblíbených pochodových kapel. Nepřekvapí, že v žánru bounce music dlouhou dobu dominovali heterosexuální rappeři. Tuto bariéru poprvé, roku 1998, prolomila Katey Red. Odezva z davu přihlížejících se jen násobila faktem, že rapperka se ve svých textech otevřeně hlásila k homosexuální orientaci. Stala se tak zakladatelkou queer varianty bounce music, které se někdy také říká sissy bounce. Její hvězda stoupala rychle nahoru a ona si mohla dovolit uvádět na klubovou scénu nové tváře tvořícího se fenoménu. Faktem je, že homosexuálové neměli jednoduchou pozici ani s blížícím se příchodem nového milénia. „Když jsem poprvé vylezla na pódium a začala rapovat, měla jsem velký strach. Bála jsem se, že někdo z publika vyskočí za mnou a ubodá mě k smrti,“ popisuje Katey Red své pocity z prvních vystoupení. Strach opadl a Katey Red je momentálně miláčkem New Orleansu.
Její odvaha dopomohla otevřít dveře ke slávě dalším homosexuálním performerům. Nejznámějším z nich je queer rapper Big Freedia. Vystoupení v klubu je součástí jeho každodenního života. Přes den pracuje na dekoraci interiéru klubu, ve kterém má vystupovat. Dekorace je buď tematicky laděna, nebo pečlivě připravena tak, aby se prostor leskl, třpytil a barevně ladil s obsahem vystoupení, jež má za úkol uvolnit a pobavit návštěvníky show. Vystoupení se někdy odehrává i ve velmi maskulinním prostředí, jakým je například sportovní bar. I takové místo, kam obvykle chodí fanoušci sportu sledovat televizní přenosy basketballu, baseballu nebo amerického fotbalu a přitom si zahrát kulečník s půllitrem po ruce, si Big Freedia dokáže podmanit. Vystoupení začíná a na pódium vstupuje vysoký muž v lesknoucích se šatech a s odbarveným čírem. Muži prozatím sledují dění zpovzdálí, zatímco ženy, postávající před pódiem, se dostávají pomalu do varu. „I’m Big Freedia, the Queen diva, the dick-eater,“ zní úvodní slova, aby bylo jasno, s kým mají návštěvníci tu čest.
Hni zadkem
Bounce music stojí na dvou základních beatech, které se nazývají „brown beat“ a „triggerman beat“. Mění se pouze rytmus a akord. Beat doplňuje plejáda samplů a tlesků, jejichž kadence připomíná chvílemi zvuk kulometu. Performer rapuje ve stylu indiánských popěvků, takzvaných call-and-response, které jsou tradiční součástí neworleanského Mardi Gras. Jedná se o formu komunikace mezi vystupujícím a publikem. Textový obsah call-and-response je vystavěný tak, aby udržel úroveň elektrizující atmosféry v klubu. To, co se děje na parketu, je nejdůležitější součástí bounce music. Méně zdatní tanečníci se snaží pohybovat boky do frenetického rytmu, zatímco ti zkušenější rovnou vyseknou dráždivý taneček poppin, při němž se tanečník předkloní, pokud možno se oběma rukama opře o cokoliv, co je po ruce, a nechává vrtět pouze svůj zadek. Lze také dopadnout na podlahu a v pohybu pokračovat na kolenou a loktech.
Základními textovými obraty call-and-response jsou proto ta slovní spojení, která vyžadují, aby se zadky nepřestávaly vrtět. Nejčastěji to jsou hesla jako „Shake that ass“, „Keep that ass busy“, „Make that ass go up“. Katey Red spatřuje rostoucí úspěch bounce music v tom, že jako jeden z mála hudebních stylů dokáže rozvrtět jakýkoliv – především však ten ženský – zadek. „Co se týče bounce music scény, tam dominují především ženy. Kluci chodí na tyto koncerty, protože chtějí vidět, jak se holky předklánějí a vrtí zadkem. Holky si to užívají. Dokud budou vrtět zadkem, kluci si budou kupovat moje desky.“ Kouzlo bounce music je odhaleno v několika větách. Vrtící se zadek spojuje všechny návštěvníky klubu. Poppin se dá provádět všude, v nejrůznějších polohách. Na všech čtyřech, s nohama vzhůru, v předklonu nebo s roztaženýma nohama. Dokud před sebou vidí vrtící se zadek, ani ten největší heterosexuál na světě nebude odmítat texty zaobírající se takovými věcmi, jako je orální a anální sex, nebo jaké to je, být homosexuálem a vydělávat díky tomu velké peníze. Katey Red, Big Freedia, Sissy Nobby nebo Vockah Redu dokázali něco, co jim můžou závidět všichni misogynští MCs na světě – totiž přilákat na svá vystoupení spoustu holek, které jsou ochotné kroutit zadkem tak dlouho, dokud hraje hudba. Přilákat dokázaly koneckonců i ony sexistické samce, kteří se od nich mohou ještě lecčemu přiučit.
Autor je DJ.