Mladí divadelní tvůrci se většinou snaží popsat realitu, v níž žijí, problémy, které je tíží, anebo se prostě chtějí jen tak vyřádit. Režisérka Eva Rysová si ale s dramaturgem Ondřejem Novotným a skupinou dalších tvůrců stanovila úplně jiný úkol. Společně uchopili téma, které je mladým lidem značně vzdálené – Alzheimerovu chorobu.
Kdo měl někdy nezáviděníhodnou příležitost potkat se zblízka s Alzheimerovou chorobou, ví, s jakou lehkostí tato nemoc dokáže člověku postupně krást drobné detaily života, až mu ho nakonec ukradne celý. Z inteligentních lidí s přehledem udělá trosky v erárních teplákách. A i když žijeme v 21. století, je jednou z nejobvyklejších příčin úmrtí a stále ji neumíme zastavit. Je však svým způsobem fascinující, protože člověku nedevastuje tělo, ale mysl, kterou mnohdy zavádí do zcela neprozkoumaných zákoutí. I proto je rozhodně inspirativní nejen pro vědce, ale také pro umělce.
Černá díra v hlavě
Režisérku Evu Rysovou k inscenaci Šest miliard sluncí inspirovala její dřívější práce s hercem postiženým právě touto chorobou. Spolu s dramaturgem Ondřejem Novotným a scénografkou Annou Solilovou poctivě pročetla množství odborných materiálů, zhlédla řadu dokumentů a navštívila pacienty.
Zdálo by se, že tak závažné téma bude nutně vyžadovat poněkud ponuré zpracování. Rysová se ale vydala přesně opačným směrem. Inscenace odkazující svým názvem k hmotnosti největší známé černé díry je koncipovaná jako sled různých situací, které zažívají nemocní i jejich blízcí. V žádném případě však nejde o suché ztvárnění; jednotlivé situace nepostrádají nápad, určitou stylizovanost ani vtip. Volně se přelévají jedna do druhé, takže mezi nimi nevznikají žádné ostré přechody. Přesto se každou chvíli střídá dějiště: ocitáme se v domovech pro nemocné, pak zase v jejich vlastních domovech, jindy ve světě jejich představ a obav. Narativní linka je stejně roztříštěná jako mysl a paměť, válcované Alzheimerovou nemocí.
Právě ona roztříštěnost, která je principem inscenace, ji ale paradoxně v poslední třetině trochu dusí. Když se divák zorientuje ve struktuře, další situace se už jen vrší a myšlenky postav se dále dublují. Dokola vlastně ilustrují, co všechno choroba s člověkem udělá. Kdyby se tvůrci některých scének vzdali, možná by představení mělo i v závěru trochu větší spád a nevznikal by poměrně obvyklý dojem nastavovaného konce.
Unikající postavy
Inscenace nestojí pouze na některých výrazných režijních nápadech, jako jsou třeba důmyslné hrátky s kostkami cukru, ale také na hercích. Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Václav Marhold a Ondřej Novotný zprvu sedí mezi diváky a pokoušejí se budovat napětí trochu ohraným několikaminutovým tichem. Rozpačitých reakcí, které jsou zřejmě cílem každé neúnosně protahované pomlky v divadle, se nakonec dočkali, takže se jim postupně podařilo navázat komunikaci s publikem. Mnohem podstatnější než přirozené reagování na diváckou odezvu je však jejich schopnost volně přecházet z postavy do postavy a z emoce do emoce. V jednotlivých scénách si role zlehka předávali a pokaždé je ukázali s jistou odchylkou či proměnou. V množném čísle se tu dá mluvit, protože nikdo z herců nijak nečněl nad své kolegy ani mezi nimi nezapadal. Snad jen čistě fyzické ztvárnění stařečků šlo o něco lépe Václavu Marholdovi, kterému ale práci usnadnila jeho subtilní šlachovitá postava „starého mladíka“.
Hereckou skupinku mladé generace doplňovala Olga Schmidtová, která i ve svých osmaosmdesáti letech předvedla nejen svůj běžný diblíkovský projev, ale také zpaměti přeříkala obrovské množství textu s ohromujícími detaily. Rysová na ní názorně předvedla, jak to vypadá, když se paměť i v úctyhodném věku udrží ve formě, a vystavěla tak na jevišti důmyslný mezigenerační kontrast. Ostatně i obsazení mladých herců do hlavních rolí byl dobrý krok. Staří lidé se přece ve vzpomínkách – nebo v jejich záblescích – často vracejí právě do období, kdy jim bylo dvacet či třicet let.
Z celé inscenace bylo cítit, že tvůrci opravdu zjistili, jak nemocní lidé přemýšlejí, jak se chovají, jak reagují a co je trápí. Černou díru, která pohlcuje jejich životy, dokázali předvést citlivě a zároveň vtipně, což se právě ve spojitosti s Alzheimerovou chorobou jeví jako nejpřirozenější cesta. Jednak je působivá, protože po každém smíchu divákovi stažený žaludek hlásí, že to vlastně vůbec není vtipné, jen to naprosto odpovídá realitě – tato nemoc snadno vyvolá zábavné situace, nikdy ale zábavně nekončí. Předtím, než náš dědeček skončil v erárních teplákách, také na všechno zvesela odpovídal slovem „vorel“.
Autorka je divadelní kritička.
Ondřej Novotný a kol.: Šest miliard sluncí. Režie Eva Rysová, dramaturgie Ondřej Novotný, hudba Pawel Passini a Daniel Moński, scénografie Anna Solilová, hrají Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Ondřej Novotný, Václav Marhold, Olga Schmidtová / Eva Vojtová. NoD, Praha, premiéra 21. 11. 2014, psáno z reprízy 20. 1. 2014.