Hledání stavu bdělosti

Esejisticky pojatá próza Reného Daumala Vždycky ses mýlil (Tu t’es toujours trompé, 1970) klade důraz na bdělost chápanou jako protiklad k usnutí na vavřínech eventuelně dosaženého – cílem je neustrnout v hledačství a tázání po povaze lidství, života člověka, smyslu společnosti lidí i místa lidské bytosti ve vesmíru. Nejde ovšem o klasickou mudroslovnou a vysoce spekulativní filosofickou koncepci, ale přístup zahrnující význam tělesného a smyslového vnímání, aktualizaci žití v čase skrze záměrně rozvržený experiment se sebou samým, vědomé provádění činů i odhodlání k nim, pozornost a vnímavost. Zkrátka – cílené rozbourání rutiny, zautomatizovaných pohybů, myšlenkových postupů a reflexivně se vzdouvajících emočních proudů.

Literární tvorba měla být Daumalovi jen zápisem postřehů a dílčích hypotéz vzešlých z oněch „bdělých“ výkonů psychiky. Dokonce už i ve věku sotva začínající dospělosti, kdy mu bylo mezi šestnácti a osmnácti lety, ještě předtím, než potkal své pozdější souputníky ze skupiny Vysoká hra, byl René Daumal schopen důrazně zformulovat principy bdělosti včetně varování před všemožnými „uspávacími“ aspekty převládajících, celospolečensky uznávaných životních strategií, včetně návodů, kterak si bdělost udržovat. A o tomto nám právě kniha Vždycky ses mýlil přináší své stěžejní sdělení.

Patafyzika vyztužuje mystiku

Daumal si jasnozřivě povšiml, že literárními prostředky nejde literaturu změnit a mimoliterárními do ní nelze vstoupit. Co s tím? Napřed do ní vstoupit literárními prostředky a pak ji změnit mimoliterárními? A zbude na to vůbec dotyčnému literátovi zásoba duchapřítomnosti?

Udržovat bdělost Daumal doporučuje skrze patafyziku, revoltu a experimentální metafyziku. Každá z těchto „disciplín“ je v knize podrobněji popsána. – Pokud zjistíme na principu výstřelku, poťouchlosti, fantasmagorie, že mikrokosmos a makrokosmos mají zákonité korespondence, pak to zakusíme z hlediska experimentální metafyziky. Tahle disciplína byla ovšem poměrně zevrubně pojednána v mých předchozích statích v A2 (viz č. 5/2011; č. 20/2011), na daumalovské motivy, budiž zde proto více prostoru poskytnuto patafyzice: „Patafyzika je rubem fyziky, poznáním jedinečného a nepřevoditelného.“ A k tomu navíc: „Patafyzika vyztužuje mystiku a objevuje její perspektivy v konkrétních formách.“

K mistrovským patafyzickým miniaturám v knize přísluší zejména Daumalův popis absurdní mechaniky smíchu: „Blažený pozemšťan exploduje, avšak příliš pevná kůže, ten pružný pytel, ho zadržuje, a zprohýbá se pouze na nejjemnějších místech obličeje, čímž způsobí, že se pozdvihnou koutky úst a smrští oční víčka. Když je tento pytel nejvíce rozevřen, náhle se smrskne v jednom záškubu zároveň s tím, jak se plíce naplní vzduchem a následně se vyprázdní. Tak se rodí rytmus smíchu, který člověk poznává a cítí sám v sobě, stejně jako je pozorován druhým smějícím se člověkem. Pokaždé, když se domnívá, že se už konečně roztříští, zadrží člověka kůže. (…) Tato pouta jsou absurdním vzorcem, iracionální rovnicí jako existence, jež dosud nebyla rozřešena. Člověk se neustále odráží k této absurdní hvězdě, která jej přitahuje, aniž by dospěl do mrtvého bodu, a rozpalován opakovanými nárazy, temně rudá barva jeho tváře přechází do barvy třešní, poté zbělá a člověk vypouští vroucí bubliny, znovu a ještě prudčeji vybuchuje, jeho řehot se stává zuřivostí šílených planet, a pak tento pán otřásající se smíchem něco rozbije.

Jsem Univerzální, vybuchuji;

jsem Jedinečný, smršťuji se.“

Má to svou vnitřní zákonitost, jelikož „patafyzikův smích, hluboký a hluchoněmý, nebo povrchní a drásavý, je také jediným vyjádřením lidské beznaděje“. Celé to drží pohromadě „logika“, jejíž uplatňování nezůstane bezbolestné: „Patafyzické sofisma je logický soud, do něhož vstupují neprůkazné formy sylogismů, které se však stávají průkaznými, když se změní definice určitých členů; tato změna pak bezprostředně vede ke změně týchž definic, jež opět činí způsoby použitých sylogismů neprůkaznými, a tak dále, donekonečna. (…) V tomto světle se budou otřásat páteře a mysli zmítané od smíchu po vzlyky, mezi paralelními fasetami sofismat se budou donekonečna odrážet, a náhle na ně padne beznaděj. Bude třeba nalézt cestu ven.“

A tou cestou ven má být Revolta: „Člověk jedná. Má zničující touhu po svobodě a zbraně namířené proti strážcům pořádku; požár a teror a krev, jež prýští rychleji než slzy.“

Tetrachlorem mýtit Plechanova

Daumal byl skutečným géniem, když celou tuto (s vědomím paradoxu zde takto označeno) „duchovní nauku“ vypracoval a usilovně se jí zkoušel řídit už v tak mladém věku. Těžko by toho někdo z našich současníků byl schopen. – Daumal byl ovšem velice sečtělý a doutnala v něm ambice se o své nejrůznější poznatky podělit se čtenářstvem, a to poněkud pamfletickou a „přechytralou“ formou, omluvitelnou u autora jeho věku. A to se v knize Vždycky ses mýlil ukazuje být hlavním nešvarem, byť je tak činěno v nejlepším úmyslu: „Dokonce si osvojím i tón, jenž mým myšlenkám a slovům vnutí nový a stále nezbytný počátek, do něhož chci spolu s tebou [čtenáři – pozn. P. C.] vstupovat stále znovu a znovu.“

Ovšem mnohomluvnost zavede Daumala do kapitol, jimiž v upřímné snaze oddělit, co vede k bdění a co k usínání širokých mas, adoruje Marxe a podsouvá mu přitom mnohé mimomaterialistické zřetele. Na tenkém ledě filosofických spekulací se také nebezpečně sklouzne při řešení aporií typu, zda Hegelův „absolutní idealismus“ je či není materialističtější než staroindická Védánta. Jinde Védántu zas konfrontuje s myšlenkami ruského překladatele Marxova a Engelsova Manifestu G. V. Plechanova. – Až by se čtenáři chtělo chňapnout Daumala za rukáv: Mladíku, tudy ne! Že klást rovnítko mezi osobní revoltu a proletářskou revoluci na celých kontinentech se individualistům Daumalova naturelu krutě nevyplácí, to mělo být již koncem dvacátých let zjistitelné.

Daumal byl pro mě vždy nejcennějším tam, kde udržoval při životě vysoké apely své experimentální metafyziky (viz A2 č. 20/2011). Úžasné jsou v tomto ohledu, vedle Daumalova textu Základní zkušenost, probíraného ve výše uvedené recenzi, též jeho statě Vzpomínky a Svatá válka ze souboru Vysoká hra (1993), sepsané ovšem v podstatně pokročilejším věku.

V knize Vždycky ses mýlil je využito Daumalových pozdějších vpisků a drobných komentářů, jež jsou zde reprodukovány jako poznámky rukou na okrajích stránek, takže když si knihu pořídíte, můžete mít dojem, že místo nového zboží držíte v ruce výtisk, který již před vámi jiný čtenář prostudoval a opoznámkoval. Nejde o nijak mimořádně obsahově důležité zásahy do textu, často je to především autorské „shazování“ pojmu dialektika, jenž zřejmě v pozdější fázi života ztratil pro autora svou někdejší významovou nosnost. To však jsou zas jen terminologické půtky dílčího významu. – Z vydavatelského hlediska jde o podařený žert: takovéto znedůvěryhodnění „nového zboží“ improvizovanými vpisky je možné číst jako zdařilou parafrázi na Daumalovo opakované horlení za revoluční narovnání životní úrovně mezi společenskými třídami, jež bychom dnes mohli považovat též za brojení proti kultu konzumu, neboť konzum a bdělost se navzájem vylučují obzvlášť nesmlouvavě. Daumal byl totiž toho názoru, že teprve osvobození nekonečných zástupů pracujícího lidu od chudoby a závislosti na zvůli vládnoucích vrstev jim otevře cestu k odhodlání pěstovat bdělost, tak jak byla prve předestřena. V tomto ohledu ovšem zřejmě nevzal v úvahu dodnes bolestně explicitní tupost davového člověka ohledně perspektiv kultivace vlastního lidství.

Tetrachlormethan, používaný Daumalem pro navozování stavů změněného vědomí, je v knize na několika místech uveden pomocí chybně zapsaného chemického vzorce, kdy čtyřka má být v dolním indexu a nikoli v horním. Podobných překlepů a korektorských nedůsledností by se v knize našlo ještě několik, jako celek je však zpracována pečlivě a překladatelsky zvládnutá precizně. Dosti sporné místo je pouze tam, kde se mluví o Síře a Merkuru. Alchymisté měli přece za cíl slučování Síry se Rtutí, nikoli s Merkurem coby planetou. Tenhle bod je buď už Daumalem posunut příliš hluboko do patafyziky, anebo (pravděpodobněji) si překladatel v kontextu knihy optimálně neporadil s francouzským slovem „mercure“.

Autor je fyzik a příležitostný literát.