Obtíže realistické fikce

Z nedávných českých a slovenských pokusů navázat na současný festivalový trend pozorovatelského realismu je Můj pes Killer Miry Fornayové určitě nejpozoruhodnější. Přestože ho nelze označit ani za plně uspokojivý plagiát, natož za osobité navázání na nejvýraznější autory této vlny, v momentech jeho selhávání se ukazuje zvláštní povaha celého dnešního pojetí realismu. Úspěch realistické stylizace u filmařů jako bratři Dardennové, Andreas Dresen, Cristian Mungiu nebo Maria Spethová spočívá zpravidla na netradičních a radikálních přístupech ke dvěma aspektům tvorby: prvním je práce s kamerou, střihem a mizanscénou, druhým přístup k hercům a scénáři. Neobvyklé způsoby natáčení si vynucuje už paradoxní nárok „realistické fikce“, který zakládá potřebu tvůrčím způsobem inscenovat „realitu“. Realistický přístup tak rozhodně neznamená „ukazovat věci takové, jaké doopravdy jsou“, jak falešně deklaruje řada filmařů, kteří se k tomuto proudu hlásí. Spíš leží v silném důrazu na spontaneitu, jež ale zároveň musí být ostře kontrolována a regulována. Výrazné využití střihu ve filmech bratří Dardennů, jejichž scény začínají a končí zpravidla uprostřed dění, Dresenovy konfrontace improvizujících neherců s absurdními situacemi nebo důraz na civilní prostředí v dílech rumunské nové vlny jsou příklady zachycování a zpracovávání nalezených či částečně samovolně vznikajících prvků, které se stávají hrubou materií příslušné autorské vize. Ta už samozřejmě nemá co dělat s tím, jak se věci „doopravdy mají“, ale pouze s tím, jak si je daný tvůrce představuje.

Bezútěšné prostředí

Právě tento kontrast spontaneity a inscenace, který realističtí tvůrci nemohou překonat, ale musejí ho co nejvíce rozmělnit, u Mého psa Killera vystupuje v dramatické ostrosti. Oproti starším českým pokusům o realistickou stylizaci, jako Osmdesát dopisů (2011, recenze v A2 č. 9/2011) nebo Tambylles (2012), které přehánějí snahu o vzornou formální nápodobu zahraničních vzorů až do křečovité strnulosti, v níž spontaneita nemá prakticky žádné místo, ukazuje snímek Miry Fornayové v mnoha ohledech skutečně nekontrolovanou realistickou „materii“. Nejvíce se přitom podobá rumunským filmům v tom, jak silný důraz klade na souvislost postav s jejich prostředím a zároveň jak nenuceně tuto souvislost ukazuje. Postavy se nikdy ani slovem nezmíní o dezolátním a bezútěšném stavu krajiny či sídel, ve kterých se pohybují, ale své prostředí berou za samozřejmý rámec, v němž se odehrávají jejich životní dramata. I výtečná kamera Tomáše Sysla se téměř vyhýbá zdůrazňování prostředí – i když první dva záběry filmu zachycují pouze liduprázdnou krajinu, další scény už sledují věci na scéně jen v kontextu herecké akce. Přesto o postavách a jejich životech nejvíce vypovídají právě věci a místa, jež většinou celkové či polocelkové záběry ukazují jakoby mimochodem – od zastaralé motorky hlavního hrdiny přes zbořeniště, kde si hrají romské děti, po vybavení pokoje stařenky, jež apaticky leží izolovaná od zbytku luxusního domu.

Zásadní problém filmu ale spočívá v práci s herci a vyprávěním. Děj po vzoru Dardennů nebo Mungiových 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů (4 luni, 3 săptămâni şi 2 zile, 2007, recenze v A2 č. 41/2007) vytváří vypjatou dramatickou situaci, odvíjející se přesně v duchu klasických dramat od plnění určitého deadlinu, a zároveň se cíleně snaží klasické konvence nabourávat tím, že vypouští řadu informací. Naneštěstí tím ale zároveň tříští vyprávění do fragmentů, které v první řadě rozbíjejí integritu hlavní postavy. Drastické finále pak působí buď naprosto enigmaticky nebo přepjatě, podle toho, jak velký důraz chceme položit na informace, které nám film zatajuje. Typově skvěle vybraný androgynní Adam Mihál tak nemůže ani hrát, ani působit přirozeně, protože ho děj vláčí z místa na místo bez jasnější motivace. Z realistické stylizace děj vytrhují i často strojeně působící dialogy (natáčelo se bez scénáře, takže promluvy postav jsou improvizované, nicméně výkony neherců se neustále zmítají mezi bezprostředností a toporností). Celkově film vyznívá jako nedomyšlený konstrukt zasazený do maximálně autenticky působícího světa.