Neklidný spánek rozumu

Společnost Artcam uvádí nový film francouzské auteurky Claire Denisové pod titulem Parchanti spí dobře. Originální název Les salauds přitom v češtině znamená jen „parchanti“. Režisérka nicméně v rozhovorech uvádí, že film se skutečně měl jmenovat Les Salauds dorment en paix, tedy v překladu Parchanti spí dobře. Název prý odkazuje na titul Akiry Kurosawy Zlý chlap spí dobře (Warui jacu hodo joku nemuru, 1960). Na klasiku japonské kinematografie se Denisová obdobně odvolávala už ve svém starším snímku 35 panáků rumu (35 rhums, 2008), jehož děj byl inspirovaný filmem Jasudžira Ozua Pozdní jaro (Banšun, 1949). Celkovému rázu obou děl přitom zcela odpovídá fakt, že nikde nejsou oficiálně uváděna jako remaky a diváci se o jejich inspiračních zdrojích dovědí, jen pokud čtou rozhovory s režisérkou (případně pokud se distributor rozhodne tuto vazbu v překladu zdůraznit). Tato zakuklenost a ztížená „čitelnost“ je totiž pro Denisovou typická, a film tak lze vnímat i jako svého druhu komentář k její dosavadní tvorbě.

Smyslovost a nesmyslnost

Denisová bývá charakterizována jako čelná představitelka „senzualistického“ filmu, tedy proudu, který výrazně akcentuje smyslové podněty. Klíčová je pro ni zejména kamera, která se často soustředí na povrch lidské kůže. Druhým typickým znakem jejích filmů je roztříštěná dějová struktura, která záměrně boří kauzalitu vyprávění a klade za sebe fragmentární scény, u nichž navíc často můžeme hádat, zda se odehrávají ve filmové realitě či pouze v představách hrdinů. Hlavně druhou z uvedených charakteristik rozvíjí Denisová ve svých posledních filmech stále nápadněji, až bývá obviňována, že za sebe pouze libovolně řadí neurčité scény.

Parchanti spí dobře se k oběma tvůrčím postupům vztahují specifickým, negativním způsobem. Na snímku se podílejí dva klíčoví spolupracovníci režisérky, hudební skupina Tindersticks a kameramanka Agnès Godardová, a protagonistou je opět charismatická, mlčenlivá a zádumčivá mužská figura ve středních letech, tentokrát v podání Vincenta Lindona, kterého Denisová obsadila už ve snímku Vendredi soir (V pátek večer, 2002). Tyto tři elementy dohromady vytvářejí typicky melancholickou náladu a rozvolněné hypnotické tempo, sjednocující enigmatické a rozbíhavé vyprávění. Oproti Kurosawovu kriminálnímu dramatu o pomstě a zvůli bohatých se Denisová pouští jednoznačně na půdu filmu noir. V tomto duchu také Godardová snímá většinu scén v šerosvitu, který těla a tváře na plátně stejnou měrou odhaluje i zakrývá.

Existenciální krimi

Totéž jako by se dělo se zápletkou samotnou. Příběh o námořníkovi vracejícím se na souš, aby zde pátral po příčině rodinné tragédie, je vyprávěný způsobem, který znemožňuje sledovat samotné vyšetřování nebo obecně počínání hlavního hrdiny v celkových souvislostech. Scény často začínají uprostřed akce a končí, aniž by se zobrazované dění plně vysvětlilo, prolíná se tu několik dějových linií, vyprávění občas přeskakuje v čase, nové skutečnosti se vynořují a zase mizí. Spíše než film Zlý chlap spí dobře tak Parchanti připomínají „existenciální“ krimifilmy, v nichž se vyšetřovatelé stále více zaplétají do záhad, které nemají řešení – s tím rozdílem, že v pozici tápajících detektivů se ocitají samotní diváci. Ostatně srovnání s Kurosawovou klasikou také spadá do tohoto labyrintu unikavých náznaků a stop, které nikam nevedou: snímek si vypůjčuje několik konkrétních motivů (hrdina se dostane do blízkosti hlavního padoucha díky vztahu s ženou z jeho rodiny, v závěru rovněž dojde k autonehodě…), jež ale zasazuje do nových souvislostí, takže paralely mezi oběma filmy spíš matou, než že by přinášely vodítka k interpretaci snímku.

Z jistého pohledu je tak novinka Denisové završením její autorské sebestřednosti a unikavost vyprávění tu odkazuje v první řadě k samotnému unikání. Díky postavě vyšetřujícího hrdiny si zřetelněji uvědomujeme absenci vlastního vyšetřování: zatímco naše smysly jsou ukolébány podmanivými obrazy a zvuky, rozum se neustále neklidně převaluje.