Smrt jihoafrického vůdce Nelsona Mandely byla po několik týdnů dominantním tématem světových i arabských komentátorů. Člověk, který bojoval s krutým rasistickým režimem, aby po dlouhých letech vězení vedl svou zemi cestou usmíření a poté se dobrovolně vzdal moci, se zdál být pro mnoho arabských autorů zjevením z jiného světa. I Názim Šafíq Ghabrá, autor článku Mandelova smrt a nový apartheid v novinách alHaját z 19. prosince, začíná svůj text takřka hagiografickým shrnutím Mandelova života. Profesora politických dějin na Kuvajtské univerzitě fascinuje zejména poznání, které nositel Nobelovy ceny za mír učinil v afrikánském žaláři – totiž že míru a stability lze dosáhnout pouze přiznáním plných práv všem obyvatelům. Po optimistickém úvodu však autor propadá skepsi, přičemž upozorňuje, že v planetárním měřítku „apartheidní“ situace přetrvává. Vítězství Nelsona Mandely nad jihoafrickou diktaturou v roce 1994 tak bylo důležitým, avšak pouze jedním krokem. Tuniský pouliční prodavač Bouazizi, který se před třemi lety upálil na protest proti bezvýchodné sociální, ekonomické i politické situaci, se stal jedním ze symbolů utrpení pod nadvládou „globálního apartheidu“. V samotném srdci tohoto těžko viditelného řádu stojí Arabové, kteří trpí nejen nedostatkem humanismu svých vládců a jejich bezpečnostního aparátu, ale kupříkladu i šikanou hostitelských komunit v případě, že pobývají na Západě. Globální situace je výrazně komplikovaná existencí jediného hegemona – Spojených států amerických. Je ostatně příznačné, že americká administrativa považovala ještě v osmdesátých letech Nelsona Mandelu za teroristu a Africký národní kongres za teroristickou organizaci. Přítomnost amerických vůdců na Mandelově pohřbu se nijak nevylučuje s tím, že právě oni jsou strůjci globálního režimu, který sice nepracuje s tak brutálními nástroji jako afrikánský apartheid, ale v principu se mu podobá. Během studené války Spojené státy a Západ chtěly morálně porazit Sovětský svaz a Čínu, a proto mnohem více dbaly na dodržování lidských práv a svobodu slova. Po zhroucení Sovětského svazu se ale americký způsob globální vlády obnažil ve své hanebnosti. Avšak týmž způsobem, jakým je na globální úrovni imitován apartheid, bude na stejné úrovni napodoben i Mandelův boj proti němu. Zatímco pokračující snaha o zničení palestinského národa povede k neutuchajícímu hněvu Arabů, ve světě se budou rozmáhat i jiné formy odporu proti americké hegemonii a s ní souvisejícímu neviditelnému řádu. S aktivitami jako Wikileaks, přeběhnutím Edwarda Snowdena či teroristickými útoky džihádistů můžeme nesouhlasit, je však zjevné, že se jedná o různé způsoby boje proti stejnému nepříteli, který je mnohem silnější a inteligentnější než ten, proti kterému stál Mandela, ale přitom ho pravděpodobně čeká stejný osud poté, co vypukne masivní globální odpor proti současnému řádu.
Politolog Abdulmunim Saíd se v článku s názvem Arabský Mandela v deníku ašŠark alawsat 15. prosince zamyslel nad skutečností, že arabské země nedaly světu v moderních dějinách jediného vůdce, který by byl srovnatelný s Nelsonem Mandelou. Vůdci, kteří se v arabském světě objevují, nemají v zásadě co nabídnout, a pokud přece jen ano, pak se omezují na bezprostřední problémy, aniž by byli s to předložit vizi, která by přesahovala úzký geografický a časový rámec. Vysvětlení by se mohlo nabízet ve skutečnosti, že arabské národy prošly velmi často krutou koloniální nadvládou a osvobozeneckým hnutím a jejich společnosti jsou následkem toho nejednotné a polarizované. Pohled na životopis Nelsona Mandely však ukazuje, že i tento vůdce a jeho národ prošli velmi dramatickým vývojem. Samotný apartheid byl jedním z nejzrůdnějších režimů. Přesto vůdce Afrického národního kongresu, který sám čelil tvrdé represi a mnohaletému vězení, došel k poznání, že pomsta a odplata nemůže vést ke kýženému míru a stabilitě. Následně se vydal cestou smíření, které však nebylo naivní a ani ho nelze považovat za projev slabosti. Saíd upozorňuje, že v klíčovém období vyjednávání mezi jihoafrickými černochy a bělochy stál pevně na vytyčených pozicích a nenechal se vmanévrovat do řešení navrhovaného druhou stranou sporu – tedy přiznání lidských a ekonomických práv černošskému obyvatelstvu při zachování bílé politické dominance. Jakkoli autor článku nedospěl k uspokojivému vysvětlení důvodů absence výrazných a inspirativních vůdců v arabském světě, svůj text uzavírá zajímavým pozorováním. Zatímco Nelson Mandela si své příznivce i některé odpůrce získal odzbrojujícím upřímným úsměvem, arabští vůdcové nejsou tohoto projevu pozitivních lidských emocí většinou schopni. Zřejmě ze strachu před ztrátou vážnosti a autority se smíchu nebo i jen úsměvu vědomě vyhýbali a vyhýbají.
Íránský autor a bývalý politik Atálláh Mohádžerání se na stránkách stejného deníku zamýšlí nad dopadem nedávné dohody mezi představiteli mezinárodního společenství a Íránem o ukončení íránského jaderného programu a zároveň protiíránských sankcí. V komentáři s názvem Saúdská Arábie, Írán a Izrael z 6. prosince apeluje na usmíření mezi dvěma regionálními rivaly – Íránem a Saúdskou Arábií. Jejich soudobé nepřátelství má kořeny v krvavé válce mezi Íránem a Irákem a následné snaze Íránu posílit své postavení na Blízkém východě. Podle Mohádžeráního je však toto nepřátelství zbytečné, ba nebezpečné. Také je zneužíváno Izraelem k zasévání chaosu a rozkolu mezi muslimskými souvěrci. Izrael totiž zneužívá problematiky íránského jaderného programu k odvedení pozornosti od své snahy judaizovat Jeruzalém i zbývající palestinská území na Západním břehu Jordánu. Nedávnou dohodu s Íránem se snaží prezentovat jako nový „Mnichov“ a ostatní arabské státy v regionu přesvědčuje, že se musí spolu s ním proti Íránu postavit. Autor článku však doufá, že Arabové těmto lžím neuvěří, a naopak v obnovené jednotě napřou své síly k úsilí o vytvoření palestinského státu. Naplnění snad v nejbližší době dojdou prorocká slova íránského politika Rafsandžáního o malé rybě, která nedokáže spolknout velký kámen. Rybou je míněn Izrael, v jehož silách není stát se hegemonem na Blízkém východě.