Dlouhotrvající rozepře mezi Íránem a Saúdskou Arábií je zvláště v posledních týdnech stále patrnější a otevřeně se mluví o možnosti přerušení vzájemných diplomatických styků. Jakou roli hraje ve sporu dvou blízkovýchodních rivalů válka v Sýrii?
Na tisíc elitních příslušníků íránských Revolučních gard v neoznačených olivově zelených uniformách vystoupilo na damašském letišti z vojenských letadel a za tmy se po starých pašeráckých cestách vydalo do údolí Bikáa v Libanonu. Z tamní improvizované základny šíitských bojovníků postupně vzniklo radikální hnutí Hizballáh. Psal se 12. červen 1982 a tato nenápadná epizoda na pozadí libanonské občanské války byla jedním z prvních projevů snahy nového teheránského režimu ovlivňovat dění uvnitř ostatních států na Blízkém východě.
Páté kolony Teheránu
Jaký byl vlastně cíl zahraničních dobrodružství ájatolláhů, kteří převzali vládu po svržení zkorumpované diktatury Muhammada Rézy Pahlavího v roce 1979? Nepochybně se jednalo o nábožensky motivovaný vývoz revoluce, jak otevřeně deklaroval vůdce ájatolláh Chomejní. Do velké míry šlo i o snahu změnit geopolitickou mapu regionu, motivovanou strachem o udržení moci. Tento strach nebyl bezdůvodný. Radikální elementy nového režimu svým útokem na americkou ambasádu vyhlásily otevřené nepřátelství Západu. Teherán však nepřistoupil na logiku studené války a ostře se vymezil i vůči bezbožnému komunismu. Vnitřního i zahraničněpolitického oslabení a izolace využil saddámovský Irák a pokusil se vojenskou silou rozhodnout starý spor kolem pohraniční řeky Šatt alArab. Nebývale krutý a krvavý střet mezi Irákem a Íránem, který trval téměř po celá osmdesátá léta, sice neměl jasného vítěze, znovu však zažehl plamen starého sváru mezi šíitskými Peršany a jejich převážně sunnitskými západními sousedy.
Írán zvýšil svou aktivitu v prostředí šíitských menšin blízkovýchodních zemí, aby oslabil vliv svých sunnitských soupeřů. Do této doby spadá založení šíitského Hizballáhu v Libanonu nebo počátek novodobého přátelství mezi Sýrií a Íránem. Je velmi příznačné, že příčinou tohoto přátelství byla jak geopolitika (mezi oběma zeměmi ležel nenáviděný saddámovský Irák), tak náboženství (Sýrii ovládali a dosud do velké míry ovládají alavité, které lze při troše dobré vůle považovat za šíity). Sunnitské země kolem Zálivu naproti tomu reagovaly již v roce 1981 vytvořením Rady pro spolupráci zemí Arabského zálivu (GCC). Není zcela obvyklé, aby věčně soupeřící arabské státy navázaly úzkou institucionální spolupráci. O to více je zřejmé, za jak velkou hrozbu začaly považovat Írán. Na území arabských států Zálivu navíc žijí početné šíitské komunity a tamní vládci se obávali a obávají, že by se mohly stát pátou kolonou Teheránu.
Střet mezi blízkovýchodními šíity pod vedením íránských duchovních a sunnity se postupně stal dominantním paradigmatem politického dění v regionu. Paradigma studené války, kdy proti sobě stály na jedné straně prozápadní konzervativní režimy (mimo jiné Saúdská Arábie, Jordánsko a do roku 1979 také Írán) a na druhé straně sekulárnělevicově a protikoloniálně orientovaní nacionalisté (mimo jiné Egypt, Irák či Sýrie), ustoupilo do pozadí. Tato změna paradigmatu však rozhodně nebyla náhlá. Již za studené války bylo občas možné spatřit záblesk šíitských ambicí. Byl to kupodivu sekulárně orientovaný Pahlaví, který v padesátých letech oživil íránský nárok na Bahrajn – ostrovní státeček v Arabském zálivu, jehož převážně šíitské populaci vládne sunnitská dynastie. Počátek nového paradigmatu nicméně přinesla až íránská revoluce v roce 1979 a novou dynamiku mu dalo svržení Saddámova režimu v Iráku v roce 2003. Nadvláda sunnitské menšiny byla tehdy nahrazena nadvládou šíitské menšiny. Stalo se tak k nemalému zděšení Saúdské Arábie a jejích spojenců. Protikoloniální diskurs, kterému dříve dominovali arabští nacionalisté, nezmizel. Namísto toho se stal součástí zahraničněpolitického programu ájatolláhů. Ti své nábožensky a geopoliticky motivované aktivity umně halí do protiamerických a protiizraelských frází. Hasan Nasralláh, vůdce libanonského Hizballáhu, není znám ani tak jako šíitský radikál, jako spíše hrdina odboje proti sionistům.
Rozhodne se v Sýrii
Obě paradigmata mají společný jeden důležitý rys – neustálé soupeření obou táborů. Děje se tak většinou nepřímo, skrze prostředníky. Za studené války v šedesátých letech tak konzervativní tábor vedený Saúdskou Arábií soupeřil s arabskými nacionalisty pod vedením Egypta v rámci jemenské občanské války. Dnes, v době nového paradigmatu, soupeří íránský tábor s prozápadními sunnitskými státy na řadě míst – mimo jiné v Libanonu či v Jemenu. Hlavním kolbištěm se ovšem stala Sýrie. Tamní nebývale brutální občanská válka již dávno není domácím sporem mezi režimem a opozicí. Jedna z nejkrásnějších zemí Blízkého východu se stala místem, kde se rozhoduje o budoucím uspořádání celého regionu, tedy o tom, která z regionálních mocností získá dominantní postavení. Zvítězíli protiasadovské povstání, vzroste moc hlavních sunnitských hráčů – států GCC (pod vedením Saúdské Arábie) a Turecka. Naopak, udržíli se Asadův alawitský režim, bude to znamenat posílení Teheránu. Proto oba tábory postupují v Sýrii natolik neústupně: bojují o dominanci nad regionem i o vlastní přežití. Také proto pro ně není prioritou zničení Islámského státu, jak by západní pozorovatel předpokládal. Pro šíitský tábor představuje Islámský stát vítaný zdroj legitimity pro Asadovu vládu. Pro sunnitský tábor pak možného, jakkoliv problematického spojence proti Asadovi.
Střet mezi šíitským a sunnitským táborem ovlivňují i změny globálního postavení velmocí. Zmenšující se vůle USA k přímému angažmá na Blízkém východě uvolňuje prostor pro soupeření regionálních hráčů. Toto soupeření nepochybně přinese ještě řadu dramatických epizod. Poslední z nich byla roztržka vyvolaná popravou šejcha Nimra anNimra, aktivisty, který usiloval o odtržení převážně šíitské Východní provincie od Saúdské Arábie. Rozhodující moment tohoto soupeření však teprve přijde. Klíče k celému regionu totiž patrně získá ten, kdo se zmocní Damašku.
Autor je historik.