Katalogizace nevěr

Literární hvězda současné hispanoamerické literatury Junot Díaz přesvědčivě dokazuje, že spisovatel nemusí nutně publikovat román či dva ročně, aby si ho čtenáři, kritikové a vydavatelé pamatovali. Skrovnou bibliografii pětačtyřicetiletého autora totiž dosud kromě povídkového debutu Drown (Utonulí, 1996) tvoří toliko jediný román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda (2007, česky 2009; recenze v A2 č. 2/2010) a aktuální soubor devíti krátkých próz A v tu chvíli je po lásce (This Is How You Lose Her, 2012). I tak ale jde o jednu z nejvýraznějších a nejúspěšnějších osobností dnešní světové literární scény, navíc náležitě poctěnou rozličnými oceněními a stipendii, Pulitzerovou cenou počínaje a konče MacArthurovým stipendiem (výmluvně přezdívaným „grant pro génie“).

Devět variant lásky

V Díazově případě se každopádně jedná o ocenění oprávněná. Univerzální, a přitom do konkrétních reálií pevně vsazené příběhy překvapují stylovou i výrazovou důkladností, nepřibarvovaným líčením pinožení a potýkání mužských hrdinů a někdy možná až nepříjemně přesným vyobrazením citů a emocí. Popkulturní odkazová opulence, narativní roztříštěnost, komplexita několika časových plánů a všudypřítomná žánrová hravost, tak zřetelná v autorově románovém díle, ustupují v povídkových textech klasičtějšímu, sevřenému introspektivnímu tvaru. Co však přetrvává, je čtivost a strhující, až obsedantní práce s jazykem a příběhem.

Jednotlivé texty sbírky A v tu chvíli je po lásce, poprvé publikované v časopise The New Yorker, vznikaly v rozpětí patnácti let (nejstarší vyšla již v roce 1998, poslední dvě pak časopis uveřejnil v roce knižního vydání). Díky své tematické a výrazové sevřenosti však kniha ve výsledku působí jako provázaný a do detailu promýšlený útvar, dokonce jako dnes znovu tak populární „román v povídkách“. Devět rozličných variant lásky zde je, jak ostatně naznačuje už titul knihy, v naprosté většině případů odsouzeno k nezdaru, s každým dalším vyprávěním zato lépe poznáváme hlavního hrdinu Juniora.

Samota padlého dobyvatele

„Nejsem mizera,“ omlouvá se Junior hned v první větě knihy – pro případ, že by si snad čtenář chtěl po vší té záplavě nevěr a drobnějších i podstatnějších podrazů myslet něco jiného. Ideál protagonistovy mysli často podléhá svodům a potřebám těla a Junior nakonec propadá především sexu. Přitom už v okamžiku sexuálního uspokojení je příliš často „po lásce“ a zbývají jen šrámy.

Častá explicitní tělesnost by nás neměla zmást – byla by velká chyba a ztráta, kdybychom skrze ni vnímali Juniorova vyprávění jen jako trochu neobvyklé, smutně bolestné variace na chlapáckou dobyvatelskou historku. Postupně, povídku za povídkou, před námi vyvstává obraz mnohem komplexnější a celkově rozhodně sympatičtější osobnosti. Mlžná kontinuita příběhů sice neumožňuje sestavit přesný chronologický pořad jednotlivých vyprávění, rozchodů a záletů, přesto nás ale dostatek shodných signálů upozorňuje na sdílený rámec „většího obrazu“ (který ostatně začala před lety prokreslovat už desítka textů debutového povídkového souboru).

Na první pohled snad některé jednotlivé segmenty skládačky působí jako posmutněle postkoitální erotické miniatury šovinistické mysli. Dílek k dílku ale vyjevují mnohem propracovanější celek, portrét mladého muže hledajícího lásku, pokoušejícího se uspět navzdory své biologické i psychologické predestinaci, navzdory vší té kulturní zátěži, o níž se vypráví, navzdory světu kolem. Díky nakladatelství Argo a opět výtečnému překladu Barbory Punge Puchalské tento obraz nyní mohou sestavovat i čeští čtenáři. Juniora, a především Díaze rozhodně stojí za to poznat.

Autor je bohemista.