První máj jakožto Svátek práce má v Německu dlouhou tradici. Už ve dvacátých letech minulého století se část německé politické scény snažila prohlásit jej za státní svátek, ale povedlo se to teprve Hitlerově NSDAP v roce 1933. Tehdy měl 1. máj přídomek „Svátek národní práce“, nicméně kromě jména se na podobě svátku už nic nezměnilo. Pokud pomineme líbání pod rozkvetlou třešní, tak se až dodnes slaví práce. V komunistické NDR defilovaly davy pracujícího lidu před členy politbyra a na Západě se, pochopitelně ve značně menším počtu, scházeli na ulicích odboráři. Jak informuje deník Die Welt ve vydání z 30. dubna, je to paradoxně postkomunistická strana Die Linke, která ústy předsedkyně Katje Kippingové chce prosadit zrušení jména Svátek práce. Státní svátek v ono datum by sice zůstal zachován, nicméně spojení s prací podle mladé političky už není „in“, neboť „lidé už se dnes nedefinují především skrze své pracovní postavení“. Smysluplné by prý bylo, kdyby se ze Svátku práce stal Den spravedlnosti, protože to, oč dnes běží, je přece spravedlivé rozdělení mezd a práce mezi lidmi a také nárok na volný čas. Prostě to, co se dnes často nazývá „worklife ballance“. Die Linke jde však ještě dále – nemá prý zůstat jen u změny jména státního svátku, jde totiž pochopitelně o změnu celého systému. Flexibilní model, který strana navrhuje, spočívá v tom, že by každý pracující člověk měl v životě právo na čtyři roky bez zaměstnání a tento čas by byl financován ze státního rozpočtu. Tyto čtyři roky by si určoval libovolně sám. Je to opravdu troufalý nápad, jak na sebe v předvečer Svátku práce upozornit. Die Linke si ovšem (bohužel pro ni) musí vymýšlet stále troufalejší návrhy, aby o sobě dala vědět. Jejich realizace je prakticky neproveditelná, ale to je pro stranu druhořadé. Díky velké koalici, v níž vedle sebe vládnou křesťanskodemokratická CDU a sociální demokraté, se opozice dostane ke slovu jen zřídka. Což je škoda a pro demokratickou diskusi je to velmi škodlivé. Na druhé straně je neméně škodlivé pro Die Linke, když jako vějičku na sebe samu používá nápady, které jsou v nejlepším případě brány jen jako zpestření diskuse.
Oslava sedmdesátých narozenin bývalého kancléře Gerharda Schrödera, která pobouřila německou veřejnost, opravdu není jen sen, ale skutečnost. Byla uspořádána v Petrohradě a jedním z hlavních pozvaných hostů byl Vladimir Putin. Fotky jejich srdečného objetí se objevily snad ve všech mediích, pochopitelně s kritickým podtónem. Německo se totiž snaží působit na umírnění ruskoukrajinskéko konfliktu a distancuje se od Putinových kroků i jeho rétoriky. Jeden z komentářů vyšel 29. dubna v týdeníku Der Spiegel. Komentátor Rolland Nelles konstatuje, že Schröder dal svou ruskou „akcí“ mateřské zemi a její zahraniční politice v podstatě facku. Nelles píše, že v takových časech se od bývalého kancléře očekává, že nebude obcházet zahraniční politiku své země a už vůbec ji nebude zesměšňovat podobnými kroky. I od bývalého kancléře se musí žádat, aby se zachoval jako státník, a ne aby předstíral status soukromé osoby, která si na oslavu narozenin může pozvat, koho se jí zachce. Putin při setkání zářil, protože se díky Schröderovi prezentoval jako „fajn chlapík“, kterého jeho starý kamarád ze Západu pořádně obejme, KrymNekrym. On symboliku celého setkání samozřejmě nepodcenil.
A nakonec malá statistika a průzkum veřejného mínění. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung zveřejnil 28. dubna výsledky studie Nadace pro intergraci a migraci, která pojednává o postavení islámu v Německu. Velký posun údajně nastal ve výuce islámu na školách. Více než polovina dotázaných se domnívá, že by se islám měl vyučovat v rámci výuky náboženství, a dvě třetiny si myslí, že by na univerzitách měla být vyučována islámská teologie. Naopak jen malá skupina z přibližně 5 600 dotázaných souhlasí s vyloučením plavání a tělocviku z výuky na základě náboženských důvodů. Ačkoli to bude ještě pomalá a dlouhá cesta, zdá se, že islám v Německu dosáhne během následujících (desítek) let stejného právního postavení jako křesťanství či židovství.