České veřejné mínění patří k nejvíce euroskeptickým v regionu. Na rozdíl od Polska či Slovenska u nás sociologické průzkumy opakovaně ukazují vysokou míru pochybností o přínosu členství v Unii, nevůli přijmout euro a nevíru v lepší budoucnost. Tyto postoje přitom ostře kontrastují se současnou malou podporou euroskeptických politických stran a očekávanou vysokou podporou proevropských kandidátek v květnových volbách do Evropského parlamentu, s ANO a ČSSD na prvních dvou místech. Zatímco napříč Evropou se předpovídá až třicetiprocentní podpora euroskeptikům, Česká republika vyšle do Bruselu maximálně párek občanských demokratů.
Základním rysem zdejších voleb bude zřejmě nízká účast – která je v Česku výsledkem nedůvěry nejen v Evropu, ale i v samotné euroskeptiky. Mohli bychom to považovat za důslednou formu euroskepticismu, který si „blbou Evropou“ prostě nenechá rušit klid nadcházejících májových dní. Pro tento postoj jakési „euroignorance“ bychom mohli mít i jisté pochopení a poťouchle se jím bavit – ovšem pouze za předpokladu, že by Evropa byla sice v mnoha ohledech iritujícím, ale také relativně stabilizovaným, předvídatelným kolosem a že by stejně nejvíc záleželo na tom, jak si unijní politiku přetvoříme na domácím písečku. Tak tomu ale není. Dnešní Evropa není předvídatelná a bude v následujících letech čelit řadě neurčitostí a rozhodnutí, která dramaticky ovlivní naši – májovou i lednovou – každodennost. Vzhledem k velikosti našeho státu a vzhledem k diplomatickému umu našich politiků o budoucnosti Evropy jistě nerozhodneme, je ale více než žádoucí mít v lavicích a kuloárech Evropského parlamentu zástupce, kteří budou aspoň schopni a ochotni nám kompetentně zprostředkovat základní informace o dění.
Evropské volby probíhají v době desátého výročí našeho vstupu do Unie. Při této příležitosti se často klade otázka, jak se za tu dobu česká společnost změnila. Ne že by taková otázka neměla svůj smysl, daleko důležitější ale je, jak se za těch deset let proměnila Evropa. Tato změna je totiž mnohem dramatičtější. A novou Evropu musíme hledat spíše na bývalém Západě než ve východních zemích.
V důsledku ekonomické krize táhnoucí se od roku 2008 si Evropa nese několik bolestivých zranění, která stále ani zdaleka nejsou zahojena. Především se obnažila nesourodost mezi evropským „severem“ a „jihem“. Tuto asymetrii sice euro několik let úspěšně překrývalo, ale neřešilo. Naopak ji v mnoha ohledech prohlubovalo, když dovolovalo ještě účinnější expanzi Německa na jihoevropské trhy a zadlužování jižních států. Euroskeptici dnes v odpovědi na tuto tenzi nabízejí řešení v podobě odstoupení od eura nebo dokonce vystoupení ze samotné Unie. Severní euroskeptici se přitom neshodují, majíli vystoupit jižní země, aby se Evropa konsolidovala jako elitní projekt silnějších států, anebo zda mají raději vystoupit ti silní a zbavit se tak přítěže z Jihu. Tuto neurčitost můžeme nazvat geopolitickou.
Druhým trendem rostoucí indiference vůči Unii je rozpad kosmopolitní vize Evropy. Zatímco v devadesátých letech se mohl Západ tvářit, že nás pomocí svých emisarů a liberalizačních projektů naučí multikulturní občanské toleranci, o kterou jsme na Východě během státního socialismu údajně přišli, dnes se v řadě zemí jedním z nejsilnějších politických motivů stává protipřistěhovalecká a nacionalistická agenda. Období postkoloniálního pokání Západu je patrně u konce. K jakým sdíleným hodnotám se může Evropa ještě přesvědčivě hlásit? Toto je zase kulturněhodnotová neurčitost.
Třetí část neurčitosti vyplývá ze vzrůstající kolonizace Evropské unie nikoli byrokracií, jak se obvykle tvrdí, ale lobbistickými zájmy nadnárodních korporací. Ty se vymykají jak jednotlivým státům, případně regionům, tak celoevropským institucím. Nejsou přimknuté ani k jedné z těchto úrovní. Dnes připravovaná transatlantická smlouva o zóně volného obchodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií, s její privatizací mezinárodního práva a systémem arbitrážních řízení mezi korporacemi a státy posouvá možnosti korporátního uchvácení Evropy na novou úroveň. Výsledkem by byly zásadní politickoekonomické neurčitosti.
Skutečnost, že Evropa, do které jsme před deseti lety vstupovali (anebo se to tak aspoň jevilo), dnes neexistuje, je více než jasná. Scénářů budoucnosti je více – těch lepších i těch horších. O budoucnosti své ani o budoucnosti Evropy sice nerozhodneme, to nás ale ještě neodsuzuje k tomu, abychom se pouze užasle divili, jaké se nám zase „přihodily dějiny“.
Autorka je socioložka.