Anime potřebuje výrazné autory

Váš blog se jmenuje Schoolgirl Milky Crisis (Krize školačky Milky). Mohl byste vysvětlit jeho název a důvod, proč jste se pro něj rozhodl?

Už roky publikuji novinové sloupky o mediálním průmyslu, ale často nemohu uvádět jména pořadů, o kterých píšu. Takže si vymýšlím různé přestřelené názvy, které jsou zjevně smyšlené, jako Devil Devil Beast Beast nebo Pretty Vampire Boy. Schoolgirl Milky Crisis byl jeden z nich.

Píšete také televizní a komiksové scénáře. Přemýšlel jste o tom, že byste udělal ze Schoolgirl Milky Crisis skutečný scénář? Nenapadlo to také někoho z vašich fanoušků?

Několik lidí už se pokusilo vytvořit vlastní verzi Schoolgirl Milky Crisis tak, že vzali jednotlivé charakteristiky téhle fiktivní show, které jsem zmiňoval v různých článcích, a snažili se je poslepovat dohromady. Ale nejčastěji to jméno používají fanoušci, kteří si chtějí vystřelit z nováčků ve fandomu. Řeknou jim, že to je nejlepší anime, které kdy viděli, a nechají je, aby po něm začali sami pátrat. Ale kdybych Schoolgirl Milky Crisis opravdu napsal, musel bych si vymyslet nějaký jiný název pro pořady, o kterých píšu.

Na vysoké škole jste studoval japanologii. Přihlásil jste se tam jako fanoušek anime, nebo jste se o japonskou popkulturu začal zajímat až na univerzitě?

Na Japonsku mě zajímalo úplně všechno, včetně popkultury. Nicméně moje specializace na škole byl vesmírný program a legislativa s ním spojená. O japonské popkultuře jsem začal psát, až když jsem se vrátil do Anglie a zjistil jsem, že tam o ní vychází časopis, který zrovna hledal autory.

Měl by být zájemce o japonskou popkulturu znalý tradiční japonské kultury a historie?

Když se chcete jen mazlit s Hello Kitty nebo hrát na PlayStation, tak samozřejmě nepotřebujete vědět nic. Pokud ale máte vážný zájem o japonskou popkulturu, je naprosto nutné znát japonskou tradiční kulturu a historii. Popkultura je totiž jen jeden malý lístek na větvi stromu „japonskosti“. Hodně fanoušků, které znám, jdou studovat japanologii kvůli anime a manze a nakonec se začnou věnovat úplně jiným aspektům Japonska. Před třiceti lety byla situace hodně odlišná, všichni dělali bojová umění a dostali se k japanologii přes karate nebo aikido. Teď jsou zase všichni fanoušci anime.

Během posledních zhruba dvaceti letech se anime na Západě stává čím dál známější. Myslíte, že lidé na Západě dnes mají vůči anime jiné předsudky než dříve?

V devadesátých letech si všichni mysleli, že anime je buď porno, anebo Pokémoni. Všechno se změnilo, když společnost Disney začala konečně vydávat filmy studia Ghibli, zvláště ty od Hajaa Mijazakiho. Cesta do fantazie vyhrála Oscara a z anime se najednou stala součást seriózní kultury. V té době japonská studia, ale i vláda začaly v anime spatřovat velký potenciál – ekonomický i z hlediska národní „soft power“. Samotné anime nemusí vydělat tolik peněz, ale často představuje vektor pro celou škálu dalších mediálních produktů – komiksů, videoher, oblečení hraček­… Takže stojí v epicentru mediálního průmyslu, který za rok vydělá šest a půl miliard dolarů. Nebo aspoň dřív to tak bylo. V roce 2006 došlo k výrazné ekonomické krizi, kdy řada krátkodobých investorů odstoupila, protože ke svému překvapení zjistili, že ne každé anime je od Mijazakiho. V současnosti se ale situace lehce stabilizovala.

Po smrti Satošiho Kona a prohlášení Hajaa Mijazakiho, že končí s natáčením, by se mohlo zdát, že filmové anime se nachází ve stavu stagnace. Jak moc je animační průmysl v Japonsku závislý na silných osobnostech, jako byli Kon a Mijazaki?

Je to spíše stav ochromení než stagnace. Je jasné, že Mijazakiho éra končí a bude třeba najít novou výraznou generaci. V roce 1964, rok po premiéře přelomového anime seriálu Astro Boy, se velikost anime průmyslu najednou zečtyřnásobila a mnoho autorů z této generace teď odchází. Život v anime průmyslu není jednoduchý. Zahrnuje dlouhé hodiny práce, nezdravé stravování, stres a prakticky nulový volný čas. Navíc dva nejvýraznější kandidáti na Mijazakiho náhradníky, Satoši Kon a Jošifumi Kondó, předčasně zemřeli a v průmyslu panuje názor, že za ně v podstatě neexistuje žádná alternativa. Anime průmysl jako takový se do značné míry bez podobných autorů obejde. Za to, co teď řeknu, asi nebudu příliš populární, ale většina anime je prostě laciná tovární produkce určená k tomu, aby se prodávaly hračky a videohry. Ale jestliže má anime zůstat fenoménem, který dokáže přilákat nové zapálené fanoušky, potřebuje výrazné autory s osobitou vizí a odhodláním.

Vaše nová kniha Anime: A History (2013) se věnuje dějinám japonského animačního průmyslu. Čím se liší třeba od amerického?

Průmysly v Japonsku a v USA jsou si v mnohém podobné. Jeden z velkých rozdílů spočívá v tom, že Japonsko dlouho bylo periferií Ameriky. Japonci také vytvořili řadu „amerických“ kreslených seriálů, ale tajně. Takže když potkáte někoho, kdo si myslí, že Včelka Mája je nejlepší animovaný seriál všech dob, řekněte mu, že se natáčela v Japonsku.

Zabýváte se mimo jiné pornografickým a erotickým anime, o kterém jste přednášel na Animefestu. V čem je tohle téma zajímavé?

Téma přednášky vymysleli organizátoři festivalu, tak se musíte zeptat jich. Ale z pohledu průmyslu se dá říct, že pornografie je často pět let napřed oproti mainstreamu. Takže je to dobrý ukazatel budoucích trendů, hlavně co se týče nových médií a distribučních kanálů. Návštěvníci se možná těšili na spoustu kreslených poprsí, ale mě porno zajímá hlavně z pohledu průmyslu, stejně jako zbytek anime.

Na Animefestu jste také vedl workshop, v němž účastníci měli za úkol vytvořit návrh animované televizní série pro fiktivní korporaci. Jednalo se o japonskou, nebo západní firmu?

Cílem tohoto workshopu je, aby účastníci prošli stejným procesem, který jsem zakoušel já, když jsem psal pro jedno evropské studio, jež se pokoušelo napodobit úspěch anime. Takže součástí je debata o tom, co to anime ve skutečnosti je a jak je možné z něj vycházet nebo těžit v západní animaci. Poté co si vždy stanovíme základní pravidla, nechávám účastníky, aby představili své nápady, jako by šlo o skutečnou prezentaci před zástupci reálné firmy. Ten workshop má dobré ohlasy, protože lidé mají šanci zjistit, jak to chodí ve velkých animačních studiích.

Považujete se pořád za fanouška anime, nebo už k němu máte profesionální odstup?

Dřív jsem se za fanouška považoval, ale po setkání s opravdovými členy fandomu mi došlo, že ani zdaleka nemám entuziasmus, který je k tomu potřeba. Nepřevlékám se do kostýmů postav z anime a na setkání fanoušků jezdím jen občas. Je mi čtyřicet tři let. To už je docela hodně na to, abych se koukal na kreslené seriály.

Liší se nějak komunita fanoušků anime v Japonsku a na Západě?

Západní fandom je nečekaně genderově vyvážený. Zatímco v Japonsku tvoří fanynky anime jen zhruba dvanáct procent trhu, na Západě je jich obvykle kolem padesáti procent.

Animefestu v Brně jste se účastnil už podruhé. Domníváte se, že se český fandom v něčem zásadně odlišuje od zbytku světa?

No, je to jediné setkání fanoušků, které má svou vlastní značku kondomů. A také jediný festival, jehož pořadatelům dovolím, aby nahrávali a zveřejňovali videa z mých přednášek. Nevadí mi mluvit na veřejnosti, ale když mě při tom někdo natáčí, stane se z toho spíš vysílání než přednáška. Všechno, co řeknu, má mnohem větší váhu, takže si musím dávat obzvláštní pozor, což s sebou nese i obzvláštní stres. Ale Češi si se záznamem dávají opravdu práci. Natáčejí na dvě kamery a výsledek sestříhají z obou záznamů. Dokonce mě otitulkují ve dvou různých jazycích. Jinak je v Česku fandom vlastně úplně stejný jako kdekoli jinde na světě.