Když básní dokumenty

Rok hrabalovských festivalů pomyslně odstartoval skandál s (ne)přejmenováním nymburského gymnázia. Studenti o svém spolurodáku buď nikdy neslyšeli, anebo jen to, že se špatně učil a pil hodně alkoholu – rodiče se obávali, aby jejich potomci „nedopadli“ jako repetent, alkoholik a sebevrah Hrabal. Nymburský pivovar, který pár měsíců po Hrabalově smrti vyslyšel jeho přání a na dvoře umístil pamětní desku ve výšce, kam čůrají psi, uvařil Jubilejní ležák. Pivní poetika doprovázela i většinu televizních připomínek. Pomineme­li menzelovskou selanku, skoro každou reportáž ilustrovalo buď pomyslné autorské krédo vystřižené z rozhovoru s Milošem Kopeckým (Povídání s Bohumilem Hrabalem, 1969, režie Jana Michajlová), kde si oba notují, že „život je krásný“, nebo dokument Olgy Sommerové z cyklu Nevyjasněná úmrtí (Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal, 1998). Týdeník Respekt dostál své tradiční bulvárně intelektuální poetice a zasmušilou spisovatelovu tvář na titulní straně doplnil obojkem s vodítkem a poutačem „Bohumil Hrabal v osidlech cenzury. Jak komunisté ovládali nejlepšího českého spisovatele“. Proč by měl být Hrabal nejlepším spisovatelem jsme se sice nedozvěděli ani z jednoho textu, ale ze zadumání Jana H. Vitvara opět s příznačným titulkem Ostře sledované kompromisy už víme, že hrbil záda, nechal ze sebe „udělat idola všech bodrých žvanilů“ a že jeho „přitakání režimu mělo obecný přesah“. Ondřej Nezbeda pak doplnil, že Hrabal „po nástupu normalizace zvolil stejnou strategii jako miliony Čechů“ a že „obchodoval s normalizačním Mefistem“.

Spisovatel kutil

Summa summarum: charakter vzpomínky na Hrabala zcela opanovala skupina úzce vymezených témat jako pivo a hospodské bodré šarády, nepříliš napínavá záhada Hrabalovy smrti a nekonečné debaty, zda, jak a proč se Hrabal zaprodal režimu. Korunu této „mefistofelské“ kauze nasadil Nezbeda, když Hrabalovo kerské psaní v podstatě přirovnává k chalupářskému kutění. A to nejpozoruhodnější na spisovatelově životě nespočívá v jeho solitérství, nýbrž v univerzálnosti normalizačního manévrování, jež sdílí s miliony Čechů. Osoba a život spisovatele, z principu neuchopitelné a nekategorizovatelné i u sebebanálnějšího osudu, totálně převrstvily a upozadily samotné dílo, případně obojí splývá. Fascinuje životopisná „skutečnost“ doložitelná svědectvím hospodských kumpánů víc než nespolehlivá fikce? Vzpírají se Hrabalovy texty, naprosto ojedinělé nejen v kontextu české, ale i středoevropské literatury, svou komplikovanou narativní podobou snadné a jednoznačné čtenářské, ale i kritické a akademické reflexi? Může se vůbec vzpomínka, navíc traumatizovaná monumentem stoletého výročí, vymanit z konvenčních nostalgických a mediálních klišé?

„Obrazová kronika“ Hlučná samota. Sto let Bohumila Hrabala 1914–2014 se zdá být jednou z možností, jak se jim vyhnout. Editoři Petr Kotyk, Světlana Kotyková a Tomáš Pavlíček se totiž nevydali tradiční memoárovou cestou jako například dvorní Hrabalův hagiograf Tomáš Mazal ve Via Hrabal. Kniha vzpomínek (2014), uvozené dedikací sponzora (Plzeňský Prazdroj), jenž spisovateli děkuje „za hold, který vzdal svým dílem českému pivu“, ale mnohem pokorněji vsadili na zdánlivě prostou řeč faktů – fotografií, korespondence, původních strojopisů, nakladatelských smluv, lektorských posudků či soudobé kritiky.

Život v kalendáři

Kalendárium Hrabalova života však ve svém výsledku vypráví víc než jen biografická data. Dalo by se číst i jako svého druhu magickorealistická rodinná genealogie, jež zrcadlí klíčové okamžiky české historie (rozpad Rakouska­Uherska, prvorepublikový étos, okupaci, po­­­válečné Československo, revoluční kvas, havlovská devadesátá léta) a konfrontuje kronikářský běh historického času s privátními dějinami. Oba nesouměrné časy se protínají – občas v románové zkratce (když malému Bohouškovi v Polné sešívá rozbitou hlavu tentýž lékař, co ohledával mrtvé tělo Anežky Hrůzové), jindy v tragické konkrétnosti (perzekuce přátel v padesátých letech) nebo kafkovské absurditě úředních dopisů. Skrze zdánlivě strohé údaje o narození, působení, úmrtí výrazných osobností, s nimiž se Hrabal setkával (doslovně i metaforicky) a které ho různým způsobem ovlivnily (Jaroslav Hašek, Franz Kafka, bratři Čapkové, Vítězslav Nezval, Jakub Deml, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Jan Zábrana, Karel Marysko, Egon Bondy a mnozí další) se současně do tohoto kalendária vpisují i klíčové události uměleckého života a ze zvláštní perspektivy se tu vypráví dějiny české literatury.

Z faktografické chronologie ale samozřejmě vystupuje především životní příběh Bohumila Hrabala. A možná právě enumerativnost nezbytná pro tento žánr vytváří dojem životní pouti coby odysey, bloudění, bezdomoví. Životopisné epizody, od pokusů vystudovaného právníka stát se výpravčím, pojišťovákem, pomocným dělníkem či kulisákem přes období mediální slávy až k bezmála baroknímu ostrovu samoty v Kersku a „uvítězení“ v devadesátých letech, se odvíjejí paralelně s odyseou díla, jež je tragikomickým sledem připravených vydání a zrušených sazeb, psaní do šuplíku a literárních cen, autocenzurních zásahů a samizdatových úniků.

Jsem ten, kdo vzpomíná

Editoři ale nechávají prostřednictvím memoá­rových fragmentů promlouvat i pamětníky. Text se však nepromění v laskavý listář (jako zmiňovaná kniha Via Hrabal), protože vzpomínání na Hrabala je proloženo vzpomínáním Hrabalovým. A tato konfrontace – nikoli ve smyslu identických situací, ale vzpomínkových jazyků – je mimořádně zajímavá, neboť ukazuje stěžejní rysy hrabalovské poetiky. Hrabalovy autobiografické texty, z nichž se nejčastěji cituje, vyšly v souboru Kdo jsem (1995). Možná, že ze všeho nejvíc je právě „tím, kdo vzpomíná“. Podstata a charakter tohoto vzpomínání nespočívá v nostalgii, tak často zdůrazňované nejen filmovými adaptacemi, nýbrž spíše v určité karnevalové grotesce; nikoli v sentimentální rekonstrukci dětství, ale v melancholickém vědomí ztraceného času. „Dědeček v rakvi – tatínek rozestlal a lehli jsme si. Já jsem ležel těsně vedle rakve, jako by to byla třetí postel. (…) Druhý den se sjela rodina Kiliánů a Bartlů, sto lidí, kteří měli vysedlé lícní kosti nebo vypadali jako Masaryk. Než zabili hřebíky rakev, ženské líbaly mrtvolu, ale já jsem jedl řízky. Hasiči v zlatých přilbách nesli dědu na hřbitov a hudba hrála tak, že tesknotou té břeskné hudby jsem se rozplakal.“

Melancholickému ladění nahrává i obrazová podoba knihy. V první řadě je třeba vyzdvihnout grafickou úpravu Luboše Drtiny a Jiřího Troskova. Díky způsobu uspořádání textových i obrazových dokumentů, které tečou přes sebe i pryč ze stránek, prolínání strojopisů autorských i úředních, fotografií a novinových výstřižků, nečteme ani archivářský fetiš, ani nelistujeme nudným fotoalbem. Text se proměňuje v soubor koláží, čímž mimo jiné zdůrazňuje další aspekt Hrabalovy tvorby. Upozorňuje jak na jeho vlastní výtvarné koláže, tak i na kolážovitou palimpsestovost literárních textů. A to nejen co se týče motivů nebo postupů, ale i samotné „materiálovosti“ psaní (strojopisy na zadní straně účetních dokladů a obchodních listin). Fotografie jako by odpovídaly barthesovskému katalogu smrtelnosti, představovaly panoptikum nepřítomnosti, ruin. Na počátku tváře prarodičů, rodičů, sourozenců; reprezentativní ateliérové fotografie, kožešiny a námořnické oblečky. Na konci starý muž stojící na troskách zdemolovaných libeňských domů, nemocniční postel, opuštěný stůl s umělohmotným ubrusem a tlupou nenažraných koček. Je to příběh tíže dějin, proměny elit, nebo jen banalita obyčejného života?

Poezie dokumentu, jalovost jazyka

Mě osobně nejvíc fascinuje, jaká síla se může skrývat v lakonickém jazyce dat a dokumentů. To, co se tak vytrvale snažil ve své románové poetice objevit například Winfried Georg Sebald, se této publikaci – a je naprosto lhostejné, byl­li to její záměr – podařilo. Jednak ukazuje, jak zásadně selhává tradiční literárněteoretický jazyk při pokusu něco podstatného vypovědět nejen o Hrabalově životě, ale i díle. Při setkání s groteskou a pokorou Hrabalova básnění a reflexemi jeho vlastního psaní se patetický a kategorizační jazyk literární vědy jeví jako naprosto jalový. A nikoli pouze v případě trapného soudružského tykání nebo pomýlených socialistických interpretací (Jan Rybák označuje Postřižiny za „humoristickou knížku“). Platí to i pro „hospodský kec“ Václava Černého nebo analýzu Květoslava Chvatíka („Odmítl jak ulpět na surrealismu s jeho ortodoxií, přes represálie a umlčování vzdálené současné realitě, tak i dát se do služeb nové ideologie, obléknuté do starých forem. Jeho cesta k ,totálnímu realismu‘, k autentičnosti šokující svým verismem, jazykovým naturalismem a okázalou antiideologičností, byla jedinečná a osamělá.“).

Banální dokumentární řeč kalendářových dat jen tak mimochodem – v nepodstatných zmínkách o výjezdních doložkách, snídani nebo poslední dovolené – vypráví silný milostný příběh manželské lásky. V rytmicky přibývajících informacích o úmrtí blízkých a hospitalizacích skládá jakousi litanii bolesti, stáří a samoty. V této faktografické elegii ovšem nechybí ani temná groteska („B. H. navštívil místo v parku, kde si prostřelil hlavu básník a dramatik Heinrich von Kleist. B. H. si při pádu na zledovatělé cestě v Kersku narazil kyčel.“), ani ironie („Na Bulovku přivezli po operaci plic prezidenta Václava Havla, během hospitalizace se však s Hrabalem nesetkal.“).