Rapový subžánr zvaný drill je úzce spojený s kriminalitou chicagských chudinských čtvrtí. V textech se tematizuje zabíjení, rappeři verbálně útočí na členy nepřátelských gangů a hudba napodobuje zvuky výstřelů. Zní to jako hra, ale zkušenost, z které drill vychází, je skutečná.
Před dvěma roky podepsal tehdy sedmnáctiletý rapper Chief Keef kontrakt s hudební společností Interscope, jenž mu sliboval v závislosti na prodeji jeho debutového alba Finally Rich (2012) vynést několik milionů dolarů. Svět se začal seznamovat s novou, specifickou podobou rapu a zároveň s problémy jihovýchodní oblasti Chicaga, odkud rapper pochází. Tato část města se v posledních deseti letech potýká s neúnosným nárůstem násilí. Statistiky z roku 2008 ukázaly, že v Chicagu bylo zavražděno téměř dvakrát tolik lidí, než bylo zabito amerických vojáků v Iráku, a městu se proto začalo přezdívat Chiraq. Rapový subžánr drill, který se vyvinul právě v tamních chudinských čtvrtích, je s tematikou násilí, a především střílení, bytostně spojen. Mimochodem, zastřelen byl i Keefův nevlastní bratr a před pár týdny také bratranec, na rapové scéně známý jako Big Glo nebo Blood Money.
Výhrůžky a nadávky
„Dřív se tomu říkalo dead music, protože jediné, o čem se rapovalo, bylo střílení a zabíjení,“ vysvětluje počátky žánru producentská hvězda drillu Young Chop. Drill, za jehož pionýry jsou považováni King Louie, Big Homie Doe a Pacman, se hudebně blíží daleko známějšímu hudebnímu fenoménu trap music (viz A2 č. 12/2013). Podklady tvoří hutné basové a syntezátorové zvuky, doplněné beaty, které se v rychlém sledu přelévají ze strany na stranu a napodobují tak výstřely ze samopalu. Drill je slangový výraz pro boj nebo pomstu, ale má ještě mnoho jiných významů. Může označovat pouliční válku, zábavu na party nebo prostě cokoli, pro co se používá oblíbené slovo hype.
Texty reflektují nihilistickou a násilnou povahu prostředí, odkud žánr pochází. Rappeři se nejčastěji zaobírají zbraněmi a střílením, potyčkami s konkurenčním gangem, nebo naopak identifikací s vlastním gangem a se svou ulicí. Chybí hra se slovy i obrazné vyjadřování. „Nepoužívám metafory, protože nemusím. Raději přímo řeknu, co se kolem mě právě děje,“ vysvětluje Chief Keef. Drill je vlastně nekonečná řada výhružek a nadávek. Vzhledem k tomu, že rappeři skutečně žijí v gangu, to, co od nich slyšíme, lze s trochou nadsázky považovat za jejich autentický každodenní jazyk.
Videoklipy pak sestávají především ze záběrů skupinek velmi mladých teenagerů, kteří na kameru mávají pistolemi nebo rukou napodobují střelbu. Zbraně a střílení jsou podstatnou součástí jejich života.
Gangy a segregace
Jakou roli v těchto násilnických fantaziích hraje Chicago? Především je zde dlouhá tradice gangů. Ta sahá do dvacátých let minulého století. Teprve koncem devadesátých let se FBI podařilo rozbít pevnou síť gangů a pozatýkat jejich nejvýraznější postavy. Důvody, proč mladí lidé volí život v gangu, však zůstaly. Výsledkem je, že mládež z jihovýchodní oblasti města začala záhy tvořit vlastní, neorganizované a rozdrobené pouliční gangy. Svá malá teritoria brání jako vojáci. „Když někoho odpráskneš, tak se z tebe stane někdo. Ostatní z tebe mají strach a chtějí být jako ty. Pak ale přijde někdo jiný a odpráskne tebe. Vezme ti prachy i slávu a na nějakou dobu je králem zase on,“ popisuje pouliční život v jihovýchodním Chicagu rapper Lil Durke v dokumentu The Field (2014).
Životní možnosti chudých chicagských Afroameričanů jsou značně limitované. Může za to i vysoká míra rasové segregace ve městě. V roce 1959 označil americký Výbor pro lidská práva Chicago za nejvíce segregované město USA a od té doby se toho změnilo jen málo. Mapa na stránkách radicalcartography.net ukazuje jasně, do jaké míry jsou jednotlivé městské obvody rasově oddělené. Nedávno zesnulý Frankie Knuckles, průkopník chicagského houseu, kdysi v rozhovoru s Billem Brewsterem a Frankem Broughtonem vzpomínal, v jakém byl šoku, když se v sedmdesátých letech přestěhoval z New Yorku do Chicaga a viděl, že na jeho parties nikdy netancují bílé děti s černošskými.
Rasová segregace v Chicagu souvisí s bytovou politikou města. Od šedesátých let existoval v Chicagu takzvaný redlining: na mapě města se vyznačovaly a oddělovaly bělošské a černošské komunity, aby banky věděly, které oblasti jsou pro ně bezpečné při přidělování hypotéky. V případě, že se do bělošské oblasti začali přistěhovávat černošské rodiny, se mapa změnila a nemovitosti automaticky ztrácely na ceně. Bělošské rodiny se proto z etnicky promíchaných oblastí stěhovaly pryč do rasově homogenních předměstských částí. V roce 2000 spustila chicagská radnice projekt revitalizace městského prostoru. Plán počítal se zbouráním všech laciných paneláků v centru města. Jejich obyvatelé se zpravidla následně přestěhovali do chudých čtvrtí na jihu města. Plán, jehož původním smyslem bylo zrušit ghetta, dosáhl naprosto opačného cíle. Míru současné segregace ilustruje scéna z dokumentu hudební stanice Noisey s názvem Chiraq (2014): producent Young Chop, který se zrovna vrátil z Paříže, projíždí s reportérem centrem Chicaga a poznamenává, že v této části města je poprvé.
Něco skutečného
Gangsta rap devadesátých let vzýval násilí jako jediný prostředek k dosažení sociální spravedlnosti – vyvrcholením tohoto směřování byly losangeleské nepokoje v roce 1992. Oproti tomu drill oslavuje násilí pro násilí – jeho smyslem je pouze sebeidentifikace. Není divu, že je médii často kritizován, že podněcuje agresivitu. Takové obviňování je však poněkud krátkozraké. Drill totiž především inspirovalo prostředí, ve kterém chicagští rappeři vyrůstali. „Kdykoli někoho zastřelí, hned se říká, že za to může naše hudba. Jenže tak jednoduché to není. Zdá se mi, že ve skutečnosti nikdo nechce, aby se naše situace změnila,“ myslí si Lil Durke.
Drill je navíc žhavou novinkou v hudebním průmyslu a z této situace je třeba vytěžit co nejvíce. Pro mladé rappery z jihovýchodního Chicaga to je vlastně jediná možnost, jak uniknout svému společenskému osudu. „Chci se přestěhovat do Los Angeles, aby moje děti nemusely vyrůstat v tom pekle,“ říká Durke. Zdá se, že je na nejlepší cestě. Úspěchy rapperů, jako jsou Chief Keef, Fredo Santana, King Louie, Katie Got Bands, Sasha Go Hard nebo právě Lil Durke, ovšem ještě více motivují mládež ke gangsterské stylizaci a násilí. Přesně to teenageři umoření nudou amerických předměstí žádají a také za to zaplatí. „Chtějí něco skutečného. To je jeden z důvodů, proč je drill tak úspěšný. Rapová scéna v současné době postrádá něco skutečného. Keefova videa hudebním fanouškům nabízejí naprostou autenticitu,“ vysvětluje Keefův manažer. A ten ví nejlépe, co se prodává.
Autor je DJ a hudební publicista.