Druhá sbírka Radka Štěpánka, nazvaná podle chorvatského ostrova Krajky Pagu, rozvíjí autorův smysl pro harmonii krajiny. Výjimečný pozorovatelský talent dodává váhu zdánlivě samozřejmým, ale o to autentičtějším básním, které nicméně snad ani nechtějí být literární událostí.
První sbírka Radka Štěpánka jménem Soudný potok, která vyšla v roce 2010, se dočkala překvapivě malé pozornosti. Básník a kritik Jakub Řehák pak Štěpánkův debut dokonce odmítl jako „příliš hladce splývavý“. V nové sbírce Krajky Pagu se ovšem poněkud idylická religiozita krajiny rozvíjí v krajinné drama. Přesto zůstává Štěpánkova tvorba vzácně pozitivní, jsou to vlastně meditativní ódy na konkrétní místa či osoby, na svět sám a na možnost v něm určitou dobu pobýt. Štěpánek se ve svých vnitřních oslavách vnějšku obrací k hlubším principům – jeho pozorovatelské básně nejsou prosty zamyšlení, touhy prohlédnout svrchní vrstvu věcí a uzřít jejich podstatu.
Drama krajiny
Při troše zjednodušení bychom mohli tvrdit, že se dosud u Štěpánka vyskytoval trojí typ básní. Vedle dominantních přírodněfilosofujících skladeb, v nichž se možná autor inspiroval u starých asijských básníků (topos nevědoucího básníka, který se táže moudrého drobného tvora na pravdu), to byly básně motivicky spjaté s vodou (jakožto krajinným elementem i mírně abstrahovaným univerzálním principem) a konečně básně tematizující domov. Je zajímavé, že se tyto tři způsoby chápání světa prolínaly jen zřídka. Teprve v Krajkách Pagu se tyto tři roviny propojily v nové poetice, tvořící kompaktní celek.
Jedna z básní sbírky byla připsána Andrianě Škuncové, mimořádné chorvatské spisovatelce a fotografce, která byla českému čtenáři zatím představena pouze výborem z lyrických próz Zvon ve studni: novaljský světlopis (2009). Právě setkání s jejím dílem Štěpánek nepochybně vděčí za markantní rozvinutí vlastní poetiky. Pag, básnířčino rodiště, prosvítá Štěpánkovým básnickým cestopisem jako prazvláštní fenomén. Většina nových básní je obtěžkána místními reáliemi a topografií, především jde ale o posun vnitřní, o drama krajiny. Štěpánek po Škuncové podědil některé pro nás poněkud exotické motivy, jakým je například bóra, nebojí se ani expresivity: „Kolem nás hučí bóra./ Vrhá se střemhlav z útesů, proletí trním/ a přes rozervané kamenné pláně.“ Skácelovské ticho v paradoxních obrazech nyní ustupuje „čistému“ halasu větru, příboje či cikád, mohutné duby pokrouceným cypřišům, hladiny řek a potoků hladině moří.
Štěpánek je obzvlášť silný v obrazném prolínání těla a krajiny, ať už v básních s milostnou tematikou („Spíš nahá, bílé prostěradlo/ modeluje tvou středomořskou krajinu“) či při líčení „oblin ostrova“. Časté jsou rovněž jizvy, rány: „I vítr mě konejší/ jako kus vápence:/ pečlivě do každé rány/ ukládá krystal soli.“
Doma v exotice
Jedním z nejzřetelnějších rysů Štěpánkovy poetiky je nápadné využití exotismů, především pak slov, která strhují svou neotřelostí. Jsou zde verše jako „Sardinky, palamidy,/ ostnaté ropušnice a pražmy“, ale také smokvoně a cypřiše, objevuje se i mořská tráva, vrány šedivky a podobně. Štěpánek je ve svých exotických básních jako doma. To je dáno především tím, že v nich je člověk dokonale propojen s přírodou – přinejmenším ve smyslu bytostné spjatosti s milovaným místem. Kromě Andriany Škuncové je dedikace adresována také Robinsonu Jeffersovi. Snad bychom se mohli dohadovat i o souvislosti s nedávno přeloženou Irkou Vonou Groarkeovou. Přesto je Štěpánek básníkem svébytným, s pevným a čitelným rukopisem, který svým ohleduplným, „ekologickým“ pohledem vidí svět takový, jaký by měl být.
Autor je polonista.
Radek Štěpánek: Krajky Pagu. Masarykova univerzita, Brno 2013, 64 stran.