Jedním z výrazných diváckých i uměleckých úspěchů současné polské kinematografie je snímek Ida režiséra Pawła Pawlikowského, pojednávající o polsko-židovských vztazích. K tématu pogromů se však vztahuje jen povrchním, efektním způsobem.
Nový snímek Pawła Pawlikowského Ida dominoval letošním polským filmovým cenám Orly. Získal cenu za nejlepší film, režii, ženskou hlavní roli a střih. Kromě toho se stal domácím komerčním hitem. V polských kinech ho vidělo přes sto tisíc diváků, což je nebývalý úspěch. Přitom se jedná o černobílý film s obtížným tématem: vrací se k polskožidovským vztahům po druhé světové válce. Ukazuje se nicméně, že polské publikum se čím dál více zajímá o náročnější díla z domácí filmové produkce.
Ohlédnutí za pogromy
Téma polskožidovských vztahů je dnes v polské společnosti silně přítomné. Oživilo ho i vydání knihy Jana Tomasze Grosse Sąsiedzi: Historia zagłady żydowskiego miasteczka (Sousedé. Příběh vyhlazení židovského městečka, 2001), popisující pogrom v městečku Jedwabném, který za druhé světové války spáchali Poláci na Židech. Kniha vyvolala v polské veřejnosti rozsáhlou diskusi, která doznívá dodnes. K tématu se ostatně vztáhl také nejznámější polský malíř Wilhelm Sasnal ve svém filmu Z dálky je to pěkný pohled (Z daleka widok jest piękny, 2011), v němž se pokouší charakterizovat mentální stav polské vesnice a také způsoby, jakými násilí může vyrůstat z bídy a chamtivosti.
Také Pawlikowského Ida patří do této linie – reaguje na uvedenou společenskou debatu a vychází i z dokumentárních filmů na dané téma. Vypráví o hrdince, jež se dozvídá o svém židovském původu a v šedesátých letech minulého století se vydává spolu se svou tetou pátrat, co se stalo s jejich rodinou za války. Narážejí však na uzavřenost polské společnosti.
Efekty a slabiny
Pawlikowského film je originální především svým asketickým formálním stylem, využívajícím oproštěných, malířských kompozicí, jež někdy připomínají filmy Františka Vláčila. Hlavní téma ale zobrazuje jen v základních tazích, zjednodušeně a bez jemnějších nuancí. Patrný je vliv dokumentárního filmu Pawła Loźińského Místo narození (Miejsce urodzenia, 1992), v němž hlavní židovský hrdina přijíždí do Polska a zjišťuje, že jeho otce za války zabili Poláci. Pawlikowského snímek používá nápadně podobné obrazy a motivy. V obou filmech je například scéna, kdy hlavní postava vykopává lebku svého otce. Jenže zatímco u Loźińského působí tyto vypjaté momenty přirozeně, v Idě vyznívají spíše jen efektně, překrývají skutečný problém a zabraňují jeho porozumění. Ostatně i titulní hrdinka filmu je zobrazena jako čistá, nepopsaná duše, jež všechno jen pasivně přijímá. Tím se ovšem zplošťuje vyznění celého příběhu.
Problematický je také způsob, jakým se film vztahuje k historickým souvislostem. Poláci se zde obecně vyznačují pouze nepřátelským chováním. Polské židovské společenství šedesátých let je zase předvedené stylem schematického televizního seriálu – nemá žádná specifika. K tomu se přidávají konkrétní nesrovnalosti: například Idina teta je zobrazena jako silná nezávislá žena, která si sama vybírá své milence, a také jako komunistka a soudkyně posílající na smrt nepřátele režimu. Jenže skuteční Židé, a ženy obzvlášť, kteří přežili válku a nenechali se odradit poválečným pogromem v Kielcích, tehdy ještě spíše drželi spolu a nevystupovali mimo společenství. Navíc ve fyziognomii Agaty Kuleszové, která postavu Idiny tety hraje, není nic židovského a také psychologicky je tato postava dost těžko uvěřitelná (například tím, jak chladně vítá neteř, která přežila holocaust). Výrazný styl filmu tak nakonec kromě nepopiratelné estetické krásy především odvádí pozornost od slabin příběhu.
Autorka je filmová publicistka.
Ida. Polsko, Dánsko, 2013, 80 minut. Režie Paweł Pawlikowski, scénář Rebecca Lenkiewiczová, Paweł Pawlikowski, kamera Lukasz Zal, Ryszard Lenczewski, střih Jaroslaw Kaminski, hudba Kristian Eidnes Andersen, hrají Agata Trzebuchowská, Agata Kulesza, Joanna Kuligová ad.