Na periferii zorného pole

O snímku Cesta ven se píše především v souvislosti s jeho zařazením do programu proslulého festivalu v Cannes. Nicméně je třeba dodat, že novinka Petra Václava nebyla uvedena v hlavní soutěži, kde mají aktuální filmy špičkoví tvůrci festivalového okruhu, ani v žádné z dalších prestižních sekcí, jako jsou Un certain regard, Quinzaine des Réalisateurs nebo La Semaine Internationale de la Critique. Film se dostal pouze do výběru instituce ­L’ACID (L’Association du Cinéma Indépendant pour sa Diffusion), což je organizace věnující se distribuci a propagaci nezávislých filmů. Kromě Václavova třetího celovečerního filmu jsou v tomto výběru zastoupeny především debuty nebo druhé snímky neznámých začínajících tvůrců z celého světa. Rozhodně tedy nejde o nějak zásadní přiblížení se světové festivalové elitě. Třeba vítězství slovenského filmu Miry Fornayové Můj pes Killer (Môj pes Killer, 2013; recenze v A2 č. 9/2013) na loňské přehlídce v Rotterdamu lze považovat za větší úspěch. Václavův film navíc působí spíše v českém kontextu, ať už společenském nebo filmovém, než mezi globální festivalovou tvorbou. Dojem hluboce podnětného uměleckého díla každopádně nevyvolává ani v jednom případě.

Příběh silné matky

Zásadní je na filmu především to, jak se vztahuje k tematice života Romů v české společnosti. V tomhle ohledu totiž nemá mezi domácími hranými snímky posledních let žádnou výraznou obdobu. Pokud jsou dnes Romové v českých filmech vůbec zobrazováni, pak zpravidla jako karikatury založené na více či méně xenofobních předsudcích, ať už jsou to sprosté děti v Magnuskových Bastardech 3 (2012, recenze v A2 č. 22/2012), buranský ukřičený páreček v Troškových Babovřes­kách (2013), „dělňasové“ podílející se na ilegálních kšeftech v Bonech a klidu 2 (2014) nebo dvojice naivních „velkých dětí“ ve Vejdělkově Romingu (2007). Hlavní ambicí Václavova filmu je naproti tomu plasticky a realisticky vykreslit postavení Romů v současné české společnosti.

Mimochodem, je poměrně překvapivé, i když v lecčems také příznačné, že v oficiální anotaci filmu na stránkách distribuční společnosti Aerofilms není o Romech ani zmínka. Píše se tu, že jde o příběh „silné mladé matky, která se odmítá smířit s nepříznivým společenským statusem a snaží se vybojovat lepší život pro sebe a svou dceru“ a že „odvaha a rodičovský cit pomáhají Žanetě překonat překážky v podobě dluhů, mantinelů většinové společnosti i problémů ve vlastní komunitě“. O jaký společenský status a jakou komunitu se jedná, však text vůbec neuvádí. A přitom právě na podobné snahy více či méně násilnými prostředky vytěsňovat romskou komunitu na periferii zorného pole, kde je v poklidu ignorována, případně ji změnit v lidový mýtus, jako to dělají Bastardi, Babovřesky, Bony a klid 2 a Roming, film znovu a znovu poukazuje.

Proti předsudkům

Z výše řečeného vysvítá, proč je Cesta ven spíš významná filmová událost než osobité dílo, které by sneslo srovnání s tvorbou hvězd mezinárodní festivalové scény. Na domácí poměry filmařsky mimořádně suverénní snímek, využívající navíc neherce, totiž působí dojmem, že je vystavěn jako antiteze proti nejrůznějším předsudkům, které většinová česká společnost vůči Romům má. Hodnota filmu tak do velké míry spočívá v jeho potenciálu rozpoutat společenskou debatu o většinovém postoji k romské menšině a o reálné situaci Romů v našem státě. Režisér totiž nechává hrdiny procházet celou řadou modelových situací, které vyvracejí naše mnohdy automaticky přijímané iluze o tom, že Romové si za své problémy mohou sami a že česká společnost není xenofobní ani rasistická.

Na druhé straně právě svou exemplárností snímek pokulhává za filmy nejvýraznějších tvůrců současného realismu. U těch se totiž cení přinejmenším schopnost předestřít problém jako otevřenou otázku, případně upozornit na slepá místa našich znalostí o stavu věcí, anebo prostě uchopit danou látkou nějakým radikálním a osobitým formálním gestem či z ní sestrojit nějaké originální univerzum. Na to je však Václavův snímek příliš spjatý s českým stereotypem vnímání Romů – právě tím, že se pokouší předsudky obrátit naruby. Přesto ale Cesta ven nepochybně patří mezi nejvýraznější české hrané filmy posledních let a především je jedním z mála současných domácích snímků, které se skutečně konstruktivně stavějí proti ustaveným společenským poměrům.