Směrnice proti bojkotu

Kampaň či hnutí známé pod zkratkou BDS (Boycott, Divestment and Sanctions) se zasazuje za bojkot, odliv investic a sankce vůči státu Izrael. Jde o reakci na porušování mezinárodního práva židovským státem. Ve Francii se však v posledních měsících kampaň ocitla pod tlakem státního aparátu. Řada aktivistů musela čelit trestnímu a přestupkovému řízení a několik z nich bylo již odsouzeno k peněžitým trestům. Nejznámější případ, který skončil před francouzskou justicí, se týká komunistického starosty města Seclin, který nařídil, aby v městských menzách nebyly podávány potraviny pocházející z Izraele. Jean­Claude Willem byl nakonec odsouzen k zaplacení pokuty v hodnotě tisíc eur.

Diskriminace, nebo aktivismus?

Ke stíhání aktivistů BDS kampaně nedochází na základě konkrétního zákona, jenž by zakazoval bojkot, ale díky právní konstrukci, kterou v letech 2009 a 2010 vypracovalo ministerstvo spravedlnosti pod vedením ministryně Michèle Alliot­Marieové. Směrnice, která nebyla zpochybněna ani po změně vlády, ponouká státní zástupce k tomu, aby se zaměřili na aktivisty BDS kampaně, jelikož výzva k bojkotu Izraele údajně představuje šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti a brání ve výkonu ekonomické činnosti. Směrnice v podstatě vychází ze stanoviska militantních podporovatelů Izraele, podle kterých je každá kritika vnitřní či vnější politiky tohoto státu přinejmenším podezřelá z rasis­mu. Ostatní probíhající bojkoty (například protibetských aktivistů proti čínskému zboží) přitom zůstaly mimo pozornost trestněprávních orgánů.

Směrnice vstoupila v platnost v únoru 2010 bez větší pozornosti médií, byť od začátku vzbuzovala rozpaky mezi některými státními zástupci. „Kolektivní akce, jejímž cílem je nekupovat zboží vyrobené v podniku, který propustil své zaměstnance a delokalizoval svou výrobu, či ve státě, který potlačuje své menšiny, nemůže být považována za diskriminaci, pokud nechceme spotřebitelům odebrat svobodnou volbu, co kupovat a co nikoliv,“ argumentoval na stránkách deníku Libération několik měsíců po vydání směrnice zástupce generálního tajemníka asociace levicových státních zástupců (Syndicat de la Magistrature) Benoist Hurel. Podle Hurela směrnice překrucuje zákon proti diskriminacím se záměrem umlčet občanský aktivismus.

Francouzské soudy nezareagovaly na vznesená obvinění jednoznačně. V polovině letošního dubna bylo odsouzeno k peněžitým trestům dvanáct aktivistů z oblasti Colmar, zatímco v květnu odvolací soud v Montpellier vynesl pro trojici aktivistů osvobozující rozsudek. Konstrukce kladoucí rovnítko mezi výzvou k bojkotu a šířením rasové a náboženské nesnášenlivosti tak nebyla justicí přijata beze zbytku, a někteří soudci žádají o předložení dalších důkazů, které by potvrdily, že kampaň má antisemitský podtext.

Mediální kampaň

Hlavním argumentem odpůrců kampaně BDS a podporovatelů tvrdého přístupu francouzské spravedlnosti je domnělý antisemitismus aktivistů. „Výzvy aktivistů BDS kampaně mi připomínají výzvy k bojkotu židovských obchodů a živností, jež šířili nacisté v třicátých letech v Německu,“ uvedl jeden z nejviditelnějších odpůrců hnutí Pascale Markowicz v diskusi na rozhlasové stanici France Culture.

V posledních týdnech zahájili výraznou mediální kampaň i další odpůrci BDS a jejich komentáře se objevily na stránkách prakticky všech významných celostátně vydávaných deníků. Přirovnání bojkotu izraelského zboží k nacistickým protižidovským opatřením však v několika zásadních ohledech ne­sedí. V první řadě BDS aktivisté využívají zcela nenásilné formy mobilizace a politického boje, což se o nacistech evidentně říct nedá (ani v třicátých letech, ani dnes). Současně se bojkot týká výlučně firem, státních orgánů a mezinárodních dohod, a v žádném případě není namířen proti osobám, jak ostatně potvrzuje Michèle Sibonyová, mluvčí Francouzského svazu Židů za mír (Union Juive Fran­çaise pour la Paix). „Pokud například nějaký izraelský umělec vystupuje na akci, která není sponzorována a zaštítěna izraelskými úřady, pak bojkotu vystaven není, ale kulturní akce sponzorované izraelskými úřady samozřejmě bojkotovány jsou.“

Slova Sibonyové potvrzuje fakt, že hlavními cíli francouzské BDS kampaně byly v posledních letech především obchodní smlouvy, jež dojednávaly francouzské koncerny s těmi izraelskými, akce organizované izraelskými vládními a polovládními institucemi a samozřejmě dohody o mezinárodní spolupráci mezi francouzskými a izraelskými veřejnými institucemi. Odpůrci bojkotu naopak argumentují, že v některých případech aktivisté BDS kampaně rozdávali letáky a brožury, jež měly latentně antisemitský obsah.

Zákon jako obušek

Od svého vzniku v roce 2005 kampaň BDS vyvolává (dokonce i mezi samotnými propalestinskými aktivisty) mnohé otázky a rozepře. Stačí připomenout dlouhé debaty ohledně akademického bojkotu izraelských univerzit, proti kterému se postavila i část intelektuálů a akademických pracovníků, kteří aktivně vystupují proti izraelské okupaci palestinských území. Každopádně především ve Spojených státech kampaň dosáhla neuzavření či zrušení několika smluv o spolupráci mezi americkými a izrael­skými univerzitami.

Ve Francii se zatím diskutuje o účinnosti bojkotu či individuálních motivacích aktivistů. Dle francouzského ministerstva spravedlnosti a státního zastupitelství je každá výzva k bojkotu Izraele latentně antisemitská a je na obžalovaných, aby dokázali opak. Hlavním cílem této justiční aktivity ovšem není naplnit žaláře aktivisty, ale stigmatizovat jejich politickou kampaň podezřením z intelektuálního příbuzenství s generálem Mercierem, ne­li přímo s Hitlerem. Zákony proti šíření rasové, náboženské a třídní nenávisti, tolik oblíbené na levici, se tak staly obuškem, kterým lze potírat jeden z hlavních demokratických nástrojů, jímž disponují hnutí protestující proti politice nějakého zahraničního státu. Zákony „na ochranu svobody a demokracie“ bohužel vytvářejí prostor k mocenskému zneužití a justiční zvůli.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.