Alenka za zrcadlem filosofie

„Naše doba odkrývá určitým způsobem perverzi.“ Slova Gillese Deleuze z roku 1969 se zdají být dnes ještě aktuálnější než dříve. Perverze se ale neskrývá v nějaké bezprostřední obscénnosti. Podle Deleuze jde o strukturu našeho myšlení, jíž je opakování. Náš svět není strukturován tak jako dříve figurou člověka – druhého, ale simulakrem, fantazmatem, tedy opakováním. To je však vždy nové, pokaždé představuje diferenci. Tak jako pornografie je opakováním tělesného aktu, ale její smysl je nepochybně jiný.

Skrze diferenci se utváří smysl. Strukturalisticky řečeno, teprve když umíme konstatovat odlišnost, můžeme mluvit o významu odstíněném od původní kontinuity. To je v rozporu s běžnou představou, že pravda je shoda skutečnosti a tvrzení a jako taková je nadřazena smyslu. Je to diference, nikoli shoda, co strukturuje naše myšlení. Formou dnešní diference je podle Deleuze paradoxně právě opakování, které je onou perverzní strukturou. „Všechno ztratilo svůj smysl, všechno se stává simulakrem a pozůstatkem, předmět práce, milovaná bytost, dokonce i svět o sobě a já ve světě…“ Všichni spíše opakujeme smysl, který je našemu jednání a identitám již daný.

Událost a důraz na imanenci

Veškerý smysl podle Deleuze vzniká díky události, která nahrazuje pojem substance. Událost však není jednoduše to, co se stalo, ale „ideální singularita“. Nestaví před nás fakta, ale problémy. Logika smyslu, která byla poprvé publikována roku 1969, není jen systematickým pokusem Gillese Deleuze vyložit a reformulovat základní filosofická témata, ale sama představuje určitou událost, a to jak v kontextu konce šedesátých let, tak i dnes.

„Stalo se samozřejmostí, že nic z toho, co se týká umění, není již samozřejmé ani v něm samém, ani v jeho vztahu k celku, dokonce ani v jeho právu na existenci,“ ohlašuje Theodor Adorno v Estetické teorii, vydané posmrtně v roce 1968 (česky 1997). „Velké příběhy se staly málo věrohodnými,“ konstatuje Jean­François Lyotard o dekádu později. To, v čem se oba slavné citáty potkávají, však není úzký problém umění či vyprávění. Jde o proměnu intelektuálních podmínek naší společnosti. Adorno ukazuje, že jednoznačné porozumění našemu jednání a možnosti emancipace, jehož příslibem je umění, jsou zpochybněny. Stejně tak Lyotard nemluví přímo o konci vyprávění, nýbrž tvrdí, že fragmentarizace našich identit a perspektiv je stále větší překážkou při hledání nějakého všezahrnujícího rámce, jakým bylo dříve například náboženství.

Také Gillese Deleuze můžeme zařadit do této linie kritického myšlení, jakkoli jsou mu bližší spíše Michel Foucault nebo Jacques Derrida. Hlavním motivem jeho myšlení je útok na transcendentní, tedy samozřejmé či metanarativní teorie. Celým jeho dílem se proto vine snaha o prosazení roviny imanence. Chce filosofii usadit do rámce tohoto světa, kde se tvoří smysl. Odtud také dvojznačnost českého i francouzského slova smysl a důraz na život. Připomeňme v této souvislosti název Deleuzova posledního textu: Imanence: život.

Dílo přelomu

Zatímco z výše zmíněných výroků Adorna a Lyotarda se postupně stala filosofická klišé, Deleuzovo dílo – a tím spíše právě Logika smyslu – stále ještě klade jistý odpor, který nutně nemusí být překážkou, ale naopak výzvou.

V kontextu celku Deleuzova díla má Logika smyslu velmi důležité, ba přelomové postavení. Spolu s knihou Différence et répétition (Diference a opakování, 1968) jde o přechod mezi ranou fází autorova myšlení, ve které se snaží reinterpretovat základy evropské filosofické tradice (Nietzsche, Kant, Bergson, Spinoza), a pozdním obdobím, které bylo zásadně ovlivněno setkáním s Félixem Guattarim. Po obsahové stránce jde také o poslední knihu, v níž můžeme najít vlivy strukturalismu a psychoanalýzy, ale také – což se zmiňuje jen zřídka – Husserlovy fenomenologie.

Přestože polemický tón je na první pohled zřejmý, Logika smyslu stále pracuje zejména se strukturalistickým schématem. Například řady, které tvoří její metodické východisko i formu, jsou orientovány podle svrchovaně strukturalistické dvojice označující–označované. Stejně tak využívá Freudův pojem nevědomí, ačkoli se ve svých dalších textech projeví jako nevybíravý kritik freudovské i lacanovské psychoanalýzy. Také z těchto důvodů se jedná o knihu, která může snadno utrpět eklektickým výkladem Deleuzova díla – tedy přehnanou snahou spojovat motivy a dynamiku jeho myšlení v kontinuální proud.

Smysl vzniká z ne­-smyslu

Když se ptáme na možná vodítka samotného čtení Logiky smyslu, nemůžeme nezmínit motivy Lewise Carrolla, které provázejí čtenáře celým textem bezmála jako Alenku za zrcadlem filosofie. Právě Carroll, který „podnikl první velké zkoumání paradoxů smyslu“, je východiskem pro knihu, jež není tvořena ničím jiným než řadami těchto paradoxů. Ty pochopitelně nejsou izolovanými problémy, jde naopak o jejich vzájemný vztah. V této souvislosti jsou zmiňována Carrollova takzvaná kufříková slova (například snark, tj. shark + snake), jejichž účelem je nekonečné větvení různých řad. Jsou tedy modelem nutné plurality, nebo dokonce chaosu řeči. Smysl se ustavuje právě z tohoto chaosu v procesu koordinace jednotlivých řad. Deleuze proto neustále zdůrazňuje skutečnost, jež Carrollovým čtenářům může přijít samozřejmá, totiž že ­smysl vzniká z ne­smyslu.

Ve vydařeném překladu Miroslava Petříčka se k nám dostává Deleuzův pokus o vytvoření systému či spíše rámce řešení základních filosofických problémů. Splácí se tak jeden z dluhů české překladové literatury vůči filosofii 20. století. V první řadě se však k českému čtenáři dostává výrazná alternativa k současnému filosofickému provozu. A nic na tom nemění ani fakt, že ji sám Deleuze v průběhu svého dalšího vývoje proměnil a některé její prvky zcela přehodnotil.

Autor je kulturní teoretik.