Často se setkáváme s názorem, že profesní spolková činnost a touha spisovatelů po sdružování a organizaci je výmyslem naší socialistické minulosti. Následující text zdůrazňuje a na konkrétních příkladech dokládá, že tomu tak není. Literární spolková činnost má u nás hlubokou tradici.
Mají v dnešní době umělecká sdružení smysl? Jsou rigidními pozůstatky spolkového života 19. století – stejně jako dobrovolní hasiči nebo sokolové? Nostalgickou vzpomínkou na časy, kdy literáti měli ambice vstupovat aktivně do veřejného života a být „svědomím národa“? Nebo vyjadřují touhu po jednolitém a kontrolovaném literárním prostoru jako v dobách normalizace?
„Nejpalčivější literární otázkou českou“ byla v roce 1884 pro Jakuba Arbesa roztříštěnost jazykově českého literárního prostoru a jeho stavovská a sociální neukotvenost. Od roku 1862 se o sociální zabezpečení umělců staral podpůrný spolek Svatobor, v průběhu let se však stal jakýmsi pohřebním bratrstvem, opatrujícím náhrobky velikánů. Dodnes spravuje vyšehradský Slavín. V boomu českých spolků na počátku šedesátých let 19. století vedle řady profesních a zájmových organizací vznikla roku 1863 Umělecká beseda. Pod heslem „V umění volnost“ zastřešovala jazykově české umělecké dění, využívané často jako politický argument i nástroj v národním emancipačním hnutí. První český umělecký spolek se v souladu se svým názvem stal prostorem pro setkávání umělců a „přátel umění“. Ač s nucenou přestávkou v letech 1972–1989, pracuje dodnes; jeho vrcholem bylo první dvacetiletí existence, tedy doba výstavby Národního divadla. Literární odbor, na nějž měli v počátku nemalý vliv Vítězslav Hálek nebo Karel Jaromír Erben, plánoval vydávat umělecký a kritický časopis, založit literární archiv, knihovnu, uměleckou sbírku a systematicky podporovat badatelskou práci. Na to, stejně jako na založení sociálního fondu pro činné umělce, nedošlo.
Od Umělecké besedy po PEN klub
Činnost žádného uměleckého sdružení se neobešla bez polemik, skandálů a konfliktů. Umělecká beseda nebyla profesním spolkem a ani nereprezentovala aktuální literární dění. Proto v roce 1874 vznikla Jednota českých spisovatelů, aby se starala o ochranu autorských práv, úpravu vztahů mezi autorem a nakladatelem i propagaci „dobré české knihy“. Jednota ovšem nezačala reálně fungovat. V listopadu 1887 byl založen Klub českých spisovatelů, určený umělcům do pětatřiceti let. Po roce byl přejmenován na Spolek českých beletristů Máj a horní věková hranice členů byla zrušena. Nic nebránilo tomu, aby do něj vstoupili etablovaní autoři: iniciátor Jakub Arbes, Svatopluk Čech, Alois Jirásek, Jan Neruda, Josef Václav Sládek či Jaroslav Vrchlický. Spolek si vytkl za cíl chránit zájmy spisovatelů a hmotně podporovat své členy, jimiž se mohli stát autoři publikující posledních pět let pravidelně v českých listech nebo ti, kteří vydali dvě literárně cenné knihy. Základní kapitál získával spolek z členských příspěvků, darů jednotlivců i institucí, dobročinných loterií a své ediční činnosti, podpořené v roce 1901 založením Nakladatelského družstva Máje. Státní subvence byly nízkým procentem příjmů. Příznačné je, že i tato organizace splynula s jedinou generací literátů, s tou, kterou nás středoškolské učebnice nutí označovat jako „ruchovskolumírovskou“. O stavovskou ochranu nestáli ani signatáři Manifestu české moderny, ani katolická moderna, tím méně anarchobohéma.
Vedle víceméně neformálních uměleckých skupin začaly vznikat zastřešující instituce pro tvůrce určitého názoru, poetiky či určitého regionu. V roce 1902 založil Viktor Dyk s Hanušem Jelínkem Kruh českých spisovatelů, jehož členská základna se prakticky protínala s okruhem přispěvatelů časopisu Lumír. Družina literární a umělecká, založená v roce 1914 v Olomouci, hájila stavovské zájmy katolických umělců, brněnské Moravské kolo spisovatelů (1912–1949) stavělo na regionalismu. Členství v Kruhu českých spisovatelů nebránilo tomu, aby se Viktor Dyk stal starostou Umělecké besedy. V její nově postavené budově v Praze na Malé Straně se odehrála premiéra Vest Pocket Revue. Revue Život, kterou později redigoval Vladimír Holan, věnovala v roce 1922 jedno číslo Devětsilu. Avantgardní umělci přesto raději zakládali své vlastní skupiny, svazy a fronty s vyhraněnou poetikou i politickým postojem. Dlouho stáli vědomě mimo oficiální instituce, byť v roce 1918 v pražském hostinci U Brejšků vznikla první profesní a odborová organizace Syndikát českých a slovenských spisovatelů a roku 1925 byla v kavárně Louvre založena československá pobočka mezinárodního PEN klubu.
Bouřlivé diskuse i ochrana autorů
V prvorepublikové atmosféře se Syndikát profiloval jako organizace, jejímž účelem byla ochrana zájmů a práv spisovatelské obce. Samozřejmým servisem pro členy Syndikátu bylo bezplatné právní poradenství a jejich zastupování při jednání s redakcemi, nakladateli, divadelními agenturami a podobně. Podmínkou přijetí za činného člena byla publikace tří umělecky hodnotných děl, (případně) šesti knižních překladů či dlouholetá publicistická aktivita. Přispívajícími členy mohli být například dědici autorských práv či mecenáši. Syndikát se stal spolu s dalšími uměleckými sdruženími komunikačním partnerem pro ministerstvo kultury. Začlenil se do Konfederace duševních pracovníků i Mezinárodní literární a umělecké asociace.
Spontánní iniciativou zastřešenou jmény Karla Čapka a Josefa Hory byla Obec československých spisovatelů. V listopadu 1934 pod touto hlavičkou vyšel antifašistický manifest šedesáti šesti spisovatelů kritizující radikalizaci extrémní pravice v Československu a její akce zasahující kulturu: insigniádu, demonstrace v Osvobozeném divadle proti inscenaci Kat a blázen či útoky na SVU Mánes kvůli výstavě politické karikatury. Jeho zveřejnění provázela nevybíravá diskuse o „pravé“ a „levé“ literatuře, v níž se argumentovalo i koncentračními tábory pro spisovatele. Obec vydala manifesty Věrni zůstaneme! z května 1938 a K svědomí světa, jímž v září 1938 v deseti jazykových mutacích vyzývala k solidaritě s ohroženým Československem. Po válce už byla situace jiná. V roce 1945 se z podnětu svých členůkomunistů stal Syndikát členem Ústřední rady odborů. Jasné levicové směřování potvrdilo i provolání na podporu vládního programu, zahrnující boj proti literárnímu braku a podporu státní kontroly ediční politiky. Syndikát se z profesního sdružení začal proměňovat v ideologicky vymezenou odborovou organizaci, již záhy oficiální kulturní politika přetavila ve státem kontrolovaný Svaz československých spisovatelů (SČSS).
Ani tato instituce nepřežila dvacetiletí. Když se Jaroslav Seifert či František Hrubín na druhém sjezdu SČSS (1956) odhodlali ke kritice drastických politických zásahů do literárního prostoru, odkazovali k tradiční, obrozenecké roli spisovatele jako svědomí národa. Toto gesto neztrácelo étos v dobách, kdy byla svoboda tvorby ohrožena – jako na sklonku šedesátých let. Václav Havel sice odmítl patetičnost Kunderovy koncepce české otázky, leč federalizovaný Svaz českých spisovatelů vedený Jaroslavem Seifertem se k obrozenské tradici přímo odvolal. Po jeho likvidaci v roce 1970 se český literární prostor rozčlenil na oficiální, diktovaný jen obtížně vznikajícím Svazem českých spisovatelů (1972–1990) a celostátním Svazem československých spisovatelů (1977–1990), a paralelní polis samizdatového a exilového oběhu.
Situace po roce 1989
Obec spisovatelů, jež vznikla v roce 1990 na troskách normalizačního Svazu a jejíž nadace čerpala z peněz Seifertovy spisovatelské organizace (viz „svazová“ hesla na slovnikceskychspisovatelu.cz), svým názvem navázala na prvorepublikové hnutí. Současně jím naznačila, že usiluje otevřít literární prostor celé škále generací a poetik. Nyní sledujeme devalvaci značky i idejí spojovaných se spisovatelskými organizacemi. V době agónie Obce vznikala další sdružení, která měla českou literaturu ze své ideové pozice před výprodejem ochránit: Unie českých spisovatelů či Akademie literatury české se odlišným postojům ovšem uzavřely stejně, jako se nyní uzavírá Obec spisovatelů.
Jaký spolek v tuto chvíli potřebujeme, když Obec přestala být agorou, v níž by měli stejný hlas autoři různých postojů? Potřebujeme nový klub či besedu, ve které se budou literáti setkávat a navzájem si předčítat svá díla? Nebo jednotu, syndikát či konfederaci, tedy profesní organizaci, jež poskytne svým členům právní servis, bude hájit pozici umělců ve svobodném povolání a smysl jejich tvorby v současné společnosti? Anebo organizaci, jež by zastřešovala literární prostor, nepotřebujeme vůbec?
Autorka je literární historička.