Chladná, ledová tůňka

Kateřina Rudčenková patřila na konci devadesátých let k pozoruhodným figurám mladé poezie, po mimořádně kvalitních sbírkách Ludwig (1999) a Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) však úroveň její básnické tvorby strmě klesá. Dalším skokovým propadem je její nová básnická sbírka Chůze po dunách.

Žhnoucí nekonečno

Nová kniha Rudčenkové by mohla sloužit jako čítanka stylistických a myšlenkových klišé. S mimořádně koncentrovanou klišovitostí je čtenář konfrontován hned v úvodním oddíle, který má představovat jakousi (zřejmě autobiografickou) osobní historii, pro názornost rozčleněnou barevně. Dětství je „plazivě zelené“ – jaké jiné by také mohlo být, zelená kolínka od trávy jsme přece měli všichni. Puberta je se stejně zarážející předvídatelností charakterizována jako „černá revolta“. A tak dále, a tak dále. Celá tato na odiv stavěná barevnost prvního oddílu je pouhým pestrým lakováním banalit – buď barvami, na které jsme v daných souvislostech zvyklí (báseň Černá krajina mluví samozřejmě o smrti), anebo těmi, které jsou efektní, apartní, případně by byly hezké na dámských šatech: „Půjdu dál v rudé, já vím/ krvavou stopu za sebou potáhnu/ v rudých šatech se vdám“. Když se imaginace přece jen trochu uvolní (v básni Červená krajina), jsou z toho „rudé jahody velikosti oken“ a nakonec pro jistotu zaručeně poetické „žhnoucí nekonečno“.

Stylistická klišovitost jde ruku v ruce s klišovitostí myšlenkovou. Marně hledám důvod, proč bych měl číst verše ztvárňující pubertální vzdor vůči rodičům, a to ještě tím nejočekávatelnějším způsobem – skrze mezigenerační odcizení: „tihleti rodiče/ co je to za cizince/ kteří se snesli do hnízd bytů“. Subjekt sbírky Chůze po dunách jako by ustrnul v pubertě, která mívá tak mimořádný smysl pro povrchní gesta, nemotivovanou provokaci a zároveň je nejistá a světa dospělých se stranící, protože neví, jak do něj bez lapsů a zaváhání proniknout. Je raději za zdí a poslouchá zvuky souložícího páru. Je na konci mola a pevně věří, že jeho samota má hlubší smysl. Nemá ani šanci si přiznat, že by také mohlo jít o pouhou nezralost. Chce dál „milovat autodrom/ to bezpečí autíčka, které nikam nedojede“.

Pozorování z odstupu

Podivně infantilní stylizace subjektu vnáší do sbírky ještě podivnější pasivitu, předkládanou téměř jako životní program: „život prospat a pročekat ve frontách/ do něčích zad ho procivět// ale co jiného už by měl člověk dělat/ ani souložit se nedá dvě stě let“. Toto vzývání pasivity a danosti kulminuje v druhém oddíle sbírky, nazvaném Cizí akvária, zejména pak v titulní básni tohoto oddílu: „Na cizích bytech mám ráda, že uspořádání/ věcí v prostoru je dané, mohu je pouze/ obhlížet, jak dlí./ V mém bytě mě znervózňuje opak –/ nedefinitivnost.“ Aby čtenář nezůstal na pochybách, že jde jen o nějakou dojmologii, ale o těžkou existenciál­ní váhu, autorka vzápětí dodá: „Jako v životě. Křehkost, zranitelnost dnešního/ stavu.“ Možnost změny je pro mluvčí této básně nepříjemná, starost o živé – byť by se jednalo pouze o rostliny a ryby v akváriu – a zodpovědnost za svůj vlastní život ji obtěžuje. Raději se pouze dívá: „všechna cizí akvária nekriticky přijímám/ (pokud v nich není umělohmotný hrádek)“. Jediné kritérium přijímání druhého je estetické – dokud není dotčen osobní vkus, básnířka nezaujímá postoj, vlastně se vůbec nezajímá, pouze registruje. Opakovanou prostorovou situací v Chůzi po dunách je pobyt subjektu v interiéru, nezřídka v přítomnosti druhé osoby, k níž se ovšem nijak řečově nevztahuje. Pozornost je věnována spíše druhým, ovšem z bezpečné vzdálenosti – třeba rodině s dětmi za zdí horské chaty v básni Zlatá hvězda nebo jogínovi sledovanému zpovzdálí v chorvatském kempu (Jogínův pohled do budoucna). Mluvčí si hýčká svoji pasivitu, uzavřenost a citový chlad, který v titulní básni sbírky dokonce estetizuje v poněkud kýčovité přírodní metafoře: „pod tím vším dojetím/ zůstávalas ve zklamání chladná/ jako ledová tůňka v sibiřském lese“.

Až když mi hlavou probleskly tyto verše z Holanovy Noci s Hamletem (1964): „Není mi lhostejný/ ani jeden krůček a pád/ dítěte v kopřivách“, uvědomil jsem si, co mi – kromě nesnesitelného množství stylistických klišé a literátské sebestřednosti – na nové sbírce Rudčenkové vadí a co mě irituje nejvíce. Je to ostentativně na odiv dávaný citový chlad člověka vůči člověku – samozřejmě především člověka, který v básních mluví a nastoluje tak pravidla fungování fikčního světa, včetně fiktivních interpersonálních vazeb. Subjekt promlouvající z nitra básnické sbírky pochopitelně nemusí být nutně lidumilem deklarujícím každým druhým veršem humanismus a zájem o své bližní. Pokud se ovšem tento cynický typ mluvčího stane významovou dominantou básnického díla, měl by být kladen jeho vztah k druhému jako otázka, jako otevřený problém, nikoli jako danost, nebo dokonce jako životní východisko. Avšak přesně to se u Rudčenkové děje.

Musíš změnit svůj život

Domnívám se, že emocionální distancovanost a pasivita jako životní program jde proti podstatě umění, které je vždy nutně a bytostně silou aktivizující – ať už jde o uměleckou výpověď zaměřenou k lidské intimitě nebo k vztahu člověka a takzvaného objektivního světa. Zcela jasně to vyjádřil Hans Georg Gadamer, když napsal, že umělecké dílo neříká pouze: „To jsi ty!“, ale také: „Musíš změnit svůj život!“ Báseň ze své podstaty otřásá tím, co je obvyklé, pomáhá vykročit z daného, nebo alespoň na okamžik danost přesáhnout a zahlédnout ji, reflektovat. Kniha Chůze po dunách je přímým protikladem právě řečeného – tuto básnickou sbírku charakterizuje záměrná afirmace danosti, ať už je to stylistická „danost“ na úrovni jazykových klišé nebo danost myšlenková, epistemická či hodnotová.

Jestliže je dnes některý z typů psaní poezie adornovským „barbarstvím“, pak je to právě tento. Nechtěl bych to ani znovu připomínat, nebýt ankety Básníci o tabu v prvním letošním čísle časopisu Tvar, kde Petr Král odpověděl, že nepřípustná v poezii jsou prý pouze „obecná klišé“, totiž humanistické pojmy jako lidstvo nebo láska, nejhorší ze všeho je ovšem podle něho láska k lidstvu. Sbírka Chůze po dunách naplňuje tento Králův imperativ vrchovatou měrou, láska k člověku, natož k lidem v této sbírce skutečně „nepřekáží“. Zdá se mi však, že by nebylo od věci vrátit do debaty nad současnou poezií také etické otázky. Může si poezie vystačit pouze s estetickými kvalitami, rezignovat na kvality morální a neztratit přitom uměleckou hodnotu? Za sebe odpovídám: nikoli.

Autor je literární kritik.