Dobrá kritika téměř nikomu nechybí. Nakladatelé tvrdí, že recenze na prodeje jejich knih nemají žádný vliv. Internet nabízí nové možnosti, jak informovat, a ty jsou pro většinu čtenářů směrodatnější. Zdánlivě jde o demokratizaci estetického úsudku – ve skutečnosti se však často jedná o skrytý marketing.
Za kritiku se v současných kulturních a literárních časopisech obvykle označuje text o rozsahu aspoň poloviny tiskové strany, který informuje o nové knize, hodnotí její silné a slabé stránky a v lepších případech zasazuje hodnocený text do kontextu předchozí autorovy tvorby, méně často do kontextu soudobé národní literatury a jen zcela výjimečně do kontextů nadnárodních nebo šířeji diachronních.
Program a kritéria
To ovšem není kritika. Kritika není text. Kritika není náplň rubriky nadepsané „Kritika“. Kritika je tvorba literárnosti. Kritika je sama sebou tehdy, když vědomě, cíleně, systematicky a reflektovaně spoluutváří soudobé představy o tom, co je a co není literatura. „Základem recenze musí být program. Imanentní kritika – tj. kritika, jež svá měřítka improvizuje v díle – může ojediněle přinést šťastné výsledky. Avšak nezbytnější je program, který nutně vyjde z náhledu, že estetické kategorie (měřítka) se dostaly na scestí,“ píše ve svém Programu literární kritiky Walter Benjamin. Já bych jeho tvrzení přece jen trochu ztlumil – nemusí snad jít nutně přímo o program, nicméně systematicky uplatňovaná, promyšlená a průběžně revidovaná kritéria jsou třeba, nemáli kritika ztratit svou identitu. Jenže právě kritéria, byť jen implicitní, současným recenzím a kritikám chybějí. Dokonce se z onoho amorfního přístupu, kdy se případ od případu mění úhel pohledu na literární dílo i hodnotový rámec, dělá výhoda či dokonce znak odborné a morální poctivosti. Tak třeba surrealistický básník Bruno Solařík považuje rovnou za „nakročení k totalitarismu“, pokud se kritik odváží „chtít a požadovat po básníkovi a poezii vůbec cokoli“. Jiným známým příkladem je autor oné proslavené fikce „úkolování básníků“ Petr Král, který se už v roce 2008 rozčiloval, že kritici „o zázraku, jejž lze od básně očekávat, jako by nechtěli ani slyšet“. Normou se stala kritika bez kritérií. Kdo dnes přistupuje k psaní kritik z předem promyšlených hodnotových pozic, jako například Jiří Trávníček, Jakub Vaníček nebo třeba Martin Puskely, brzy narazí.
Nutnost přítomnosti kritéria popsal zcela přesvědčivě kritik Přemysl Blažíček ve stati Pokus o kritérium estetické hodnoty. Podle něj bez přítomnosti kritéria není hodnocení vůbec možné – pokud ovšem kritik nepostupuje libovolně a nemění přístup od díla k dílu: „Hodnocení každé jednotlivé básně vychází z určité představy, co je to vůbec poezie, jaký je její smysl, neboť hodnota každé básně závisí na tom, zda a nakolik je tím, čím chce být.“ Zkrátka, aby mohlo být hodnocení literárního díla zdůvodněno, je nezbytné určit také hodnoticí kritérium. To ovšem vyžaduje typ myšlenkové práce, s nímž se dnes, obávám se, při vytváření textů pro recenzní rubriky příliš nepočítá.
Duch kolegiality
Otázka po tom, zda dílo je tím, čím chtělo být, je relevantní, ale nelze u ní skončit. Je potřeba ptát se dál – zda dílo je tím, co od něj chci já jako kritik, zda je aspoň trochu tím, co by snad od literatury mohl chtít soudobý člověk hledající partnera pro dialog, či dokonce tím, co by současné společnosti mohlo pomoci reflektovat její traumata. Zdá se ovšem, že nemalé části autorů přichází současný stav literární kritiky vlastně vhod. A to přesto, že se vůči kritice vymezují negativně – jako například tvůrci 12 odstavců o próze (Respekt č. 21/2013) Jana Šrámková, Ivana Myšková a Jan Němec, kteří kromě jiného požadují, aby kritika byla založena na „pochopení“, tedy správném pochopení toho, jak to autor zamýšlel, a aby nebyla psána „proti autorům“. Vrcholem absurdity potom je, že tito prozaici zároveň trochu závistivě pohlížejí na recenze poezie. Zdají se jim zasvěcenější a prý je to tím, že se v poezii „rezignovalo na kontakt textu s laickým publikem“. Přehlížejí patrně, že tendence, kterou lze snad nazvat absolutizací autorského hlediska, dosahuje v recenzích básnických knih až groteskních dimenzí. Je dobře známo, že valná většina recenzí básnických sbírek pochází opět od básníků. Ve chvílí, kdy Jakub Řehák recenzuje Petra Krále, Ladislav Zedník Kateřinu Rudčenkovou, Petr Král Jakuba Řeháka a tak dále, duch kolegiality požírá příležitost pro kritický úsudek. Nebo by se našim prozaikům líbilo, kdyby Václav Kahuda recenzoval Emila Hakla, Petra Hůlová Janu Šrámkovou, Kateřina Tučková Radku Denemarkovou či Michal Viewegh Miloše Urbana?
Literatura je komunikace. Tento prostý fakt jako by nám stále unikal. Kritik z principu stojí na jiné pozici než autor. V první řadě je píšícím čtenářem, který vkládá do veřejné diskuse své literární představy, postoje, přání, a tím spoluformuje význam pojmu literatura v dané chvíli. Kritik je však také spoluautor modelu literatury, norem její kvality i její sociální role. Kritik píše proti autorům, jak se správně obávají tvůrci 12 odstavců o próze. Píše také pro autory. Pro ty, kteří svými texty nejvíce naplňují jeho představu literární kvality. Kritika není servisní činnost ani SWOT analýza silných a slabých stránek dané knihy. Bezbřehá kolegialita a absolutizace autorského hlediska, po které někteří volají a mnozí ji ve svých recenzích realizují, je vnitřním zraněním současné kritiky i literatury samotné.
Hypertrofované autorství
Chtějí kritiku v pravém slova smyslu aspoň čtenáři? I o tom by se dalo úspěšně pochybovat. Na debatě o současné nakladatelské praxi a knižním trhu, která se před časem konala v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se přítomní nakladatelé shodli na tom, že literárněkritický ohlas nemá téměř žádný vliv na prodejnost knižních titulů. Čtenáři na názory kritiků nečekají. Nevystačíme si nakonec se šuškandou, kterou i současní marketéři považují za nejúčinnější způsob přesvědčování?
Praxe takzvané participativní kultury, šířené digitálními, respektive sociálními médii, ukazuje právě tímto směrem. Vedle tištěných literárních periodik a periodik internetových jsou k dispozici weby budované na principu sociální sítě, jako například BookFan.eu, kde je literárněkritické zhodnocení již zcela nahrazeno čtenářským doporučením na základě osobních preferencí. Místo pro čtenářské recenze nabízejí rovněž internetová knihkupectví. Gail Poolová ve své knize Faint Praise: The Plight of Book Reviewing in America (Nicotná chvála. Ke stavu knižních recenzí v Americe, 2007) uvádí výmluvnou historku: Když se v roce 2004 omylem na kanadském webu společnosti Amazon objevila jména původně anonymních recenzentů, ukázalo se, že autoři nejednou recenzují své vlastní knihy, knihy svých přátel, anebo útočí na knihy svých konkurentů v daném žánru.
Nejsnazší cestou, jak zaslechnout šuškandu před cestou do knihkupectví, je dnes Facebook a jeho četné aplikace a komunitní stránky (například skupina Co čteme). Kritická reflexe soudobé literatury se v této podobě stala těžko oddělitelnou od virální reklamy a je snad dokonce možné mluvit o ustavení nového typu literární kritiky – která ovšem s původním smyslem tohoto slova nemá téměř nic společného, nicméně svou dostupností, sdělností i přesvědčivostí nahrazuje čtenářské veřejnosti někdejší práci kritiků. Vyrážkou na tváři současné kritiky je tedy její amatérizace.
Chtělo by to nějaké sanatorium, vysoko v horách, nejlépe ve Švýcarsku, kam by se mohla zbídačená chudinka kritika uchýlit. Anebo na tom ještě není tak špatně? Jisté je, že její identita se stává otázkou. Přimlouval bych se ovšem spíše za vykřičník než za otazník. Kultura, ve které žijeme, zbožštila autora, respektive autorství, a doprovodila tento proces étosem demokratizace a zpochybněním tradičního elitářství těch, kteří tvoří. Je to velká svůdná iluze, říká správně autor knihy The Cult of the Amateur: How Today’s Internet Is Killing Our Culture (Kult amatéra. Jak dnešní internet zabíjí naši kulturu, 2007) Andrew Keen. Je třeba stále připomínat, že autoři si nevystačí se svým vlastním hlediskem, že jsou součástí dialogu, který – i když je třeba konfliktní – má vždycky větší cenu než kakofonický shluk monologů nebo kolektivní masturbace, jíž se hypertrofované autorství začíná podobat. Jsem přesvědčen o tom, že kult autora tu není navždycky a že se v diskusích o postdigitální kultuře či postinternetovém umění už dokonce začíná drolit jeho podstavec.
Autor je literární kritik a historik.