Pohodlí temné sítě

Úvodní znělka seriálu Temný případ (True Detective, 2014) z produkce kabelové televize HBO může vyvolat nepříjemný dojem, že máte co do činění s kýčem. Temné country podkresluje propracovanou animaci, v níž se proplétají a mísí záhadné symboly, stereo­typické výjevy ze života „drsného“ amerického Jihu a to vše koření obrazy jako vystřižené z vlhkých snů industriálních gotiků, v nichž se prolíná odlidštěnost a chlad technologií s erotickými S/M detaily. Ani po úvodní sekvenci to však z čistě analytického a kritického pohledu nebude lepší. Seriálem prezentovaný svět je pubescentně temný a právě díky tomu i přitažlivý, za změtí symbolů a literárních odkazů převzatých z gotických románů a duchařských historek se kromě budování atmosféry žádný další význam nerýsuje.

Také příběh dvou detektivů, kteří se navzdory autoritám a nepochopeni odhodlávají vyrazit do boje se zlem a nespravedlností, není tím, co by nás mohlo nějak ohromit. Spokojenému buranovi a chlapákovi s vírou v Boha a smys­lem pro pořádek Martymu Hartovi je přidělen podivínský, přecitlivělý parťák, nihilista Rust Cohle, který má v tváři vepsán nedávný prožitek tragické události. Ti dva jsou hlavními postavami příběhu a ten je zase přehlídkou etud ze života dokonalých bílých mužů, jimž ženy tvoří sexy kulisy nebo v lepším případě hrají role obětí, které je možno chránit. Připočteme­li k tomu fakt, že většina rozehraných motivů je buď dovedena k banálnímu vyústění nebo v příběhu mizí do ztracena, můžeme se oprávněně ptát, co je na tomto seriálu tak výjimečného, že je označován za největší dílo současné televizní zábavy. Hrubá odpověď zní asi takto: Jakkoli můžeme jednotlivé složky díla považovat za neoriginální a povrchní, všechny dohromady tvoří společensky závažný celek, který navíc diváka zasáhne svým vizuálním zpracováním.

Horor do každé rodiny

V literatuře amerického Jihu, kam je děj seriá­lu umístěn a odkud pochází také scenárista Nic Pizzolatto, můžeme sledovat poměrně dlouhou tradici žánru hororu. K ní se hlásili i „seriózní“ autoři, jako Flannery O’Connorová nebo Truman Capote, využívající ji coby nástroj závažných společenských sdělení. Poselství je přitom zahaleno do „duchařského“ hávu proto, aby oslovilo co největší počet čtenářů různých společenských vrstev.

Ostatně někdejší spisovatel Pizzolatto v rozhovorech často vysvětluje, jak se proměnil jeho vztah k literatuře a proč se uchýlil k televizní tvorbě. Nástup kvalitní televizní produkce a seriálů typu Špína Baltimoru (The Wire, 2002–2008) nebo Rodina Sopranů (The Sopranos, 1999–2007) kolem přelomu tisíciletí ho prý přinutil připustit si, že současná televize sytí jeho hlad po fikci mnohem lépe než literární tvorba. Také ze scénáře k Temnému případu je často patrné, že jej napsal spisovatel, nikoli rutinér televizní zábavy. I když je mu často vytýkána pseudofilosofičnost, plytkost a strojenost, dialogy Harta a Cohlea diváky přitahují a činí Temný případ výjimečným. Pizzolatto se navíc domnívá, že televize je médiem, které bourá třídní rozdíly. K jejímu sledování totiž není bezprostředně nutná trpělivost, kultivovanost ani patřičné vzdělání, jak je tomu podle něho u literatury. Stačí si prostě jen sednout před obrazovku a sledovat odvíjení fikce.

Obětovaná krajina

Jižanská krajina Louisiany, jíž dominují impozantní a zlověstné přírodní scenerie a do nich zasazené ruiny ropných rafinérií a textilních manufaktur, v kostce reprezentuje historii, ale také aktuální konflikty americké společnosti. V ponurých táhlých záběrech louisianské krajiny se zrcadlí zlověstná předtucha ekologické katastrofy, ale i drastická proměna společenského uspořádání Spojených států. V jisté hyperbole můžeme za obsah těchto záběrů považovat kolektivní truchlení po zlatých časech, v nichž růst ekonomických nerovností tlumily intervence sociálního státu a hospodářství bylo bez přestání na vzestupu.

V souvislosti se seriálem občas zazní i pojem environmentálního historika Briana Blacka „krajina oběti“. Black jím označoval první americká ropná pole v jižní Pensylvánii. V zájmu rozvoje federace a především jejích hlavních obchodních center byl obětován kus území a s ním i životní prostor mnoha lidí a biologických druhů. Louisiana však nebyla obětována pouze těžařskému a textilnímu průmyslu, ale je také spojována s jednou z největších přírodních katastrof novodobých amerických dějin, hurikánem Katrina. Přestože jeho jméno v seriálu ani jednou nezazní, je těžké si při sledování Temného případu na léto roku 2005 nevzpomenout. Tehdejší politická reprezentace při pomoci regionu zcela selhala a nepřímo dala obyvatelům Louisiany najevo, které federální státy považuje za významné, a které nikoli.

Zamořená, zbytkem Spojených států zapomenutá krajina se stala příhodnou scenerií Temného případu, v jehož ději sledujeme defilé nesplněných přání, zklamaných očekávání a ztráty víry v nalezení uspokojivého pozemského života. Ten se naopak proměňuje v koloběh vykořisťování, ekonomického a sexuálního zneužívání. Pizzolatto k tomu v rozhovoru pro server Buzzfeed řekl: „Myslím si, že Temný případ zobrazuje svět, v němž jsou ekonomicky nebo fyzicky slabí jedinci ztraceni. Semlela je zlověstná kola osudu, která se skrývají někde za hranicí viditelného světa.“ Podobná prohlášení samozřejmě svádějí i k religiózním úvahám – zvláště manicheistické interpretace, které seriál zplošťovaly na grandiózní a efektní příběh o souboji dobra a zla, se v tisku objevovaly velmi často. Seriál však tímto způsobem demonstruje především obrovský posun, který za posledních několik desetiletí nastal ve vnímání politické dimenze veřejného života: odstup politické reprezentace a finančních elit od života běžných lidí je už tak markantní, že máme tendenci životní podmínky považovat za božskou danost, s níž není možné nic udělat, leda se s nimi smířit. Zdevastovaná a částečně opuštěná krajina Louisiany tuto situaci tlumočí dokonale. Je bytostně propojená se zoufalým osudem místní chudiny a rýhy na jejím povrchu jsou přímým důsledkem politických, společenských a ekonomických rozhodnutí (nikoli božích záměrů).

Dobře už bylo

Tak jako v Ecově Foucaultově kyvadle (1988, česky 1991), sledujeme i v Temném případu symbolicky přetíženou realitu, v níž není těžké propadnout do víru paranoidního běsnění. Na rozdíl od Ecova románu však postavy, a společně s nimi i divák, nehledají smysl a souvislosti v kulturních artefaktech, ale v odlidštěné a mrtvé postindustriální krajině. Logicky jej pak nacházejí v zásvětí, náboženských mytologiích a konstruktech. Hledání smyslu existence v mimosvětské realitě libovolného typu se stává náhražkou nenaplněného života. Méně odhodlaní jedinci však už žádný smysl nehledají, spokojí se s drogami, alkoholem, sexem nebo různými formami násilí.

Možná, že právě v tomto bodě se horor, sociální drama a nihilismus propojují. Naznačuje to silná scéna výslechu ženy, která strávila život těžkou manuální prací: její tělo je poškozená fyzická schránka, její mysl je intoxikovaná antidepresivy a medikamenty. Záběr na její zjizvené prsty na rukou opět asociuje přelet nad zvrásněnou krajinou jižní Louisiany, krajinou zneužitou a odhozenou. Sledujeme bezvýchodnost situace louisianské pracující chudiny a divák se s realitou, kterou mu seriál předkládá, ztotožňuje. Zapadá do jeho životního pocitu bytosti vržené do světa odcizené práce, v němž už dávno přišel o utopickou dimenzi myšlení. Svoji světlou budoucnost si projektuje do minulosti, do zlaté éry blahobytu, a ani ho nenapadne usilovat o její obnovení: dobře už bylo.

Důležitou roli v příběhu hraje bezpochyby fakt, že detektiv Rust Cohle přichází do státu Louisiana poté, co je sem převelen z Texasu. Louisiana jako symbol nehostinné, pozapomenuté části Spojených států funguje v americké literatuře jako „nejslabší článek federace“, a tudíž hraniční místo, z nějž je možné znovu budovat reflexi Spojených států jako celku. Cesty tragické postavy vyděděnce Cohlea musí zákonitě směřovat do Louisia­ny, kde kolem sebe vidí potvrzení vlastních temných myšlenek. Novodobá mytologická ­cesta nihilisty Cohlea do „srdce temnoty“ má za cíl názorně a působivě (ve smyslu ­působení na diváka) prokázat, že temná síť nečinnosti, kterou kolem sebe detektiv vystavěl, je jen sofistikovanou obhajobou pasivního způsobu života. To, že samotné setkání s nejzazším zlem má v seriálu lacině brakové ztvárnění, vyplývá ze snahy převést ony neviditelné zdroje utrpení na viditelnou rovinu, vyvrátit alibistický fatalismus a vrátit na scénu člověka jakožto aktivního činitele, bytost utvářející Dějiny.