Dnes hraje DJ Reiner

Autor tohoto článku se o existenci spisovatele Ivana Blatného dozvěděl v patnácti letech na středoškolském gymnáziu. V roce 1986, kdy ho objevil tehdy mladičký Martin Reiner, Blatného neznal skoro nikdo. Dnešní literární publicisté takřka svorně zahajují své texty o knize Básník. Román o Ivanu Blatném tvrzením, že Reiner vytahuje na světlo život a tvorbu téměř zapomenutého génia. Blatný se ovšem již dávno dostal – i díky aktivitám Martina Reinera – zpět do středoškolských osnov i učebnic. Těžko tak můžeme hovořit o tajuplném a takřka neznámém básníkovi, spíše o nevzdělaných novinářích.

Reiner zcela vědomě pracuje s obecným povědomím o jednom z našich nejdůležitějších autorů 20. století, v němž existuje (pokud vůbec) pouze jako jméno­slovníkové heslo, a z této pozice také svou knihu načíná. Nejprve uvádí Blatného charakteristiku z exilového Slovníku českých spisovatelů a posléze z české Wikipedie. První nás upozorňuje na nesamozřejmé místo Blatného v dějinách české literatury, druhé zase na jeho současnou recepci, ale také na autorskou metodu, jíž je kniha napsána. V rozhovorech Reiner většinou zmiňuje „poetický“ důvod tohoto uvození: chtěl poukázat na to, jak vypjatý životní osud se může za slovníkovým heslem skrývat. Autor skutečně postupuje od obecného ke konkrétnímu, přičemž jde nezřídka až na nelidsky blízký detail. Nic se však nemění na tom, že kniha je napsána takřka průhledným stylem. Právě ten mnoho recenzentů svádí k myšlenkám, jestli se skutečně jedná o román. Jakožto dokonalý a v pravém slova smyslu skutečný spisovatel dokáže svou přítomnost v textu zcela zahladit – zneviditelňuje se, aby naplno vynikla síla informace. Na tematické rovině se tato autorská transparence projevuje tím, že Reiner do knihy nezakomponoval své setkání s Blatným z roku 1990. Nemístně fungují naopak pasáže, kde se pokusí „vystihnout“ detail, určující moment nebo událost květnatou metaforou či přirovnáním.

Musí nám však vrtat hlavou, proč autor natolik lpí na tom, abychom jeho text vnímali jako román, že toto slovo dokonce vetkl do podtitulu celé knihy. Reiner nám dává důrazně na vědomí, že skutečně přicházíme do kontaktu s beletrií, ale sám si tím evidentně není vůbec jistý. Svou volbu totiž zdůvodňuje poněkud chabým argumentem, že Blatného životní příběh má všechny parametry velkého románu. Nebudeme se ovšem nimrat v tom, čemu se dozajista budou věnovat literární teoretikové, místo toho se pokusíme hybridní útvar nějak pochopit.

Browsování stránky ivanblatny.cz

I česká literatura konečně pochopila, že se svět zásadně proměnil. Především ve virtuál­ních částech našeho života pozorujeme, jak se mezilidské i komunikační vazby radikálně proměňují. Ruský teoretik umění Boris Groys tvrdí, že dnešní umělec funguje jako filtr, jako uzlový komunikační bod, který zpracovává hmotu informačních toků. Co víc, avantgardním umělcem svého druhu se stává téměř každý uživatel webu 2.0, na jehož názoru ostatním uživatelům záleží – například ten, kdo na sociálních sítích „postuje“ zajímavé informace a připojuje k nim osobitý komentář.

Román Básník napsaný jako „koláž“, jako soubor citací z dokumentů, historických prací i obyčejných rozhovorů, právě tuto proměnu nepřímo reflektuje. Z Martina Reinera se na chvíli stal prestižní filtr na stránkách ivanblatny.cz. V této knize můžeme sledovat exemplární proměnu autora z dirigenta v DJe. Nepochybuji o tom, že Reiner měl ty nejvyšší literární ambice. Jeho výsledný produkt se ovšem pohybuje někde mezi beletrizovaným životopisem, odborným textem, který lektor vyřadil pro jeho nedostatečnosti, a publicistickým, populárně­naučným článkem, který se rozbujel do šesti set stran.

Pro Reinerovu práci ale musíme mít uznání. Autor není jenom DJ, ale především zdatný DJ, který dokáže z obsáhlého materiálu, jejž po téměř třiceti letech bádání nashromáždil, namixovat koherentní a komplexní celek. Najdeme zde inspirace i citace z literárněhistorických knih, prózy i poezie, korespondence, vyšetřovacích protokolů, rozhovorů i memoárů. „Vatu“ mezi nimi vyplňuje vypravěč, jehož úlohou je zahlazovat spáry mezi jednotlivými kousky a celý příběh posouvat dopředu. V závěru svého „románu“ Reiner dodává: „čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu“. Kniha je ovšem přesným opakem. Její síla spočívá právě v tom, jak věrně osud své předlohy zprostředkovává, nikoli potlačuje. A tento osud má sám o sobě mytologické parametry.

Autorovy modernistické ambice zrazuje příliš čerstvý a aktuální styl, styl postutopického světa, v němž už beletrizovaná biografie nemůže mít mýtotvornou funkci sama o sobě. Zněla by totiž pateticky a vykonstruovaně. Reiner si ovšem vybral dobře a svého cíle dosahuje nezáměrně, skrze prostý popis života jednoho význačného muže a vypjaté doby.

Kniha totiž nabízí mýtus života básníka jakožto světce. Nemotorný a víceméně uzavřený muž, který všechny své bujaré chvíle proinvestoval během dospívání, věnoval svůj život poezii. Velmi významně do něj však vstoupila i politika. Jeho emigraci v roce 1948 do Velké Británie zapříčinil nesouhlas s novým komunistickým zřízením v Československu.

Básnictví je tvrdá práce

V tomto ohledu je ovšem zajímavé sledovat, proč Blatný svou zem vlastně opustil. Nejednalo se o odpor ke komunismu – sám Blatný také do KSČ vstoupil –, ale o nesouhlas s tím, jakou představu o básnické tvorbě tento nový režim prosazoval. Stát začal výrazně zasahovat do sféry, která v podstatě definovala Blatného identitu. Blatný byl básník a nic jiného než psát básně neuměl. Nebyl autorem, který by dokázal psát verše ve volných chvílích, ale naopak básníkem totálním, který svou každodenní existenci zakoušel jako materiál vhodný k zbásnění. Zatímco v Československu ho čekal osud prominentního tvůrce zastávajícího významné postavení na literárním poli i ve společnosti, jen se podvolit socrealistickým požadavkům, ve Velké Británii zažíval opačný problém: existenční nouzi a nezájem o významného, leč angličtinou nevládnoucího básníka. Přizpůsobit se, přehodnotit svůj dosavadní život – to byla pro Blatného zcela nepřijatelná varianta.

DJ Reiner svým selektivním přístupem právě tento mýtus zvýrazňuje. K tomu sice potřebuje konkrétní materii, z níž lze takový mýtus vůbec vytáhnout, ale jiný DJ by možná zaostřil na zcela jiné téma. Jeho Básník tak přináší dvě podoby umělecké práce. Jednu reprezentuje Ivan Blatný, básník, který z pragmatického a utilitárního hlediska dělal celý život vše pro to, aby se vyhnul „skutečné“ práci, a tím vlastně čtenáři připomíná, že obecné povědomí o obsahu pojmu práce je nedostatečné. Druhou zastupuje Martin Reiner, který (a nemusí nás zajímat, jestli záměrně či nezáměrně) formálně zpředmětňuje současnou úlohu umělce jakožto přeskupitele informací ve světě, jenž přišel o svou imaginativní dimenzi.