Všechno začíná na stole

Jste prezidentem sítě pro ekologické farmaření v Africe NECOFA. Kdy a proč jste tuto organizaci založil?

NECOFA vznikla v roce 1998 po mezinárodní konferenci na téma ekologického zemědělství v Etiopii. Na závěr workshopu jsme se rozhodli založit síť umožňující sdílet informace, technologie a zkušenosti ekologického farmaření v Keni. Nyní NECOFA působí v třinácti zemích po celé Africe. V roce 2000 jsme se rozhodli, že je nutné se zaregistrovat jako nevládní nezisková organizace, aby NECOFA mohla svým programem ekologického zemědělství lépe oslovovat venkovské obyvatele. Jde nám především o omezení externích zdrojů, zvlášť těch, které jsou škodlivé, a zlepšování využití půdy. Biodiverzita zemědělství a různorodost jídla na stole jsou spojené nádoby. Na první místo klademe potravinovou a výživovou soběstačnost domácnosti, až poté bereme v úvahu i možný obchodovatelný nadbytek – na rozdíl od průmyslového zemědělství, které se naopak zaměřuje především na trh. V současnosti jsou do sítě zapojeny především komunitní skupiny, kterých je něco přes sedmdesát – jde o studentské komunity, organizace žen, školy a podobně. Snažíme se naši věc podat tak, aby přitáhla pozornost studentů. Mluvíme o současných problémech s mladými lidmi, sázíme spolu stromy, ale zveme také starší vesničany, kteří třeba vysvětlují různá využití rozmanitých druhů stromů a jiných rostlin.

Jak důležitým tématem je v Keni industrializace zemědělství?

V současnosti průmyslové zemědělství teprve zapouští kořeny, je podporováno nadnárodními korporacemi a dokonce i některými neziskovými organizacemi, které se teď ve větším měřítku snaží ovlivnit africké farmáře, aby omezili dosavadní způsob hospodaření, tedy farmaření založené na biodiverzitě, a přešli na monokulturní pěstování. Proto se zaměřujeme na malé farmáře ve všech oblastech Keni a vysvětlujeme jim, jak mohou zvýšit své výnosy lepším využitím toho, co mají k dispozici. Keňa má ještě hodně co dělat, než nasytí své obyvatele, ale určitě k tomu má ­potenciál. Je však třeba zlepšit využívání přírodních zdrojů. Většina jídla stále pochází ze zemědělství v malém měřítku. Velcí farmáři také mají svůj podíl na produkci, ale zaměřují se spíš na komerční zemědělství určené pro export. Abychom vyrovnali potravinový deficit, jídlo také importujeme. Keňa je navíc příjemcem potravinové pomoci, která je distribuována především prostřednictvím školních potravinových programů.

V Africe je půda většinou vlastněna státem nebo velkými kmeny a je velmi levně prodávána zahraničním společnostem, které ji pak využívají naprosto destruktivním způsobem.

Většina orné půdy v Keni je využívána malými zemědělci po dohodě s vlastníky půdy, například místními komunitami a majiteli velkých rančů. Rozsáhlé plochy půdy vlastní zejména lidé z vládního prostředí. Největší problém v Keni i v celé Africe v souvislosti s půdou spočívá v tom, že většinu vlastní ti, kteří ji nepotřebují pro vlastní obživu, zatímco lidé na půdě životně závislí k ní přístup nemají. Politika hospodaření s půdou se musí nutně změnit, aby malí farmáři, výrobci a ženy, které momentálně hrají velmi důležitou roli v produkci potravin, měli přístup k půdě, což nepůjde jinak než pomocí dlouhého vyjednávání. Možnosti, jak změnit situa­ci, ale existují. V keňské ústavě byly před třemi lety uzákoněny podmínky pro vlastnění půdy cizinci. Ti teď například musí spolupracovat na jejím využití s místními. Vznikla také nezávislá Národní komise pro zemědělskou půdu, která dodržování podmínek kontroluje. Že toho bylo dosaženo, je především zásluha dlouhodobého úsilí občanů.

Vím, že existují nadnárodní společnosti, které například v Tanzanii zabírají půdu a pěstují na ní plodiny určené k výrobě biopaliva. Vlastně se u nás něco podobného děje v deltě řeky Tana, ale jen ve velmi malém měřítku. Hlavně na pobřeží, které je hlavním terčem zájmu korporací, však mezi občany probíhá masivní kampaň proti záboru půdy.

Podporuje vláda vaše aktivity?

Vláda zaujímá v otázce, kterým směrem by se zemědělství mělo vydat, až příliš neutrální pozici. Poslední parlament vyhlásil prostřednictvím ministerstva zdravotnictví zákaz dovozu geneticky modifikovaných plodin, který stále platí. V současné době probíhá mnoho jednání mezi vládou, zahraničními společnostmi i zástupci občanů, kteří mají pochopitelně úplně jiné názory než zástupci velkých firem. Úkolem vlády nyní je přijít s jasným postojem.

Překvapilo mě, že existuje místní odnož mezinárodního hnutí Slow Food i v Keni.

Hnutí Slow Food založila před více než dvaceti lety v Itálii malá skupinka lidí. Bylo to v době, kdy se začaly po Evropě šířit fast­­foodové řetězce, především McDonald’s. Od té doby se hnutí rozvinulo po celém světě, Afrika se připojila v roce 2004. Hlavní myšlenkou je propagovat zodpovědnou obživu, nedívat se na jídlo pouze jako na věc na stole, ale také se zajímat o to, jak se na něm ocitlo – kde bylo vypěstováno, jak, kým, jestli za něj bylo dostatečně zaplaceno a podobně. Všechno začíná na stole. Když jíme, podporujeme tím výrobu kvalitního, nebo naopak nekvalitního jídla. Proto propagujeme ekologické zemědělství, africkou kulturu stravování. Hnutí také umožňuje místním lidem, aby cítili hrdost na své kulturní dědictví a mohli ho bránit. V různých oblastech a státech hnutí Slow Food působilo různými způsoby, dříve bylo třeba běžné, že šlo jen o takové setkání a povídání lidí nad jídlem či o něco jako kursy vaření. V Africe jsou hlavními účastníky hnutí Slow Food malí potravinoví výrobci, farmáři, řemeslníci či rybáři. Jde v podstatě o politické téma, k němuž nemají co říct pouze experti, ale úplně každý.

Jak dalece jsou Keňané vystaveni fastfoodové kultuře?

U nás ve větším teprve začíná. Nejzranitelnější je v tomto ohledu střední třída. Její příslušníci bydlí od města, kde pracují, většinou daleko, takže nemohou jíst doma, ale mají dostatečné platy, aby si mohli dovolit se ve fast foodech stravovat. Na venkově si pracující na takové jídlo nevydělají. Ale i ve městech existuje alternativa. Místní ženy vaří chutné a výživné jídlo, hlavně fazole, a přicházejí ho prodávat třeba na stavbu dělníkům.

Existuje mnoho příkladů toho, že zahraniční potravinová pomoc zlikvidovala místní zemědělskou výrobu. S touto pomocí se navíc kšeftuje na černém trhu a je používána i jako nástroj k udržení lidí v poslušnosti…

Původní myšlenka potravinové pomoci byla jistě ušlechtilá, ale její naplňování probíhá velmi špatně. Ovlivnilo to vývoj zemědělství a místní potravinové kultury v mnoha ohledech. Pokud kvalitu jídla a jeho skladbu diktuje příjemcům někdo zvenčí, a říká jim tak, co je pro ně dobré, obrací to celou myšlenku vzhůru nohama. Pomoc – hlavně z USA – přichází do Mombasy, odtud potom pokračuje přes mnoho mezistanic, a když se dostaví na místo určení, místní farmáři přicházejí na trhu o zisk. Tahle politika je chybná, protože je určována dárcovskou zemí a nijak nepodporuje místní zemědělskou výrobu. Navíc výrobní náklady dovezených potravin jsou mnohem vyšší než cena stejné komodity vyprodukované přímo na místě. Potravinová pomoc navíc oslabuje závazky místních obyvatel k půdě a jejich participaci v zemědělství. I když třeba pěstují vlastní plodiny, nenechávají si nic na horší časy neúrody, protože jsou už zvyklí na to, že přijde potravinová pomoc. Dalším problémem potravinové pomoci je trh. Když něco dostanete, co vám brání dál to prodat? Tomu ovšem farmáři, kteří pochopitelně musí do své výroby hodně investovat, nemohou konkurovat. Potravinová pomoc je někdy potřebná, ale měla by pocházet od státu samotného, a pokud to není možné, z jeho sousedství. Příkladem její potřebnosti je nedostatek jídla pro školní děti – ale i tady by měla pomoc pocházet z místních výpěstků. Kritické situace pochopitelně nastávají, ale to, že nemůžeme vypěstovat vlastní potraviny, je mýtus. Především nesmíme podporovat jídlo pocházející odjinud, protože likviduje naši ekonomiku a v konečném důsledku nás odvádí od farmaření.

Vidíte nějaké řešení?

Dokud je systém založen především na dárci, je to velmi těžké. Podpora vlády určená místnímu zemědělství je obvykle pouze pět nebo méně procent. Africké vlády však souhlasily s Evropskou unií, že by měly zvýšit svou podporu na deset a více procent. Teprve potom se může místní výroba potravin znovu nastartovat a stát udržitelnou.

Místní vlády jsou si tedy problému s potravinovou pomocí vědomy?

V mnoha ohledech nejspíš ne, ale vědí, že je potřeba investovat do zemědělství a zvýšit alokaci národních zdrojů, aby farmáři zvýšili svou produkci a více lidí chtělo farmařit. Neříkám, aby se potravinová pomoc okamžitě zastavila, ale aby se pracovalo na systematickém a neustálém snižování pomoci.

Náš rozhovor se odehrává v Bratislavě. Co vás sem zavedlo?

Spolupracujeme s občanským sdružením Človek v ohrození na tříletém projektu, jehož cílem je omezit odlesňování krajiny. K tomu nyní připojujeme ještě program zvýšení udržitelnosti zemědělství. Myslím, že je důležité spolupracovat s místními, kteří rozumějí situaci, protože pak řešení problémů jen tak nepadá z nebe. Když přijde organizace zvenku a sama za sebe rozhodne, co je největší problém a jaké má řešení, většinou to nefunguje. Lokální problémy potřebují lokální řešení, kterých se účastní místní lidé. Naše organizace NECOFA funguje v takových případech jako jakýsi most mezi cizí zemí a místními lidmi. Místní nestátní organizace vědí, co je potřeba udělat, ale nemají k tomu zdroje. Zahraniční organizace zase mají technologické know­how a praktické odborné znalosti.

Ekonomická komise Spojených národů pro Afriku (UNECA) prohlašuje, že degradace půdy dosáhla v Africe dvou třetin plochy a že tato situace ohrožuje dvě třetiny obyvatelstva.

Stupňů a příčin degradace je mnoho druhů, ale zemědělský průmysl je tou výraznější z nich, také proto, že redukuje organické složky v půdě. Nejvýraznější formou degradace půdy v Keni je pochopitelně eroze. A ta je způsobena hlavně špatnými postupy řízení výroby, ať už jsou průmyslové nebo ne.

Přestože o tom média příliš nemluví, hlad a dlouhodobá podvýživa hrály důležitou roli ve většině současných i nedávných blízkovýchodních povstání. Proč myslíte, že se tomuto tématu média vyhýbají?

Myslím, že hlavní problém je v tom, že když západní média informují o Africe, především nikdy neupozorňují na nic pozitivního. Vždycky se zajímají hlavně o pohromy, protože ty se dobře prodávají. O potravinách se nemluví, dokud nezačnou lidé umírat. Teprve potom se toto téma dostane do zpráv, o vzniku možného problému už ale neinformuje nikdo. Jak v rozvojových, tak v rozvinutých zemích je potřeba v současnosti posílit aktivizaci občanské společnosti a komunit – třeba zrovna v kampaních za potravinovou soběstačnost. I když nás budou konvenční média nadále ignorovat, pořád můžeme pro naši věc získat pozornost prostřednictvím sociálních sítí a informovat veřejnost o tom, co se v nejrůznějších zemích děje. Což se ale může stát pouze tehdy, budeme­li součástí silných hnutí a budeme vzájemně propojeni jako síť, podobně jako organizace Slow Food, La Via Campesina a další.

V Africe v současnosti probíhá takzvaná druhá zelená revoluce. První pokus po druhé světové válce v Africe selhal, přestože uspěl v Asii. Tentokrát je pomoc opět subvencována především západními zeměmi a také některými charitativními organizacemi, jako je Nadace Melindy a Billa Gatesových. Jedním z důsledků bude industrializace zemědělství a zatahování geneticky modifikovaných plodin na nová místa…

Hlavním důvodem, proč první pokus v Africe selhal, bylo, že místní lidé si nemohli dovolit externí zdroje, a také, že praktikují biodiverzitu – na jednom akru se pěstují nejrůznější plodiny. Využití nějakých externích zdrojů je praktické pouze tehdy, pěstujete­li monokulturně. Afričtí zemědělci dobře vědí, že biodiverzita je pojistkou pro horší časy, takže si používání chemikálií nebo modifikovaných plodin příliš neoblíbili. Nejrůznější současné snahy propagovat geneticky modifikované plodiny cílí zvláště na malé zemědělce – právě proto je využívána rétorika zelené revoluce. Jde o další ze snah připravit malé farmáře na příchod zemědělského průmyslu. Víme, že průmyslové zemědělství podporuje z velké části Gatesova nadace AGRA, a také víme, kdo je s touto organizací spojen – korporace jako Syngenta, Monsanto a tak dále. Občané ani zastánci ekologického zemědělství nemají tolik finančních zdrojů jako oni, máme pouze lidi a tradiční způsoby hospodaření. Musíme budovat a posilovat vlastní aktivistická hnutí, aby někdo koncepčně oponoval prosazení geneticky modifikovaných plodin v Africe. To by totiž znamenalo naprostou změnu systému zemědělství na tomto kontinentu – od biodiverzity k monokulturám.

Existuje mnoho zahraničních společností, zvláště evropských, které využívají africkou půdu třeba pro pěstování květin. Děje se to ale na úkor místních obyvatel.

Je to bohužel tak. Je jednoduché zde pěstovat, jelikož práce zde je levná, zdroje jsou laciné a vše rychle roste. Ale představuje to velkou hrozbu místní potravinové soběstačnosti. Západ naši zemědělskou výrobu neruinuje pouze potravinovou pomocí, ale i tímto způsobem. Také problém zvýšeného znečištění vody anorganickými hnojivy a chemikáliemi a jimi způsobené eroze půdy je zásadní. Argument zahraničních společností jsme slyšeli už mnohokrát – vytvářejí pracovní místa a podporují mezinárodní obchod. Ale my jakožto příslušníci občanské společnosti si myslíme, že to není dost pádný důvod. Musíme nad situací získat zpátky kontrolu. Díky tlaku občanů byl nyní přijat zákon o vodě, který umožňuje, aby měla veřejnost kontrolu nad jejím využitím – kdo a kolik jí čerpá. Místní komunity spolupracují s úřady, které schvalují odběr vodních zdrojů zahraničními firmami, takže obyvatelé nejsou vykořisťováni.

Malí farmáři na Západě z mnoha důvodů rychle mizí. Může za to industrializace zemědělství, ale i malá výdělečnost a malá prestiž. Jaká je situace v Keni a Africe?

Trend je úplně stejný. Čím vzdělanější člověk je, tím méně se o zemědělství zajímá. A samozřejmě, čím méně půdy obhospodařujete, tím méně to je ekonomicky výhodné. Kvůli vysoké nezaměstnanosti v zemi ale mnoho mladých nenachází jinou alternativu než vrátit se na venkov a začít pracovat v zemědělství. Buďto přímo farmaří, nebo se stávají zpracovateli potravin, kupují výpěstky farmářů a hledají lokální možnosti prodeje. Farmaření nemůže být pro mladé atraktivní, dokud je jeho udržitelnost nejistá. Každý Keňan však chce vlastnit kousek země – náš vztah k půdě je skutečně hluboký.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.