Tradiční společnosti a my

„Tradiční společnosti představují tisíce dlouhodobých experimentů v organizaci života lidí. Nemůžeme tyto experimenty opakovat tak, že bychom tisíce těchto společností znovu ustavili a čekali desítky let, abychom zjistili, jak to celé dopadne. Musíme se poučit od společností, které již těmito experimenty prošly,“ tvrdí americký profesor kulturní geografie a evoluční biolog Jared Diamond v úvodu své nové monografie. Českému čtenáři je znám především jako autor podnětných knih Osudy lidských společností. Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel (1997, česky 2000), za niž získal Pulitzerovu cenu, a Kolaps (2005, česky 2008). V první si klade otázku, proč se právě naše západní společnosti staly technologicky, ekonomicky a politicky dominantní, druhá se zabývá příčinami kolapsů velkých civilizací v minulosti. V obou vychází z evoluční biologie, která proces vývoje společnosti a jeho podobu vysvětluje především vlivem proměn životního prostředí.

Antropologický ráj

Ve své nejnovější monografii Svět, který skončil včera. Co se můžeme naučit od tradičních společností? Diamond srovnává životní styl a obyčeje tradiční a moderní společnosti. Na otázku z názvu knihy se pokouší odpovědět prostřednictvím řady příkladů ze života přetrvávajících tradičních societ, které donedávna neměly se západní civilizací takřka žádný kontakt.

Autor vychází především z řady vlastních poznatků získaných z těsného styku s každodenním životem tradičních společností Nové Guineje, kde jako evoluční biolog působil téměř padesát let při výzkumu ptačích kolonií. A právě líčení zde získaných osobních zkušeností tvoří originální a nejzajímavější část textu.

Nova Guinea je doslova antropologický ráj – žije zde asi tisíc kmenů s rozličnými jazyky, hodnotovými strukturami a vzorci chování. Liší se životním stylem, organizací moci, způsoby směny a také přístupem ke zdrojům. Pro antropology jsou ale zdejší společnosti důležité především proto, že jejich příslušníci po­prvé spatřili bělochy ve třicátých letech minulého století. To umožňuje pozorovat přechod od tradičního k modernímu doslova „z první ruky“ – v průběhu přibližně jednoho lidského života zmizely kamenné nástroje a objevily se smartphony, policie a hypermarkety.

Co se můžeme naučit?

Na základě toho, jakým způsobem se tamější kmeny například chovají k dětem a starším osobám, řeší běžné konflikty, reagují na kriminální činy a nespravedlnost či jak se stravují, Diamond ukazuje, že přes nesporné výhody moderního způsobu života mají v jistých aspektech „navrch“ společnosti tradiční. Některá jeho zjištění jsou dnes již banální – za nižší obsah sacharidů a větší množství vlákniny v jídle bojuje v souvislosti s obezitou a cukrovkou dlouhou dobu už i portál Žena.cz –, jiná ale stojí minimálně za úvahu. Vedle prospěšnosti dlouhodobějšího kojení dětí je to třeba princip konstruktivní obezřetnosti: nemusíme sice bedlivě prohlížet stromy nad sebou, ale zase nás každý den ohrožují automobily. Co se týče justice, mohla by se zase moderní společnost více inspirovat tradiční metodou mediace na Nové Guineji, která upřednostňuje emoční vyrovnání a nalezení nového konsensu mezi viníkem a postiženým před neosobním trestem a následnou retribucí. Je ale třeba spravedlivě poznamenat, že tento princip si již do moderní justice cestu nachází.

Diamondův neromantizující pohled vede k tomu, že se ve svém výkladu nevyhýbá ani ožehavým jevům tradičního života. Mezi ně patří permanentně probíhající kmenové války či krevní msta, často ze zcela malicherných příčin. To jsou jistě praktiky, kterými bychom se neměli nechat inspirovat. To samé platí pro infanticidu, která byla v historii běžná proto, že malé nomádské společnosti si nemohly dovolit vyživovat příliš mnoho malých dětí, stejně jako pro opouštění starých bezmocných lidí z důvodů omezených zdrojů péče.

Diamondovy příklady ze života tradičních společností ukazují, že jsme během naší dlouhé cesty k modernitě leccos užitečného ztratili. Třeba bezprostřednost a vřelost vzájemné komunikace (i když je otázka, jestli to je v naší společnosti mimo menší skupiny či společenství vůbec možné a zda by to vůbec bylo žádoucí). Nebo vědomí, že pro kvalitu života není zas tolik důležitý nespoutaný individualismus a osobní profit, ale především ohledy na společné zájmy.

Autor bohužel poněkud opomíjí, že lidská kultura spočívá především v oblasti inteligence a idejí a není jednoduše jen výsledkem vlivu životního prostředí. Uplatnění pohledu kulturní antropologie na formování životního stylu by v seriózní srovnávací studii dvou kultur nemělo chybět a kvalitu textu by to jen zvýšilo. I přes tuto připomínku však jde o poučeně a velmi čtivě napsanou populárně naučnou knihu, která čtenáři poskytne řadu inspirací a navíc i základní vhled do metod tradiční antropologie.

Autor je sociolog.