Takzvaná bezcenná produkce

Monografie Larysy Holovaty Ukrajinskyj legal­nyj vydavnyčyj ruch Centralno­Schidnoji Jevropy, 1939–1945 (Ukrajinská legální vydavatelská činnost ve střední a východní Evropě v letech 1939–1945), která vyšla ve druhé polovině minulého roku současně v Kyjevě a ve Lvově, se zabývá ukrajinskými vydavatelskými a nakladatelskými středisky jak na ukrajinských etnických územích, tak mimo ně. Na evropském kontinentu se jich za války nacházelo celkem zhruba padesát. Nejdůležitějšími byla vydavatelství v Generálním gouvernementu v Polsku a Protektorátu Čechy a Morava.

V úvodní kapitole autorka čtenáře seznamuje s dosavadním stavem ukrajinské historiografie k tématu druhé světové války a uvádí prameny, ze kterých při přípravě monografie čerpala. Důkladně prošla kartotéky ukrajinských i zahraničních knihoven, soupisy soukromých knižních sbírek, texty archeografické povahy, dochovanou soukromou korespondenci, úřední dokumenty regulující vydavatelskou činnost za války, ale i poválečné archivní vyšetřovací spisy sovětských tajných služeb.

Kulturní politika třetí říše

Holovata charakterizuje kulturní politiku třetí říše, její vydavatelské preference, ale poukazuje i na složité tvůrčí i osobní podmínky umělců jak v Německu, tak na okupovaných územích. Píše o tom, že celé kulturní dědictví let vytvořené za nacistického Německa bylo po roce 1945 mnohými odsuzováno k zapomnění. Zmiňuje se o Thomasu Mannovi, jenž veškerou oficiální literární produkci vydanou v Německu za války označil za bezcennou, i o odmítavé reakci Dmytra Čyževského, ukrajinského slavisty přednášejícího za války na univerzitě v Halle.

Autorka zařadila do monografie pouze legální knižní a periodická vydání vzešlá z iniciativy ukrajinských autorů, editorů a redaktorů. Kniha tedy neuvádí ani početné vládоu inicio­vané propagandistické tisky v ukrajinštině, ani seznam neoficiálních, ilegálních tiskovin. O ilegální protinacistické literatuře, pro porobené obyvatelstvo velmi důležité, se však kniha zmiňuje a jsou zde uvedeny prameny pro její studium.

Protektorát Čechy a Morava

Působení ukrajinských organizací v protektorátních Čechách se někdy spojuje s kolaborací s německou okupační vládou, ovšem bez vysvětlení, že zpočátku mohli být Němci vnímáni jako spojenci Ukrajinců v boji proti sovětským utlačovatelům. Larysa Holovata se snaží ukrajinskou kulturní a společensko­politickou činnost v období protektorátu posoudit objektivně. Popisuje složitou životní situaci vedoucích osobností diaspory za války i těsně po ní, kdy byli mnozí její příslušníci odvlečeni do sovětských koncentračních táborů.

V době protektorátu musela řada společností a organizací ukrajinské diaspory ukončit svoji činnost, což postihlo i její vydavatelské aktivity. Podmínky pro vydávání knih, novin a časopisů zde ovšem byly ve srovnání s podmínkami na Ukrajině či v Polsku přece jen příznivější. Holovata však vysledovává postupně se zostřující dohled protektorátních cenzorů nad ukrajinistickou produkcí. Ve dvanácti zdejších emigrantských vydavatelsko­nakladatelských střediscích vycházela vědecká, filosofická a politická literatura i učební texty pro vyšší stupně vzdělání. Z autorčina přehledu vyplývá, že nejplodnějším bylo nakladatelství Probojem s celkovým počtem sto deseti titulů, následovalo nakladatelství Jurije Tyščenka s osmačtyřiceti publikacemi a dále Ukrajinský technicko­hospodářský institut se sedmadvaceti tituly. Mnohá díla z tohoto období jsou mimořádně kvalitní, patří do fondu ukrajinské klasické literatury nebo jsou citována v ukrajinských i zahraničních společenskovědních publikacích.

Autorka představuje čelné představitele kolektivu ukrajinských emigrantských autorů i nakladatelských a vydavatelských odborníků, jenž se v meziválečném období utvořil díky podpoře československé vlády. Byli mezi nimi renomovaní vědci, spisovatelé, básníci i výtvarníci, například Dmytro Čyževskyj, Dmytro Antonovyč, Mychajlo Antonovyč, Dmytro Dorošenko, Symon Narižnyj, Oleksandr Oles, Oleh Olžyč, Jevhen Malanjuk, Oksana Ljaturynska nebo Volodymyr Sičynskyj, o jehož vědecká díla o dřevěné sakrální architektuře na Podkarpatské Rusi se ve zvýšené míře zajímala i naše odborná veřejnost.

Generální gouvernement

Z Krakova se počátkem války stalo hlavní centrum ukrajinské protibolševické emigrace. Autorka uvádí, že sem přišly tři až čtyři tisíce politických běženců z oblasti východní Haliče. Byli mezi nimi spisovatelé, novináři i vydavatelští a nakladatelští pracovníci, kteří spolu s emigranty žijícími v Krakově už před válkou a ukrajinskými přisídlenci z Polska i Československa byli schopni zabezpečit vydávání knih, novin a časopisů za změněné politické situace.

Na rozdíl od poměrně pestré nakladatelsko­vydavatelské sítě v protektorátních Čechách měl na ukrajinistickou literární produkci v Generálním gouvernementu monopol jediný koncern, a to Ukrajinske vydavnyctvo, založené nejprve v Krakově koncem roku 1939 a od poloviny roku 1941 činný i ve Lvově. Všechny jiné organizace a společnosti, které v tomto regionu v meziválečné době vydávaly ukrajinské knihy, noviny, výtvarné publikace a noty, byly zlikvidovány a veškeré publikační aktivity i prodej tištěné produkce byly zahrnuty pod kontrolu nacistického oddělení propagandy. Z hlediska kvality byla nejvýznamnější léta 1942 a 1943; v tomto období vycházely tituly, jež podávaly celistvý obraz ukrajinského literárního procesu – jak východo­ a západo­ukrajinského, tak i emigrantského.

Holovata vyzdvihuje fakt, že se na knižním trhu Generálního gouvernementu objevila díla spisovatelů, kteří byli na sovětské Ukrajině zakázáni, publikovaly se paměti i další texty z vyvezených rodinných archivů a dosud neznámá poezie a próza ukrajinských emigrantských autorů, jako byli Mychajlo Orest, Ivan Bahrjanyj, Arkadij Ljubčenko, Todos Osmačka a další. Vycházela zde hodnotná literárně­umělecká periodika, například měsíčník Naši dni. Do deníku všeobecného zaměření Krakivski visti z Prahy pravidelně přispíval a o životě ukrajinské diaspory v protektorátu informoval Dmytro Antonovyč. Koncem války přesídlilo Ukrajinske vydavnyctvo do Vídně, avšak brzy nato ukončilo svoji činnost.

Říšský komisariát Ukrajina a třetí říše

Vydávání ukrajinských knih i periodik bylo v Říšském komisariátu Ukrajina striktně omezeno. Knihy vycházely takřka výhradně pouze v provinčních novinových vydavatelstvích a jejich autory byli většinou regionální literáti. Hodnotné publikace se objevily jen výjimečně – autorka uvádí kupříkladu periodikum Školjar, v němž byla publikována díla Mychajla Kucjubynského, Hrycka Čuprynky či Leonida Hlibova. Tiskoviny v komisariátu měly však převážně propagandistický charakter a jejich cílem bylo přispívat k porobení ukrajinského etnika.

Na území samotného Německa byly ukrajinské publikace vydávány jednak pro širokou masu čtenářstva, jednak pro odborníky. Poptávka po masové literatuře v ukrajinštině vzrůstala v souvislosti s tím, jak do říše přijížděli stále další imigranti, ať již dobrovolně či později na nucené práce. Mezi německými nakladatelstvími zaměřenými na masovou ukrajinskou literární produkci uvádí Holovata na prvním místě nakladatelství R. Herrose’s Verlag.

Vědecké a informativní publikace o Ukrajině určené odbornému publiku pak vydávala lipská nakladatelství S. Hirzel či Оtto ­Harrassowitz nebo berlínský Institut für Lautforschung. Ukrajinistické studie vycházely i v různých německých sbornících humanitního zaměření. Tato odborná literatura, vyzdvihující především význam indogermánského kulturního dědictví jak pro Ukrajinu, tak další okupované země, obsahovala však i vědecká fakta o mentalitě ukrajinského etnika, jeho historii a kultuře, stejně jako o přírodních podmínkách a hospodářství Ukrajiny. Holovata je i v případě těchto publikací objektivní. Uvádí, že tematicky odpovídaly oficiální zakázce – měly ospravedlňovat strategii imperiálního expanzionismu a německou „kulturní misi“. Neupírá jim však vědeckou preciznost ani to, že prohloubily poznatky o vzájemných vztazích mezi Německem i celou Evropou a Ukrajinou a vnesly do ukrajinského vědeckého oběhu nové koncepce. Jejich autory byli jak němečtí, tak ukrajinští vědci (z ukrajinských především Dmytro Dorošenko, Andrij Jakovliv, Mychajlo Antonovyč, Borys Krupnyckyj, Valentyn Sadovskyj a Roman Smal­Stockyj).

Monografie uzavírají pečlivě zpracované rejstříky, soupisy archivních fondů, rozsáhlá bibliografie, resumé v angličtině, polštině a češtině. České názvy a bibliografické údaje jsou uváděny s bezchybnou diakritikou, což není u zahraničních publikací samozřejmostí. Kniha je svou analýzou literatury ukrajinské diaspory za druhé světové války přínosem i pro naše kulturní dějiny a je doplňkem ke studiím o českém literárním dění v protektorátu, jež se na knižním trhu postupně objevují.

Autorka je překladatelka.