Přivést umění zpátky k životu

Co bylo cílem vašeho krátkého červencového pobytu v Praze?

Na třídenní setkání s umělci v rámci projektu Identity.Move! jsem byl pozván, abych se stal určitým koučem jejich tvorby. Měl jsem za úkol zjistit procesy a metody práce každého zúčastněného umělce nebo skupiny umělců a odhalit, jakou dynamiku by jejich práce mohly nabrat. Vyžadovalo to pořádnou přípravu i vysokou míru flexibility. Jde vždy o velmi otevřený proces, jehož výsledky nejsou často hned viditelné, ale myslím, že se nám podařilo podchytit několik podstatných rovin. Znovu a znovu mne fascinuje, jak si lidé, kteří se v přístupu k umění a životu totálně odlišují, dokážou vyjednat společný prostor. Ale na druhé straně jsem si užíval i individuál­nost cest některých zúčastněných.

Přijel jste do Prahy jen pár týdnů poté, co polskou divadelní scénou otřásl pořádný skandál. Zrušení představení Rodriga Garcíi Piknik na Golgotě ředitelem festivalu Malta v Poznani Michałem Merczyńským vyvolalo četné protesty po celém Polsku. Důvodem byl fakt, že policie odmítla chránit diváky a herce od potenciálního útoku pravicových extremistů…

Hlavní příčinou protestů bylo omezování svobody – a v podstatě vzkříšení cenzury. Jde o jinou podobu cenzury, než jaká panovala před rokem 1989, a svým způsobem i mnohem nebezpečnější, protože je velmi často internalizovaná, nikoli právně zakotvená. Cílem občanských aktivit, které jsem spolupořádal, bylo získat zpět území umělecké svobody, ale také bránit svobodu diváků. Úřady flirtují s pravicově extremistickými myšlenkami, pocházejícími ze světa, v němž odlišnost je něco špatného a kultura je definována na základě národnosti a přitakávání stavu věcí. Což je v kontextu dějin umění úplně šílené, zvlášť v Evropě. Bohužel lidé, kteří tyto názory zastávají, tohle nevidí. Mají velmi slabý smysl pro humor.

Co vás osobně přinutilo, abyste se veřejně angažoval?

Mnozí organizátoři protestů vinili pořadatele festivalu z toho, že byli příliš slabí, jiní naopak obviňovali úřady. Říkal jsem si, že ten případ je příliš důležitý na to, abychom začali podobnou obviňovací válku. Bylo tu v sázce něco daleko podstatnějšího: možnost vyjádřit se jako svobodní občané. Pro mne to bylo šokující odhalení, ale také mi to pomohlo uvědomit si, že protest v podobě otevřeného dopisu podepsaného všemi svatými není v tomhle případě nejefektivnější cestou. Okamžitě jsem začal přemýšlet o možnostech, jak se vymanit z tohoto pocitu útlaku. Přece jen, pokud je útlak ideologický a internalizovaný, a nikoli řízený státem, můžeme snadno vytvořit performativní mechanismy, na jejichž základě bude znovu možné nahlas promluvit a vrátit „nepohodlné“ umění zpátky na scénu. Na to jsme se zaměřili – a fungovalo to.

Jaká byla reakce umělecké obce a jak reagovali „obyčejní“ lidé mimo ni? Jaký měla ohlas výzva k pořádání DIY představení Piknik na Golgotě? A myslíte, že roli v této situaci hrál i obsah a forma samotného kusu?

Mám velký problém s představou „obyčejných“ lidí. A nemyslím tím truismus – netvrdím, že všichni jsme jedineční. Ale fakt, že v kontrastu s tím, čemu nás politici často nutí věřit, tento případ ukázal, nakolik jsou dnes Poláci diverzifikovaní. Samozřejmě proběhlo pár hlasitých, a dokonce agresivních protestů ze strany ultraortodoxních katolíků. Ale jiní katolíci, včetně těch, kteří naše aktivity kritizovali, s takovým přístupem naprosto nesouhlasili. Dost katolíků přišlo s vlastními akcemi nebo na některých spolupracovali. Podoba našich aktivit byla velmi mírumilovná – nakonec jsme prostě četli text, o který jsme měli zájem, případně se dívali na videozáznam hry. Pak je tu samozřejmě mnoho lidí, kteří svou identitu jednoduše nechtějí zakládat na náboženství. Ti naše aktivity chápali jako jasné a pozitivní vyjádření, že umění je stále prostorem svobody. Mám trochu problém s patosem slov, která říkám, ale spousta lidí tohle pociťovala velmi hluboce.

Skvělá věc byla, že jsme lidem přesně neurčili, jak by protesty měly vypadat, ale dali jim na výběr. Řekli jsme: máme text, můžete ho nechat přečíst herci, máme videonahrávku, můžete ji pustit, je to na vás. Herci z divadel po celé zemi byli nadšení, že mohou, jako formu odvety, text přednést polské veřejnosti, což oživilo divadelní stránku těchto performativních akcí.

Osobně jsem se účastnil organizace poznaňské akce, kam byli lidé zváni, aby četli text Pikniku na Golgotě společně – veřejně a nahlas. V závěru se čtení účastnilo asi čtyři sta osob. Četli jsme ho, abychom ho získali zpět. A dokázali jsme to.

Dočkali jste se ze strany politické reprezentace nějaké reakce na otevřený dopis prezidentovi?

V posledních letech poslali občané desítky podobných dopisů a politici jim přestali věnovat pozornost. Naše umělecko­sociální aktivity byly nicméně chváleny novou ministryní kultury, Małgorzatou Omilanowskou. Postavila se za nás velmi pevně. Ale nemyslím si, že by měla ministryně potřebu něco říct o Pikniku na Golgotě, pokud bychom nejdříve sami nejednali.

V současné situaci se zdá, jako by vzrůstala potřeba znovu otevřít hradby, za nimiž se umění schovalo před publikem jako něco exkluzivního, a opět promluvit ve společnosti silným hlasem. Myslím, že divadlo a performativní umění jsou k tomu jako stvořené, protože bezprostřední kontakt s publikem je jejich integrální součástí.

Tohle je zcela jistě něco, na čem pracuji a o čem přemýšlím už mnoho let. Líbí se mi Agambenova myšlenka, že to, co dělá umění politickým, je způsob, jakým rámuje samotnou podstatu oblastí, které okupuje – takže básník je politický, protože jeho užití jazyka podkopává nebo redefinuje jazyk, tak jak mu obvykle rozumíme. Ale přivést umění zpátky k životu může mít skutečně explozivní dopad. Není zvláštní, že ve společnosti, která je tak sémanticky přecitlivělá jako ta polská, je umění často považováno za hrozbu. V tomto případě umělecké aktivity znamenají transformativní, ba dokonce hluboce rozkladnou zkušenost. Ale i umění, které zrovna „nebojuje v ulicích“, může získat velmi silnou, subverzivní a také tvůrčí pozici ve společnosti tím, že zpochybňuje naši ustálenou představu o světě.

Proč jste si pro své představení Central Intelligence Agency vybral téma americké vládní organizace?

Vzniklo jako reakce na zjištění, že CIA měla v Polsku mnoho svých věznic. Nejen že jsem si toho dříve nevšiml, ale dokonce jsem odmítal naslouchat těm, kdo o tom hovořili. Dovolil jsem, abych se mlčky stal účastníkem jakési cizí hry. Stal jsem se agentem jejich Inteligence. Jak je to možné?

Považujete tohle zvláštní představení, v němž hlavní roli hraje robot s kamerou, který snímá diváky, spíš za performanci, nebo za jakýsi druh videoinstalace? Zdá se mi, že rozostřená hranice mezi vizuálním uměním a divadlem vás eminentně zajímá.

To je ovšem složité téma. Linie mezi nimi je skutečně zamlžená, ale jednotlivá pole – nebo póly – zůstávají viditelné. Mají celkem zřetelná a dostatečně odlišná vlastní pravidla, estetické, a dokonce i etické hodnoty. Přijde mi nesmírně obohacující tahle pole propojovat, využívat různé jazyky. Primárně se zajímám o události, věci, které se odehrávají, objevují, stávají, proměňují. Což mne pravděpodobně staví spíš na pole divadla, přestože se divadlo paradoxně zdá být natolik spokojené se svou rolí pohádky zakončené katarzí, že dostatečně nevyužívá svůj performativní potenciál.

V jednom rozhovoru o Central Intelligence Agency jste se zmínil, že umělecký experiment by se měl podobat experimentu vědeckému – stát se riskantní činností, u níž není zřejmý výsledek. Ale důležitá součást každého smysluplného vědeckého experimentu je jeho opakovatelnost (v kontrastu s tím, jak často je příčinou objevu náhoda). Podstatnou složkou tohoto představení je také překračování hranice mezi divákem a performerem. Jak důležitý se ukazuje být „scénář“, který necháváte návštěvníky číst? Spolupracují na jeho základě, nebo jej ignorují?

Central Intelligence Agency je stále určitým polotovarem. V tuto chvíli dokonce ani nevím, jestli bude mít – vzhledem k problémům s koprodukcí – skutečnou premiéru. Předvedl jsem různé pracovní verze tohoto projektu při třech příležitostech a každá měla svůj stupeň „participace“ publika. Ale i v mnoha dalších svých projektech požaduji po divácích, aby objevovali nějaké univerzum, případně hráli něco jako hru s určitým souborem pravidel. Pozice publika je klíčová. Někdy se přizpůsobí performanci tak, jak si myslí, že je to nejlepší, a někdy pravidla porušuje. Jde o choulostivou rovnováhu. Myslím, že smyslem mé práce je vytvořit svět, který umožňuje odlišné způsoby prožívání, ale metastruktura, a tedy i performance jako celek vytvářejí konkrétní, opakovatelné a stabilní prostředí. Domnívám se, že spousta lidí má tendenci zapojit se a přijmout pravidla, když se situace správně nastaví. Konečně i tento typ participace se může stát samotným tématem díla.

Před nedávnem jste se vrátil z Kanady, kde jste se účastnil sympozia Poland in the Rockies…

Tohle sympozium před lety založilo několik Poláků v Kanadě, aby pomohli lidem polského původu i dalším zájemcům seznámit se s polskou historií, kulturou a politikou. Stala se z něj neuvěřitelně živá a aktuální akce, kterou by si myslím zasloužili zažít i lidé žijící v Polsku, aby viděli, že i dnes je možné být patriotem.

Uvedl jste tam představení Malý národ (a podle organizátorů po něm publikum zůstalo „jako opařené“). Ve srovnání se CIA jde o velmi intimní kus – o hledání cesty, jak se vyrovnat se zjištěním, že váš dědeček kolaboroval s komunistickou tajnou policií.

Je to těžký kus, který vůbec není „uživatelsky příjemný“. Vyzývá diváka k cestě od osobního k veřejnému, intelektuálnímu, estetickému, ale všechno to probíhá velmi minimalistickým způsobem. Takže je nesnadné vypíchnout, co si vlastně má publikum odnést. Každopádně toho dostává víc, než si vůbec odnést může. A tak to také bylo myšleno – přesně to jsem si z něj vzal já sám.

Mluvit o takových tématech vyžaduje komplexnost. Vyrovnat se s faktory, které nechcete brát na vědomí. Estetická sféra nám pomáhá tímto procesem projít – nakonec se skoro zdá, jako by byla katarze skutečně možná. Skoro.

Zahlédla jsem na vašem facebookovém profilu aktuální fotografii s jakousi instalací a popiskem „Tvoření vesmíru je těžká práce“. A s poznámkou, že jde o práci pro polskou Astronomickou společnost. Je to způsob, jak si plníte sen o provádění vědeckého experimentu?

Svým způsobem ano. Pracuji na tomto projektu s partou velmi „nenormálních normálních“ lidí, skupinou obyvatel vesnice Rozdrażew, kteří založili jedinou odnož Astronomické společnosti v Polsku mimo velká města. Už jsme zorganizovali fantastický astronomický piknik, na němž obyvatelé Rozdrażewa máváním světly pozdravili Mezinárodní vesmírnou stanici, která nad jejich hlavami přelétala. Teď připravujeme divadelní představení, na němž se potkávají odlišná univerza – velký Vesmír, malý Rozdrażew, životy lidí. Jde o součást projektu Velkopolsko: revoluce, který usiluje o to dostat umělce k místním komunitám v tomto regionu.

Studoval jste v Lisabonu – proč jste si vybral právě Portugalsko?

Odešel jsem tam kvůli vztahu, ale zůstal jsem pět let, protože Portugalsko je v současnosti jedinečná země, co se týče dění v oblasti performativních umění. Podařilo se mi spřátelit se skvělými umělci, jako jsou Vera Mantero nebo Joăo Fiadeiro. Zažil jsem nástup zcela nové generace režisérů, choreografů a performerů a poučil jsem se, jak lze vytvořit uměleckou scénu doslova z ničeho. Ale především jsem se naučil užívat si to, co dělám, a nedopustit, aby mě můj skepticismus zaživa snědl.

Proč jste se rozhodl být učitelem a na co se v této roli zaměřujete?

Mám rád, když se potkávají odlišná univerza, onen pocit sdílení. A věřím v možnost, ba dokonce nutnost setkávání, pokud se má vytvořit dobré umění. Toto setkání nemusí být nijak trvalé. Musíme svou tvorbu sytit různými jazyky, potřebujeme nástroje, nápady, ideály, ale také něčí společnost. Snažím se zaměřovat na to, jak věci působí – jsem v tomto ohledu skutečným fanouškem diváctví. Celá alchymie performativních umění spočívá v tom, že se něco odehrává před publikem právě teď. Jakmile si tohle stanovíme jako základní parametr – ovšem nikoli jako jedinečnou hodnotu –, celé nastavení práce se proměňuje.

Jaký má podle vás avantgarda smysl v době, kdy je překračování hranic zcela všední a stalo se součástí samotného systému, podle nějž jsme naučeni žít?

Překračování hranic nemůže být nikdy úplně běžnou záležitostí. Jinak by žádné hranice neexistovaly. A systém zůstává pořád systémem. Když dovolíte, nerad mluvím o něčem jako „smysl“ uměleckého díla nebo tvorby umělců, ať už jsou součástí avantgardního hnutí či nikoli. Jsme plémě produkující kupy keců. Lžeme, vynalézáme božstva jen kvůli projektům nebo dotacím. Jsme podobně nestálí a naprosto nespolehliví jako filosofové. Prodáváme se. Ale vytváříme potenciál pro změnu stavu věcí na těch nejneočekávanějších místech. Systém, ať už je to cokoli, se s tímhle nemůže nikdy vyrovnat. A jednoho dne tenhle překrásný systém bude odhalen, jako kdysi Apple, coby nejbohatší a nejhrabivější zatracený kapitalista široko daleko. Ale to už i my budeme, doufejme, taky někde jinde – budeme linuxovat jako o život a budovat nějakou další únikovou cestu.