Superhrdinové přicházejí o iluze

Velká hospodářská krize, nástup Hitlera a rozdělení světa na Západ a Východ, to jsou vyhrocené reálie, které superhrdinům v minulém století poskytovaly živnou půdu a především to nejdůležitější: společného nepřítele. Ten se ale ve 21. století hledá hůře. Lépe řečeno, je jich příliš mnoho. Zároveň se výrazně rozvrstvilo publikum, k němuž superhrdinské příběhy – od zrodu ve třicátých letech zacílené v první řadě na americké kluky – promlouvají. Nyní myslí také na černochy, ženy, homosexuá­ly, dělníky, vlastníky, hispánce, hipstery nebo muslimy, jakkoli křečovitě si jejich náklonnost často získávají.

Dekomprese a širokoúhlé vyprávění

Trochu symbolicky se jedna z největších změn superhrdinského žánru odehrála na přelomu milénia. V sériích jako Authority, Planetary nebo Ultimates (2002–2004, česky 2008–2011), které dnes patří k všeobecně uznávanému kánonu, se objevují týmy operující po celém světě a připomínající komanda na černou práci. Už ne klasičtí superhrdinové, ale ještě ne vojáci. Nové série přinesly do té doby málo vídané měřítko – například o Ultimates autoři Mark Millar a Bryan Hitch psali, že vypadají, jako „kdyby Michael Bay dostal 500 milionů dolarů na adaptaci Avengers“. A nutno podotknout, že když po deseti letech skutečně vznikl film The Avengers (2012), zakončený mimozemskou invazí, oproti Ultimates to působilo chudě. Zmiňované řady zahájily vlnu takzvaného širokoúhlého (widescreen) ­vyprávění, v němž panely a dvoustrany napodobují filmové plátno. Důraz se klade na hloubku prostoru, který je během bitev zavalený desítkami a stovkami figur nebo strojů (pozemských i mimozemských).

S širokoúhlým vyprávěním se pojí i další termín – dekomprese. Děj, který byl dříve napěchovaný na jednu stranu, teď zabírá půlku sešitu. Celé sekvence se věnují tomu, jak někdo vyhazuje do koše plechovku nebo típá cigaretu, případně sledují nuance obličejů během dialogu – scenáristé jako Warren Ellis, Brian Michael Bendis, Brian K. Vaughn, Mark Millar nebo Ed Brubaker nechávají postavy vyjadřovat emoce pomocí výrazu obličeje, postoje či gest. Poznávacím znamením moderního superhrdinského komiksu je také zahajování a zakončování sešitů celostránkovým výjevem s překvapivou situací nebo jedinou bublinou s údernou hláškou, která čtenáře vtáhne do příběhu, případně ho vyvrhne na jeho konci a nechá v očekávání příštího čísla. Je otázka, do jaké míry je dekomprese stylistickým záměrem a do jaké míry pouze naplňuje obchodní strategii. Měsíčníky jsou pečlivě rozvržené tak, aby se vždy pět nebo šest sešitů dalo pohodlně poskládat do jednoho souborného vydání a prodat dalším čtenářům.

I superhrdinové dělají chyby

Zásadní událostí, která celkem logicky poznamenala budoucí podobu superhrdinských příběhů, byly teroristické útoky 11. září 2001. Maskovaní hrdinové tehdy začali být konfrontováni s vnitrostátní politikou i svým místem v popkultuře – při pohledu na trosky Světového obchodního centra působil celý koncept superhrdinství směšně. Postavy jako Daredevil nebo Captain America v následujících letech potemněly, protože si přiznaly, že někdy prostě všechny nezachrání. Ed Brubaker nechal Captaina Americu jen přihlížet teroristickému útoku, Brian K. Vaughn zase přišel s řadou Ex Machina (2004–2010), v níž superhrdina jednu věž zachránil a byl obyvateli New Yorku zvolen starostou. Jak paranoia a atmosféra strachu přecházely v další finanční krizi, také padouši ztráceli pestrobarevné kostýmy – už to nebyli šílení vědci ani afektovaní diktátoři. Zlo se nyní maskuje uhlazenou vizáží a dobře padnoucím oblekem. Iron Man, v civilu bohatý továrník, najednou nemá čas zasahovat a komentuje to slovy: „Minulý měsíc jsem sotva dokázal odolat fúzi s Kronasem. Představenstvo by v tom mohlo vidět válku společností a dát mi to sežrat.“

Nové směřování superhrdinského žánru v roce 2006 ukázal také crossover Občanská válka (Civil War, česky 2014), v níž hrdinové nebojovali s padouchy, ale mezi sebou. Svárem byl registrační akt – superhrdinové se měli odmaskovat a pracovat pro americkou vládu. Zatímco Iron Man souhlasil, Captain America samozřejmě hájil svobodu (Iron Man: „Nejsi schopný vidět věci z mé perspektivy, protože je založená na tom, že i superhrdinové dělají chyby. A ty jsi Captain America. Neděláš chyby.“). Nejzajímavější nebyly zjednodušující odkazy na základnu Guantánamo a bushovskou Ameriku, ale to, jak příběh, byť zcela nezáměrně, předznamenal tříštění společnosti a současnou snahu o „stavění barikád“ mezi zástupci jednotlivých sociálních vrstev, přívrženci politických stran nebo klidně i filmových diváků a čtenářů komiksů, kde se vždy najde někdo plamenně bránící ten „lepší“ vkus.

High­-concept crossovery

Snaha o podchycení tendence komiksových příběhů za posledních patnáct let s sebou nese určitou míru generalizace, protože se vždy najde nějaká výjimka (a takové výjimečné série pak přežívají nejdéle). Dá se však říct, že v nových superhrdinských příbězích se nekomplikuje svět, postavy nebo jejich vztahy, ale způsob vyprávění – přibyly odbočky, retrospektivy, tříštění na jednotlivé linie, rafinovanější práce s vizuálem nebo flashforwardy (z měsíce na měsíc se poskočí v čase dopředu a zpětně se dovypráví, co se dělo v mezidobí). Největší producenti superhrdinských komiksů DC a Marvel stále každoročně spoléhají na velké crossovery, v nichž se propletou dlouhodobé linie jednotlivých příběhů. A většinou jde o „high­concept“ narativy – jejich premisa se dá vyjádřit jedinou větou, aby co nejrychleji zasáhla co nejmasovější publikum: Blackest Night (Nejčernější noc, 2009–2010) – vracejí se mrtví hrdinové, u kterých byste to nečekali; Secret Invasion (Tajná invaze, 2008–2009) – mimozemšťané schopní měnit svou podobu tajně infiltrovali svět Marvelu a udělali ze sebe dvojníky superhrdinů; Identity Crisis (Krize identity, 2004) – Superman a jeho kolegové dlouhodobě mažou paměť padouchům i sobě navzájem.

Přestože komiksový průmysl postrádá analýzy o zastoupení hispánských, černošských nebo homosexuálních postav, jaké se každoročně provádějí v Hollywoodu, vydavatelé se snaží držet krok. V jedné verzi Spider­Mana je už několik let hlavním hrdinou Afroameričan, muslimské superhrdiny představili DC Comics i Marvel. V sériích jako Authority, Young Avengers, Runaways nebo Batwoman se objevuje queer tematika, a ani X­Men už nejsou jen metaforou homosexuálů a jiných menšin, ale stávají se také jejich explicitními příslušníky. Problémem je, že na každou změnu nebo „inovaci“ vydavatelé hlasitě upozorňují prostřednictvím médií několik měsíců dopředu, jako by šlo o něco nenormálního, místo aby přirozeně proměnili celý žánr.

Autor je editor webu komiksarium.cz.