Žádná z knih letošní nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové zatím nebyla přeložena do češtiny. Představujeme autorčin způsob psaní i základní témata jejích děl.
Podivínská studentka se na vypůjčeném opasku oběsí ve skříni. Vesnice každý den hoří. Muž čeká po několik let každý den s uschlou kyticí před věznicí na manželku, která je však už dávno mrtvá. Všichni členové rodiny švábských Němců v totalitním Rumunsku se postupně jednou týdně koupají v chladnoucí vaně, načež slavnostně nastrojeni usedají před televizor. Děda si po sekání řepy na dvorku rve vousy a za stálého drmolení si po nich skáče. Všichni rumunští Němci, kteří v komunistickém režimu představují opovrhovanou a pokořenou menšinu, chtějí z Rumunska utéct, ale nevyhnou se permanentní šikaně tajné policie Securitate. Jabloň, která požírá vlastní jablka. Muži pijí, protože trpí, a trpí, protože pijí. To jsou některá z témat anebo silných symbolických obrazů próz a esejů německé spisovatelky Herty Müllerové (1953), jedné z nejdůležitějších autorek současnosti.
S tajnými za zády
Müllerová se narodila ve švábské vesnici v rumunském Banátu, kde před válkou žila početná německá menšina. Ta prořídla nejprve za války a posléze za komunistické diktatury: většina rumunských Němců se snažila emigrovat do Německa. Osud Herty Müllerové by mohl být silně stigmatizován už jen tím, že se narodila do nenáviděné minority s opovrhovaným jazykem (ten však nabízel jinou perspektivu svobody než oficiální rumunština), ale její život byl daleko komplikovanější. Spisovatelčin otec po válce až do konce života zapíjel svou nacistickou minulost a matka se nedokázala vyrovnat se silným otřesem pěti let strávených v sovětském gulagu na Ukrajině. Po vydání cenzurované prvotiny Nížiny (Niederungen, 1982) postihl její dílo zákaz publikování a zesílil zájem ze strany tajné policie, která dokonce sledovala autorku několik let po emigraci do Německa i později, při porevolučních návratech do Rumunska. Samotné zážitky by vystačily na traumatickou memoárovou literaturu, k níž se uchyluje většina autorů s podobně drsným životním osudem, ale Müllerová nepovažuje literaturu za nástroj umělecké terapie. Buduje vlastní svět, v němž užívá jen útržky reálných dějů, a i ty přetavuje do stylizované formy. Nestaví se do role ukřivděné a vše popisuje s patřičným odstupem a sarkasmem.
Entropie
Její nejslavnější romány preferují únik do původního a svobodného jazyka jako jediné výspy, která se brání politické manipulaci a devalvaci. Spisovatelka používá neobyčejně strohou, drsnou až brutální poetiku. Všechny její texty, lhostejno, zda eseje, kolážovité básně anebo stěžejní komplikovaně a nelineárně strukturované romány, jako například Člověk je na tom světě pouze bažantem (Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt, 1986), Liška už tehdy byla myslivec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992), Dnes bych se nechtěla potkat (Heute wär ich mir lieber nicht begegnet, 1997) či zmíněné Nížiny se vykazují nezvykle příkrým, přesto básnickým jazykem.
V těchto románech je mnoho témat přímo spjatých s tradičním životem v chudé vesnici či provinčním městě, proto je lákavé je považovat za jakousi „vysokou“ obdobu vesnických románů, avšak poetika Müllerové je příliš imaginativní, ba děsivě surreálná na to, aby měla cokoliv společného s tradicí psaní lokálních patriotů. Spisovatelka prakticky nevytváří klasicky vystavěné akce a situace, své romány spřádá z fragmentárních, uměřených obrazů, které se opakují, variují a rozvíjejí, labyrinticky ztrácejí anebo podléhají entropii. Tyto obrazy se sice často odehrávají spíše v hlavách hrdinů a v jejich vizích, přesto jsou neustále ve vztahu k reálné skutečnosti, jež ono kruté delirantní snění umožňuje a zesiluje. Svět je past vyvolávající strach a bolest; lidé, přesněji křehké lidské skořápky se třesou strachy nejen před dalšími lidmi a mocí, ale i přírodou a iracionálními ranami života. Autorka se vší skepsí rozkrývá tlak každodenní normality vedoucí k uniformitě a je v tomto svém ohledávání tématu natolik silná, že její univerzální zkušenost lze aplikovat na jakýkoliv, a nikoliv jen totalitní politický i společenský systém.
Upíři s občankou
Jazyk Herty Müllerové je do jisté míry spojen s moderní literaturou, ale zároveň působí tradicionalisticky a starodávně. Je beckettovsky přímý, často redukovaný na holé, prosté věty a nadreálné obrazy v prózách obsažené nejsou dílem záměrně konstruovaných spojnic disparátních jevů. Müllerová navazuje na vyprávění starých lidí na vesnicích a naivní popisy obrazově i dějově bohatých až téměř strašidelně lidových krátkých příběhů. Přechod mezi analytickým popisem sledovaných postav a událostí a zběsilou fantazií je u ní sotva postřehnutelný. Ráda stírá jeho hranice, zaměňuje pohádkové upíry a duchy za upíry s občanskými průkazy. Poetické vize jsou zde stejně kruté jako odporné prozpěvování válečných písní autorčina otce.
Když Herta Müllerová získala Nobelovu cenu za literaturu, zvítězila literatura nad politikou. Laureáti Doris Lessingová nebo Harold Pinter dostali cenu i díky jisté korektnosti, možná setrvačnosti – nebo prostě přehmatu. Herta Müllerová je také lepší a odvážnější volbou než obecně přijatelnější Amos Oz, který byl letos asi nejžhavějším kandidátem. Müllerová ztělesňuje to, co současné literatuře často chybí – odvahu, kritičnost, jasně formulovaný morální postoj i výraznou formu, na niž čtenář hned tak nezapomene. Každé její dílo funguje jako tvrdý úder vykalkulovanému psaní, ale i umělecky nezajímavé – byť děsivé – memoárové literatuře. Protíná každodenní malé tragédie s dějinnými zvraty a politickými pohromami. Ukazuje, jak je nám katastrofa a úpadek stále nablízku a nakolik nás již rozleptává zvenku i zevnitř. V jejím světě není pozitivního a laskavého pohledu na člověka, za což si zaslouží Nobelovu cenu dvojnásob.
Autor je redaktor časopisu HIS Voice.