Cesta, které musí být obětováno vše

Herta Müllerová (nar. 1953) celý život prozkoumává téma totality (a to obzvláště v její velmi nemilosrdné rumunské verzi) z různých stran a pomocí odlišných příběhů, hrdinů a dopadů takzvané velké historie na člověka. Člověka smýkaného osudem a vnějšími okolnostmi, ubitého každodenními problémy. Člověka, který byl zbaven téměř všeho, až na nepatrnou špetku naděje, která jej nutí vyrvat se ze sevření bezvýchodné situace a v úmorném žentouru nekončící dřiny sbírat alespoň to minimum sil nutné pro přežití. Hrdina německé autorky je bytostí odhalenou v momentě sražení k zemi, bytostí nalézající se ve chvíli, kdy může či musí obětovat svou čest, hrdost a své já a přitom válčí o svůj život, identitu a důstojnost.

Nesnesitelné čekání

Může se zdát, že situace švábských Němců v Rumunsku (anebo Němců, kteří prošli peklem sovětského gulagu) je pro Müllerovou obsedantním tématem či literární klecí, z níž se nemůže vymanit, ovšem plastičnost jejího nezvykle poetického jazyka a bytostný ponor do příběhu a syrových obrazů všedního života dodávají každé z jejích knih na věrohodnosti a síle. V případě novely Cestovní pas, která poprvé vyšla německy v roce 1986 s názvem Der Mensch ist ein grosser Fasan auf der Welt (originální název pochází z rumunského rčení „Člověk je jako velký bažant na tom světě“), je těmito reálnými momenty nasycen celý příběh švábské rodiny mlynáře Windische. Jediné, co oslabuje čtenářský zážitek z prózy, je nepochopitelná změna původního názvu na nynější, v podstatě neutrální Cestovní pas, který v mnohém popírá podstatu autorčina košatého literárního světa.

Windischova rodina čeká na cestovní pasy, aby mohla v osmdesátých letech vycestovat do Německa, které sice své občany legálně „vykupovalo“, což však rumunské samosprávě nebránilo menšinu vydírat, nutit ji nevýhodně se zbavovat svého majetku, prodlužovat její pobyt o léta, zneužívat ji a ponižovat různými způsoby její důstojnost. Vesnice, v níž Windisch žije, se postupně vylidňuje. Němci musejí svému snu o životě v Německu dát vše, majetek, úrodu, ale i čest. Jako například Windischova dcera Amálie, která je kvůli potřebným dokumentům donucena souložit s milicionářem a farářem. Tímto aktem opakuje děsivý osud své matky, jež jen díky prostituci za nejnezbytnější věci jako jídlo či teplo přežila sovětský gulag. Windisch toto „kurvení se“ manželce neustále vyčítá, avšak když se celkem rezignovaně obětuje Amálie, pouze tiše trpí. Na konci novely se Windischovi už jen jako turisté vracejí z Německa do rodné vsi. Poslední obraz krátké prózy je stejně sentimentální jako krutý. Vesnice a její pořádky se takřka nemění, stejně jako její lidé. Je jen pustší a lidé vyprahlejší. Windischovi vše už vidí optikou Němců ze Západu, a vyvstává tak otázka, zda odchodem neztratili více, než materiálně získali.

Mezi dvěma časy

Herta Müllerová sice možná připomíná sochařku pracující celý život na jedné soše, ovšem její dílo je psáno plastickým, metaforickým a přesto věcným a drsným jazykem. Její akcent na metaforický jazyk, který má mnohdy svůj zdroj i ve vesnické pověrčivosti, neotesané lidové básnivosti a banálních promluvách o úrodě či pití alkoholu, jen zesiluje dojem z těžké situace postav. Jde o jazyk v mnoha ohledech kolážovitý, nikoli však nahodilý. Spisovatelka za sebe v přesné kompozici řadí události různého druhu, rozbíjí a opět konstruuje jednu linii vyprávění, a přestože nahlíží na události mnohdy z jednoho úhlu hrdiny či vypravěče, toto těžiště narušuje neustálými odbočkami k zdánlivě podružným poetickým obrazům (počasí, houkání sovy, jabloně kojící zelená jablka, činnosti dalších obyvatel malé vesnice).

Její kompozice je v mnoha ohledech cyklická a lze až říci, že se blíží k posvátnému „kruhovému“ času v takové podobě, jak ji popsal jiný rumunský rodák Mircea Eliade. Ovšem s kvazimytologickým, magickým či idealizovaným folklorním viděním světa mají její texty máloco společného, na to jsou příliš nasyceny bolestnou skutečností a událostmi, které není tak těžké si představit. Čas se v prózách neustále prolamuje z cyklického a symbolického (ten například sledujeme v popisech přírody, proměn počasí či církevních nebo státních svátků) do času profánního, který však plyne pomalu, postupně se odkrajuje či rozpadá pomalou, a přece nezvratnou rychlostí entropie těl, víry, cti i příbytků hrdinů.

Psychologie ukrytá v předmětech

Věty jsou krátké, strohé a pečlivě vybroušené. Vzbuzují dojem, že je autorka až desetkrát prověřila do posledního písmene i do poslední tečky, lhostejno, zda tečky románu, novely, básně či eseje. Úsporné metafory ukazují, že méně je více. Autorčina ohromná imaginace naznačuje, že hovoříme-li o závažných věcech, nadbytek slov škodí. Představu situace, její odporný zápach či například zemitou vesnickou vůni, pocit z její tísnivosti nebo dopad její neútěšnosti ponechává na čtenářově představivosti, jíž v jistém smyslu dává více prostoru než mnozí romanopisci.

Müllerová také ponechává cele na čtenáři představu o psychologii postav, ale napomáhá této představě dostatkem vnějších buď metaforických či až hmatatelně reálných popisů: „Windisch slyší list na dláždění chodby. List škrábe po kamenné dlažbě. Zeď je dlouhá a bílá. Windisch zavře oči. Cítí, jak mu zeď před obličejem mohutní. Vápno se vpaluje do čela. Kámen ve vápně rozevře ústa. Jabloň se zachvěje. Listy jsou uši. Naslouchají. Jabloň kojí zelená jablka.“ Magická a až halucinatorní syrovost obrazů každodenního života v komunistické totalitě má leccos společného s knihou Prométheova játra Jiřího Koláře, kde se také prolamuje hranice mezi poezií a prózou, mezi imaginativním a věcným, ale hlavně je jazykově natolik původní a svébytná, že představuje ojedinělý a cenný hlas v současné světové próze, jemuž na síle rozhodně neubírá precizní překlad spisovatelky Radky Denemarkové.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.