Představení Animal Exitus uměleckého souboru Spitfire Company pod vedením režiséra Petra Boháče zkoumá možnosti ztvárnění duševních procesů, jimiž se vyrovnáváme se životními tragédiemi. Činí tak prostřednictvím tance a práce s distancí mezi divákem a účinkujícím.
Psychické stavy připomínající afekty v pojetí Reného Descarta: destruktivní, animózní emoce – šok, hněv, deprese, smíření a odevzdanost. Toto téma přímo vybízí ke zpracování do podoby tanečního projektu plného expresivního pohybového výraziva a silných jevištních efektů, či naopak introspektivní meditace vnitřních forem. Nicméně představení Animal Exitus, které nám v režii Petra Boháče a v podání tanečnic Miřenky Čechové a Barbory Látalové představila Spitfire Company, nabízí třetí cestu, již bychom mohli přirovnat ke snaze imitovat čistou a přesnou práci chirurgova skalpelu.
Buňka tvořená bílými konturami a uzavřená z velké části plexiskly, umístěná daleko od hlediště na vysokém, ve tmě se ztrácejícím soklu, se stává místem režisérova pokusu o operativní zákrok do vědomí publika. Diváci obdrží bezdrátová sluchátka se dvěma kanály, mezi kterými mohou libovolně přepínat. Již před začátkem představení na nás doléhá ona chladná distance, vytvořená technologií i scénickou architekturou. Sluchátka a v nich pouštěný program – didaktický komentář k tématu choreografického a tanečního výkonu obou vystupujících na jednom kanále a elektronická scénická hudba na druhém – vlastně nabízejí dvě cesty recepce celého představení.
Příliš úspěšná sterilizace
Na rozdíl od některých jiných recenzentů jsem vydržel téměř po celou dobu, až na několik krátkých přepnutí, poslouchat monotónně předčítaný text. Technologie bezdrátových sluchátek posouvá kvalitu vnímání zvukové a hudební stránky představení na novou rovinu; stává se tím první linií recepce. Současně také dochází k intimnějšímu a přitom odtažitějšímu prožívání celého představení – divák se s pomocí sluchátek izoluje od svého okolí. Je tak narušena jedna z hlavních přidaných hodnot tanečního a fyzického divadla, totiž intenzita sdílené fyzické přítomnosti publika a účinkujících. Distance, jež tu vzniká, připomíná odstup při sledování televizní či počítačové obrazovky.
Taneční kreace obou interpretek jsou samy o sobě nepochybně velice zajímavé. Nicméně po skončení představení se v paměti slijí do jednoho amorfního a neuchopitelného proudu, z něhož vystoupí jen několik málo vyhrocených situací. Podobně jako je hlas předčítající doprovodný text prostý rétorické gradace, je i výkon skoro nahých tanečnic přes jednoznačné pohybové kvality i zajímavou choreografickou práci ve výsledku neuvěřitelně plochý. Je to zřejmě způsobeno absencí jakéhokoli výraznějšího členění. Jako by zde silné myšlenky, vizuální kvality scény i působivé taneční situace prošly důkladnou sterilizací, která na jedné straně vtiskla představení jednotu, na straně druhé ho však osekala o vše podstatné. Tělo tanečníka zde není tělem, myšlenka komentátora není myšlenkou – jsou spíše jen oním podobenstvím psychologického procesu, na jehož počátku je trauma a na konci smíření a zapomnění.
Autor je kurátor a kritik.
Spitfire Company: Animal Exitus. Režie a scéna Petr Boháč, hudba David Kollár, choreografie Petr Boháč a kol., hrají Miřenka Čechová, Barbora Látalová. Divadlo Ponec, Praha, premiéra v rámci festivalu Tanec Praha 9. června.