Civilnost výrazu

Pozadí dvěma tanečnicím, které se po strohé scéně v taneční inscenaci Definuj se! pohybují někdy synchronizovaně, jindy se vzájemně doplňují, tvoří pouze černé prostředí laboratoře Divadla Archa, v němž se ztrácejí konkrétní prostorové dimenze. Jsou pouze naznačeny nejvýraznějším scénickým prvkem, křížícími se bílými liniemi, které protínají v nepravidelných úhlech scénický prostor. Prostorem střídmě vibruje hudba, živě prováděná Petrem Haasem a Petrem Vrbou, která jako by se během představení skutečně snažila o definici vlastní formy i podoby svého soužití s ostatními prvky představení.

Minimalistická choreografie

Tanečně pohybová performance vychází dle autorů z iniciativy hudebního skladatele Petra Haase, s nímž na scéně vstupuje do dialogu choreografie Zdenky Brungot Svítekové v podání tanečnic Kateřiny Dietzové a Jany Novorytové.

Choreografka nezapře svoji předchozí zkušenost s tvorbou amerického postmoderního tance šedesátých a sedmdesátých let, se kterou se dobře seznámila například při interpretaci Tria A, zásadní choreografie Yvonne Rainer. Svědčí o tom jak funkční pojetí výpravy scény, na které se nachází vedle zmíněných bílých linií už jen prostý dřevěný rám, sloužící jako náčiní využívané k fyzickému zápolení v několika aktech, tak i samotná choreografie, která jednotlivé fáze inscenace zakládá na úsporném opakování pohybového motivu. V tomto ohledu by šlo i pojetí choreografie označit za minimalistické.

Jednotlivé fáze představení mohou sledovat vývoj k nějakému cíli, nicméně lze je vnímat i jako horizontálně rovnocenný soubor událostí. Každá z nich je založená na rozpracování jediného pohybu či situace. Slovník, z něhož autorka vychází, je možné označit za civilní, neboť se vyhýbá většině konvencionalizovaných forem spjatých se současným tanečním divadlem. I tato inspirace civilností má svůj původ ve zmíněném postmoderním tanci, přesto bych autorku neobviňoval z historis­mu. Její práce přináší v kontrastu s technickou virtuozitou, kterou vídáme u řady hvězd českého i světového současného tance, odlišnou kvalitu – pocit uvolněného a přirozeného uchopení řeči pohybů.

Meditace pohybem

Skutečnost, že si obě interpretky dané formy vyložily poněkud odlišně a tento rozdíl vedl při synchronním tanci k jistému disharmonickému kontrastu, by mohl kritik pokládat i za slabinu – choreograf přece nedokázal do svých tanečníků plně vtisknout svůj záměr. Na druhé straně však můžeme tento přístup chápat i jako distanci od představy choreografa jako mistra loutkáře, který absolutně ovládá své tanečníky jako „nádoby“ zbavené vlastní osobnosti.

Ostatně vztah choreografa a tanečníků jako by byl odrazem volného vztahu hudební a taneční složky představení, který se vyvinul v průběhu šestitýdenního společného „výzkumu“. Obě tyto složky řeší analogicky položený problém, činí tak ale každá po svém, v rámci specifičnosti daného média i autora. Výsledkem jejich součinnosti není onen precizně sladěný, vysoce efektní a emotivně úderný gesamtkunstwerk, jaký často nalezneme i v současném tanečním divadle, ale spíše uvolněná meditace nad současnými možnostmi a hranicemi lidského těla a nad fyzikálními vlastnostmi zvuku.