Loni na podzim hudební publicisté řešili otázku, zda jsme svědky emo revivalu. Letos domácí scéna přišla s kladnou odpovědí. Z hardcoreového subžánru, který přežil svou smrt, se podařilo udělat další retro novinku. Jaká je minulost hudebního stylu, jehož jméno si dnes spojujeme především s módou pro dospívající?
Emo jakožto hudební žánr, tedy emocore, emotional hardcore, je jednou z vývojových větví hardcore punku. Zrodilo se v polovině osmdesátých let ve Washingtonu okolo kapely Rites of Spring. Kapely označované jako emo do značné míry sdílejí východiska a postoje hardcoreové scény, na druhé straně nelze přehlížet, že emo má svá jasná specifika. Hardcore punk byl neodmyslitelně spjat se sociálními a politickými tématy a umožňoval dospívajícím z dělnické třídy agresivním, a přitom nenásilným způsobem projevit své rozhořčení. Emo přišlo s intelektuálnějším zaměřením a melodičtější hudbou. Pokud pro hardcore byl základní emocí vztek a nespokojenost, pro emo je to vášeň.
Tristan Tzara (band)
Projev Rites of Spring jako by předznamenával masivní nástup indie rocku, který přišel o pár let později. Emo kapely první poloviny devadesátých let v tomto přístupu pokračovaly a leckdy se v melodičnosti dostaly tak daleko, že příbuznost s hardcore punkem už téměř nebyla slyšet. Příkladem z této doby je skupina Sunny Day Real Estate, jejíž dva členové se po rozpadu kapely v roce 1995 přesunuli do Foo Fighters Davea Grohla. Z první poloviny devadesátých let si dále zaslouží zmínku kapela Indian Summer. Její typické postupné přechody z tichých pasáží do vypjatých katarzních poloh se staly poznávacím znakem velké části pozdější evropské emo scény. Další klíčovou formací té doby byli In/Humanity, kteří spojili vypjaté emoce s brutálním zvukem a krkolomnou rytmikou té nejextrémnější formy hardcore punku, označované jako powerviolence. V druhé půlce devadesátých let, kdy emo už mělo svoji rádiově přijatelnou podobu, reprezentovanou třeba produkcí Jimmy Eat World, se odkaz In/Humanity a jejich „emo violence“ přetavil do nové scény, pro kterou se vžilo označení screamo.
Mezi zásadní kapely zformované před koncem devadesátých let patří především Orchid, pg.99 a Saetia. Zatímco Saetia využívá postupů charakteristických už pro Indian Summer, Orchid žádné tiché pasáže nemají a intenzita jejich krátkých a překotně se proměňujících skladeb je stále na maximu. Obě skupiny však získaly zástupy následovníků a napodobitelů.
Ve stejné době se část emo a posthardcoreové scény identifikovala s britskou subkulturou mods ze šedesátých let a názvy kapel i jejich texty začaly být plné odkazů na umělecká díla či spisovatele – nalezneme skupiny jako Rites of Spring, Tristan Tzara nebo The Death of Anna Karina. Nejdále v tomto směru zašli zřejmě Orchid, jejichž texty překypují jmény filosofů a literárních postav. Jejich skladba Tigers je v podstatě manifestem hipsterství a intelektuálního snobismu. I proto lze emo scénu těchto let do určité míry považovat za předchůdce současných hipsterů.
Staré, pravé emo
Na přelomu tisíciletí se zásadní jména žánru objevila i v Evropě. Ve Francii jsou to skupiny Amanda Woodward, Mihai Edrisch a Daďtro, v Itálii například Raein a La Quiete, v Německu třeba Louise Cypre a u nás Lvmen, Ravelin 7 nebo Thema Eleven. Domácí scéně se v tomto případě pro jednou podařilo chytit vlak zavčasu a získala si v emu svébytné místo.
Zhruba ve stejné době se kapely jako Alexisonfire nebo My Chemical Romance dostaly do hledáčku hudebního byznysu a okolo roku 2005 bylo emo a screamo najednou všude – bohužel obvykle prezentované jako mix pop punku a gotické vizáže, jehož konzumenty jsou afektovaní teenageři. Internet zaplavily diskuse o tom, co je a co není emo nebo screamo, a v povědomí veřejnosti hudbu vytlačila problematika piercingu a údajného sebepoškozování současné mládeže. Fanoušci původní DIY scény se sice zoufale snažili propagovat „to staré, pravé emo“, pro jehož označování začali používat nový termín „skramz“, ale jako vždy v podobných případech byl tento boj na nějakou dobu ztracen. Udělat žebříček nejnenáviděnějších hudebních žánrů všech dob zřejmě není objektivně možné, ale jisté je, že emo by se pro takový záměr výborně hodilo.
Nezávislá scéna nicméně nikdy nezmizela. Žánr se dokonce určitým způsobem i dále vyvíjel – některé emo kapely implementovaly postupy postrocku a jiné později nalezly inspiraci v black metalu. Po francouzských Celeste, v kterých pokračovala část rozpadlých Mihai Edrisch, přišla s kombinací skramzu a black metalu také česká skupina █████ (čti „Nic“) nebo američtí Deaf heaven.
Další kluci v kšiltovkách
O tom, že se na emo scéně i v současnosti něco děje, svědčí série článků z loňského podzimu na webzinech jako Stereogum, Buzzfeed, Pitchfork, NPR či Noisey. Jejich tématem byla otázka, zda jsme svědky emo revivalu. Domácí festival Creepy Teepee, který se snaží nové popkulturní trendy importovat přes české hranice, letos představil hned několik emo skupin, a to především těch lokálních. Vystoupily české kapely Esazlesa, Le Bain De Maid, Gagarin, Drom a █████ (z aktivních veteránů domácí emo scény chyběly jen formace Remek a Toširo). Podle hudebního publicisty Karla Veselého tyto kapely dokonce dominovaly festivalu, což ho vedlo k úvaze, jestli se „komunita pražských indies nezačíná více politicky angažovat, či rovnou radikalizovat“. Jedním dechem ale dodává, že je „ale taky dost dobře možné, že kluci v kšiltovkách a s hlučnými kytarami jsou jen další přejatá móda, která se přežene stejně jako třeba witch house“.
Ani jedna z citovaných alternativ ale není reálná. Je sice možné, že indie scénu bude emo bavit podobně krátce, jako ji bavil witch house, na rozdíl od něho však emo není na této scéně nijak závislé. Zároveň ale nelze mluvit ani o skutečné politické angažovanosti či radikalizaci – už proto, že ani samotná hardcoreová scéna není skutečně angažovaná či snad dokonce radikální. Pouze se řídí poněkud jinými pravidly než střední proud, ale pro společnost už dávno nemá větší význam a ani se o to nesnaží. Jde prostě o hudbu, módu a částečně i alternativní životní styl s potenciálem oslovit současné ideologicky zcela nezakotvené hipstery a tím částečně obnovit svoji trendovost. Výrazně by tomu pomohlo, kdyby někdo v rámci žánru dokázal udělat lepší desku, než jaká tu už byla před deseti lety. Industriálnímu technu se to podařilo, emocoreu zatím ne.
Autor provozuje hudební blog Cáry mlhy.