Dělat populární kvalitním

Termín quality TV bývá většinou spojován s původní tvorbou amerických komerčních televizí. Může to působit paradoxně, protože „kvalitou“ by se měly zaštiťovat v první řadě pořady veřejnoprávních stanic, které nejsou tolik závislé na sledovanosti. Americká quality TV každopádně představuje pro veřejnoprávní televize výzvu, pokud ne rovnou hrozbu. Nejvýrazněji je to vidět na původní tvorbě BBC, jejíž produkce je v britském tisku opakovaně srovnávána s ambiciózními seriály ze zámoří a zároveň se jim snaží svým způsobem vyrovnat.

Chudý příbuzný kinematografie

Veřejnoprávní BBC a americké komerční televize přitom vycházejí z výrazně odlišných tradic. Americké stanice se musely přizpůsobit sledovanosti, od níž se odvíjí cena reklamy, která je pro ně obvykle hlavním zdrojem příjmů. Namísto orientace na vyhraněné dramatické pořady tak většinou přistoupily na ­dramaturgii označovanou zkratkou LOP (least objectionable programming), tedy program vytvářený tak, aby co nejméně lidem dával záminku přepnout kanál. Také zaměření dramatických pořadů BBC zásadně ovlivnil konkurenční boj o diváky. Zpočátku se stanice pokoušela o velmi ambiciózní dramaturgii založenou na vysoké kultuře, nicméně tyto snahy se střetly s konkurencí nastupujících komerčních televizí. Nízká sledovanost náročných pořadů vedla tehdejší provozovatele BBC k nové strategii vyjádřené heslem „dělat kvalitní populárním a populární kvalitním“. To vedlo k mnohem přístupnější tvorbě postavené na zavedených žánrech, od legendární sci­fi minisérie The Quattermass Experiment (Quattermassův experiment, 1953) až k neméně proslulým titulům jako Pán času (Doctor Who, 1963–1989) nebo soap opeře East Enders (od 1985).

Britská i americká televize svou kvalitu tradičně odvozují od srovnání s jiným médiem. Ve Spojených státech je oním médiem film. Americká televizní dramatická tvorba je už od svých počátků vnímána jako chudá příbuzná kinematografie, vůči níž je podřadná prakticky ve všech ohledech. Možná právě proto současná quality TV klade tak velký důraz na své kinematografické kvality. Dokladem toho jsou výpravné seriály jako Hra o trůny (Game of Thrones, od 2011) nebo vizuálně vytříbené cykly typu Temného případu (True ­Detective, od 2014).

Kvalita programů BBC se naproti tomu vždy odvozovala od divadla a literatury. Hlavní pozornost byla věnována hereckým výkonům a scénářům a další audiovizuální aspekty ustupovaly do pozadí. Vyostřeným příkladem toho je způsob, jakým britská veřejnost dlouhodobě vnímala již zmíněný sci­fi seriál Pán času. Okatě laciné campové speciální efekty a masky byly omlouvány tím, že oproti bezduchým americkým spektáklům se britský seriál spoléhá na kvalitní příběhy a nepotřebuje si vypomáhat efektními atrakcemi. Ještě v roce 1996 byl tehdy natočený televizní film navazující na tento seriál označen kvůli solidnějším speciál­ním efektům za „nebritský“. Teoretička médií Kerry Goughová ostatně na stejnou linii navazuje i dnes: „Americké dramatické pořady mají vysoké rozpočty a speciální efekty a stávají se bezmála novou kinematografií. Britská dramata se vracejí ke kořenům s důrazem na vztahy a závažnost událostí, které se před kamerou odehrávají.“

Rozpočty nejsou všechno

Zásadní jsou také okolnosti související s financováním. Značná část prestižních amerických seriálů pochází z produkce kabelových stanic jako AMC, FX nebo Cartoon Network, které získávají podstatnou část svých prostředků od předplatitelů kabelového vysílání. Některé stanice, například HBO, Showtime nebo Starz, se řadí mezi takzvané příplatkové kabelové televize, za jejichž aktivaci musí diváci vlastnící kabel zaplatit ještě zvláštní obnos navíc. Díky těmto zdrojům si pak uvedené stanice mohou dovolit financovat velmi nákladné seriály. Hlavním zdrojem financování BBC jsou samozřejmě koncesionářské poplatky. BBC ovšem zároveň produkuje velké množství různých typů televizních programů a částka vyhrazená na produkci dramat se může lišit. V roce 2012 například vzbudilo výrazné ohlasy rozhodnutí ukončit hned po první sezoně respektovaný a divácky úspěšný thriller The Fades (Bledí, 2011), který navíc krátce nato získal cenu BAFTA za nejlepší drama předchozího roku. Důvodem údajně bylo drastické snížení rozpočtu kanálu BBC Three. V posledních měsících naproti tomu stanice ohlásila, že celý tento kanál zruší a většinu ušetřených peněz věnuje na původní dramatické pořady. Každopádně obecně platí, že BBC buď nemůže nebo nechce investovat do svých seriálů tolik peněz jako americké stanice v čele s HBO.

Na vztah BBC a americké quality TV má ale nepochybně vliv i to, že co se týče sledovanosti v Británii, neexistuje mezi britskými a americkými seriály ve skutečnosti nijak výrazná konkurence. Jeden z nejrespektovanějších amerických cyklů Mad Men (od 2007) má v Británii naprosto mizivou sledovanost. Divácky nejúspěšnějším americkým seriálem se stala Hra o trůny, jejíž první epizodu čtvrté sezony viděl milion Britů, ovšem analytikové připomínají, že některé nové epizody obnoveného Pána času (od 2005) mají sledovanost až desetinásobně vyšší. Do vysokorozpočtových seriálů se BBC pouští výjimečně a většinou jde o koprodukce – jako v případě cyklu Řím (Rome, 2005–2007) nebo mini­série Top of the Lake (2013). Na kanálech BBC se navíc také často premiérově vysílají seriály, které natočilo některé britské nezávislé produkční studio, případně vznikly v koprodukci s veřejnoprávním kanálem. Ambice nezávislých producentů se přitom mohou od hlavní linie BBC lišit. Mezi nezávisle produkované seriály patří některé z nejprestižnějších britských cyklů, jako Sherlock (od 2010), Ripper Street (od 2012) nebo Peaky Blinders (od 2013). Na druhé straně i mezi seriály natočenými přímo v BBC najdeme tituly, které mají s americkou quality TV styčné body – například Luther (2010–2013), In the Flesh (od 2013) nebo již zmíněné cykly The Fades a Pán času.

Symboly britskosti

Celkově asi nejlépe vystihují styl nové veřejnoprávní kvalitní televize v britském podání seriály Sherlock a Pán času. V obou případech se právem mluví o syntéze britské televizní školy s novými trendy americké televize. BBC za svou historii produkovala několik významných seriálových adaptací povídek Arthura Conana Doylea a Pán času je zase přímo restartem jednoho starého cyklu této stanice. Jak v Sherlockovi, tak v Pánovi času se naplňuje jeden z požadavků kladených na veřejnoprávní funkci stanice, totiž snaha o šíření britské kultury a životního stylu. U Sherlocka je tento rozměr zřejmý na první pohled, ale platí i pro Pána času. Jeho stará verze ze šedesátých až osmdesátých let se navíc sama stala významnou součástí britské popkultury. Hlavní postava, mimozemšťan s přezdívkou Doktor, dnes platí za britskou národní ikonu ztělesňující určité anglické stereotypy a je v tomto ohledu stejně oblíbená a významná jako Sherlock Holmes nebo James Bond.

V případě Sherlocka i nového Pána času lze zároveň mluvit o aktualizacích, které mají co dělat právě se současnými trendy v americké televizi. Oba seriály patří k nejnákladnějším produkcím BBC, ale jejich rozpočty ani tak nedosahují výše nákladů prestižních amerických cyklů. V případě sci­fi seriálu Pán času se dokonce často mluví o podfinancovanosti a příliš laciných speciálních efektech (které dnešnímu publiku evidentně vadí více než v osmdesátých letech). Zřetelné ambice jsou ovšem znát v oblasti vyprávění a způsobu prezentování složitých témat. Především Sherlock přichází s velmi komplexním dějem, který je navíc různými nápaditými způsoby komprimován a ozvláštňován. Pán času se s posledními sezonami bohužel stánem v hlavní roli vnášela do seriálu původně určeného dětem poměrně dospělé problémy. Doktor je tu představen jako poslední zástupce mimozemské rasy a otřesený veterán zničující vesmírné války, který navíc pozemské dívce, již si bezstarostně vezme jako společnici na cesty, tragicky zkomplikuje osobní život. Podobné rysy je možné rozeznat i v dalších produkcích BBC, ať už je to Ripper ­Street, mapující Londýn konce 19. století, In the Flesh, kombinující sociální drama a zombie horor, nebo krimiseriál Life on Mars (­2006–2007), zarámovaný nejistotou, zda jeho hlavní hrdina opravdu cestoval v čase, nebo zešílel, anebo je v kómatu.

Ve svých nejkvalitnějších titulech tak BBC dokáže osobitě reagovat na americkou quality TV, zároveň však ctí domácí televizní tradici a zachovává své veřejnoprávní krédo o dělání populárního kvalitním a kvalitního populárním.