Koncept pohlcený kontextem

Desátý ročník kočovného bienále ­umění Manifesta od začátku provázely diskuse a skan­­dály. Sotva padlo rozhodnutí zorganizovat jej v Petrohradě, byl v Rusku odsouhlasen zákon o zákazu propagace homosexuality na veřejnosti. Krátce před otevřením výstavy Rusko anektovalo Krym. Obě tyto skutečnosti vedly některé umělce k volání po bojkotu bienále, přestože účast nakonec jmenovitě odřekli jen rumunský výtvarník Dan Perjovschi a polský umělec Paweł Althamer. Z bienále však odstoupila také petrohradská skupina Čto dělať, která svůj bojkot vyjádřila formou veřejného programu, ke kterému přizvala i další umělce. Ve světle těchto kontroverzí letošní Manifesta slibovala minimálně nekonvenční zážitek. Však také byla vystavená díla podrobena zkoumání, zda neodporují současné ruské legislativě. Podle Michaila Piotrovského, ředitele Ermitáže, kde se Manifesta odehrává, všechna díla touto prověrkou prošla. Otázkám po případné cenzuře či spíše autocenzuře se ovšem nelze vyhnout. A nyní přibývají otázky další: po významu samotné expozice v kontextu současného umění a po jejím přínosu Petrohradu jako městu.

Manifesta bez manifestu

Během své osmnáctileté existence se Manifesta na území východního bloku konala jedinkrát, za tu dobu se ovšem ustálila její koncepce i dílčí pravidla: například že bienále střídá lokace, že jsou záměrně vybírána místa, jež nemají vztah k současnému umění, anebo že výstavu financuje hostitelské město. Manifesta je hlavně přehlídkou nejprogresivnějších mladých umělců, zaštítěných „manifestem“ kurátorů. V Petrohradě se tato pravidla změnila – jde o první Manifestu bez manifestu. Jejím kurátorem byl zvolen Kaspar König, o němž se vědělo, že odolá politicky odvážným gestům a že mu jeho věk, autorita a kurátorská zkušenost umožní pracovat téměř v jakýchkoli výstavních podmínkách. Už po zveřejnění seznamu zúčastněných tvůrců, mezi nimiž figuruje i řada již zesnulých osobností, se letošní Manifestě začalo přezdívat „bienále mrtvých umělců“.

Königovi se především podařilo zajistit, aby na přehlídce nic nepůsobilo „příliš odvážně“. Sám se vyjádřil, že cílil „spíše k tradičnímu pojetí výstavy než k revolučnímu útoku na Zimní palác“. Hlavní expozice, která je situována mezi historické sbírky Zimního paláce a do čerstvě zrekonstruované budovy Ermitáže určené současnému umění, působí dost konzervativně. Nepřinesla ani výrazný závan umělecké progresivity, ani komentář k současnému dění v Rusku. Spíš to vypadá, jako by se do expozice naopak promítla tíha instituce s třísetletou historií. Kontext Ermitáže převážil nad koncepcí Manifesty. A to i přesto, že většina umělců vytvářela svá díla přímo pro petrohradskou expozici, snad v očekávání, že pomohou Západu k reflexi jeho vlastního pohledu na současné Rusko. Možná i kvůli snaze vyhnout se kontroverzním gestům se přitom spousta děl pohybuje na hraně klišé typu „dvou tří věcí, které víme o Rusku“. Příkladem je třeba projekt holandské fotografky Rineke Dijkstry, navazující na tradici ruského baletu. Podobně plytký dojem vyvolává ale i dominující rudá barva na gestických malbách Otto Zitka či zapojení obrazů sovětských avantgardistů do velkoformátové instalace Thomase Hirschhorna.

Působivé kulisy

Snad nejzajímavější na letošním ročníku jsou osobní obrazové komentáře německého fotografa Wolfganga Tillmanse nebo nabouraný žigulík Francise Alÿse na nádvoří Zimního paláce. Tato instalace navazuje na autorův neúspěšný pokus z mládí, kdy se do Sovětského svazu pokusil přijet z Belgie v sovětském autě a uprostřed cesty havaroval. Několik děl se nakonec přece jen dotýká i ožehavých otázek – konkrétně událostí na Ukrajině a homofobního zákona. Snímky ukrajinského fotografa Borise Michailova dokumentující události na Majdanu, portréty známých ruských homosexuálů od Marlene Dumasové nebo fotografie a videa transgenderového umělce Vladimira Mamyševa­Monroea sice konstatují jistá fakta, po ničem se ale ne­­ptají a do koncepce ani nálady expozice nic nevnášejí. Vůbec se zdá, jako by základní figurou výstavy byla baletní pirueta, tanec kolem dávno zřejmých skutečností. Celek nejen že neříká nic o situaci v současném umění, ale nevypovídá ani o tom ruském. Velkoformátové instalace – mezi nimi i dílo na Západě nejznámějšího ruského umělce Ilji Kabakova – dělají dojem působivých kulis, avšak význam postrádají.

Obohacující je naštěstí aspoň doprovodný program, koncipovaný polskou kurátorkou Joannou Warszou, jež se dlouhodobě specia­lizuje na východoevropské současné umění. Pro západní publikum je přínosný už proto, že umožňuje poznat sovětské i současné ruské umění, mimo to je ale otevřenější i vůči experimentům a kontroverzím. Tohoto programu se účastní také skupina Čto dělať, která již v zahajovací den Manifesty uspořádala performance u vstupu do budovy Nové Ermitáže. Pod dohledem pěti policistů, kteří se pochechtávali na rohu, zde skupina provedla akci nazvanou Atlas je unavený, při níž prostřednictvím postav řeckých obrů Atlasů vyslovila stanoviska utlačovaných minorit v Rusku. A vůbec přitom nešetřila na expresivním výrazivu. Paralelní program tedy ­otevírá prostor diskusi o ožehavých tématech – ať už jde o performance nebo o přednášky ruských i západních umělců a teoretiků. Doprovodné akce, které kolem Manifesty probíhají celé léto, tak nakonec částečně zastiňují konzervativní ladění samotné přehlídky v budově „generálního štábu“.

Paralelní světy se nestřetnou

Před instalací Marca Camille Chaimowicze v přepychovém pokoji Zimního paláce stojí tři ženy a diskutují, nač Kateřina Veliká asi potřebovala klekátko před zrcadlem. Byla katolička, později pravoslavně pokřtěná, zůstal jí tedy nějaký starý zlozvyk? Běžný návštěvník Ermitáže, který přijel do ruského „hlavního města kultury“ a právě vystál hodinovou frontu u pokladny, se tváří v tvář takovému výjevu ocitá v jiném kontextu než „zasvěcení“ jedinci s akreditačními kartami Manifesty na krku. Ti totiž vědí, že jde o intervenci do starých sbírek. A jsou to intervence líbivé a vtipné, přestože se jim nedaří vytvořit kritický odstup, a to ani vůči instituci.

Propast mezi většinovým publikem a současným uměním se však nerozvírá jen vinou organizátorů. Ostatně i ruská byrokracie jako by se už předem rozhodla přivřít oči nad čímkoli, co se koná pod křídly Ermitáže. Vycítila, že proluka mezi běžným občanem a současným uměním je tak velká, že bienále nakonec bude stejně zajímat jen publikum, které přicestuje přímo za ním. Snad je tomu tak i kvůli postavení Ermitáže, která je v Rusku považována doslova za chrám umění a drží si status, jaký snad u jiné evropské kulturní instituce nemá obdoby. I uprostřed chudoby a kulturní nehybnosti vždy působila jako enkláva přepychu a sídlo západního ducha. V mnoha ohledech pomáhala ustanovit totožnost Petrohradu jako města zasvěceného vysoké kultuře, v němž je současné umění jen jakousi zmuchlanou papírovou koulí hozenou do rohu expozice, jak tomu bylo v jedné starší instalaci Ilji Kabakova. Ermitáž zkrátka jako by „omlouvala“ vše, co se mezi jejími zdmi odehrává. V celém městě nadto není k nalezení jediná reklama na Manifestu ani nic jiného, co by konání akce avizovalo. Snad se tedy potvrdila slova ředitele Ermitáže Piotrovského o tom, že po současném umění v Rusku nikdo dvakrát nepase. A snad proto ruská Manifesta nesplnila ani své poslání, ani očekávání.

Autorka je historička umění.