Ztracené tušení

Sci­-fi jako žánr nebo odvětví tvorby umožňuje nemožné – cestování časem, nesmrtelnost, vývoj neznámých technologií. Zároveň se většina vědecko­fantastické tvorby neomezuje na práci s vyloženě „vědeckými“ fakty – v žánru lze zkoušet nové perspektivy chápání a zkoumání času, hranic lidskosti či třeba hranic umělé inteligence. Proto není překvapivá podobnost některých doktrín sci­fi a současného vizuálního umění. Spojitost nalezneme ostatně už v tom, že science­fiction se nejčastěji odehrává v budoucnosti, což je motiv, který v poslední dekádě zkoumala nejedna světová přehlídka umění. Výstava nazvaná Tušení světla, již v pražské galerii MeetFactory připravila kurátorská dvojice Jaro Varga a Lucia Tkáčová, rovněž hledá styčné body vizuálního umění s žánrem sci­fi. Obrací se přitom ale do minulosti.

Záhadologie

Jako vodítko má sloužit název výstavy. Expozice je pojmenovaná po zmizelém rukopisu zesnulého československého autora sci­fi Ludvíka Součka, „záhadologa“, jenž do češtiny mimo jiné přeložil některé knihy švýcarského pseudohistorika Ericha von Dänikena. Ten byl zakladatelem takzvané spekulativní historie, která například popisuje, jakou roli v raném období lidstva sehráli mimozemšťané. Sci­fi tvorba samotného Součka měla poměrně široký tematický rozsah. Jeho trilogie Tušení… z konce sedmdesátých let minulého století nerozvíjela do fantaskních podob vědecká fakta, nýbrž nevysvětlené a čistě spekulativní jevy: původ kamenů Stonehenge, teorii o tom, že pyramidy postavili mimozemšťané, či fenomén létajících talířů. Také na nynější výstavě v MeetFactory pojí vystavená díla jen paprsek světla – ztracené, pouze tušené znalosti. „Pravda je tam venku,“ jak se říká v populární kultuře od dob sci­fi seriálu Akta X, který se věnoval paranormálním jevům.

Výstava začíná obrazem Synchronisation od Agnieszky Brzezanské, na němž se kapky bílé barvy na oranžovém podkladu zatáčejí do spirál. Návštěvníkovi to vtipně dovoluje „synchronizovat se“ s architektonickým řešením přehlídky a s jejím osvětlením. Pod tlumeným světlem, jako od ohně nebo svíček, se i samotná výstava stáčí do jakési spirály, jejímž ústředním bodem je pak antropomorfický Guardian Marii Lobody – dvě škeble slepě čnící v zákoutí. Na pozadí je slyšet ambien­tní new age skladbu Klause Schulze, která doprovází nástěnnou instalaci In Archaic Mode od Marka Fridvalszkého. Ta na zdi vytváří jakousi obdobu planety Solaris – vizuální oceán archaických obrazů a skalních kreseb, doplněný tabulemi černobílých inverzí maleb Paula Gauguina s ostrůvky geometrických figur. Digitální manipulace oceánu, který na výstavě „odráží“ vizuální paměť lidstva nahromaděnou od starověku, evokuje právě známé dílo Stanislawa Lema, román Solaris (1961, česky 1972). A opodál sestavu děl doplňují umělí trilobiti Milana Mikuláštíka a jakýsi portál s keramickými sochami maskovaných objektů od britské výtvarnice Caroline Achaintre.

Design a kód

Vystavená díla jsou spojena na úrovni intuice, ale do celkového kontextu „bloudění po spirále“ zapadají. Návštěvník míjí sbírku okultních předmětů, magických odkazů a rituálních objektů naplněných „věděním“ z různých zdrojů, které se vzájemně prolínají jako fraktály v ezoterickém budoáru nějaké věštkyně. Postava věštkyně je ostatně k vidění v surrea­listickém videu Shany Moulton nazvaném Whispering Pines, kde autorka v roli fiktivní postavy zkoumá působení času nebo ritualizuje produkty světového „průmyslu krásy“, to vše prostřednictvím lo­fi grafiky a takzvaného green­screen efektu. Mystické symboly zkoumá cyklus Agnieszky Brzezanské nazvaný Sigily. K vidění je zde i alchymistická laboratoř Marii Lobody, čerpající z bilaterální šifry vynalezené osvícenským filosofem Francisem Baconem. S tímto motivem polská výtvarnice pracuje v řadě děl, kde se „design“ objektů stává pouhým kódem. Stejně je i u jejího „lustru“, dalšího vystaveného díla. A právě antagonismem vizuality a významu má umělecké dílo blízko ke konstrukcím záhadologů, které odmítají přijmout zjevnost předmětu a jednoduchost nabízeného vysvětlení.

Výstava vrcholí instalací Dominika Císaře, kde se divák propadá do černé díry. Tedy do průhledné pyramidy, kam je promítána postava člověka, jenž pomocí magnetických vln kontroluje objekty v prostoru kolem sebe. Je ironií, že právě ta nejantropocentričtější fantazie z celé výstavy je zároveň tou divácky nejpůsobivější a doslova pohlcující.

Mezi vykopávkami

Zatímco klasické sci­fi se více zabývá budoucností, pražská výstava je zaměřena spíše na minulost. Divák si nepřipadá jako na kosmické lodi vybudované kurátorem, spíše má pocit, jako by se ocitl mezi archeologickými vykopávkami. Ačkoliv výstava v MeetFactory měla „dopsat“ Tušení světla, poslední a nedokončenou knihu Součkovy trilogie, je lepší se od této literární souvislosti odpoutat. Výstava sice ze zmizelého rukopisu přejímá název, specifickou linii nebo dojem prázdnoty, ale divák má pak tendenci tyto aspekty sledovat i ve vystavených dílech, což omezuje jejich individuální působení.

Čas je pro science­fiction klíčový a zároveň irelevantní. Slovy Raye Bradburyho: sci­fi je matematickou projekcí budoucnosti. Futurologie lidstvu slibuje naději nebo klade otázky týkající se morálky. Záhadologie a příběhy o tom, jak mimozemšťané vybudovali pyramidy, vedou ke kryptografii a vytvářejí trýznivý pocit ztracené znalosti, jež je pohřbena v mrtvých mozcích starověkých civilizací. Možná se do sci­fi pocházejících z bývalého východního bloku konce sedmdesátých let, kde už vládla normalizační politika, natolik promítl pocit absence budoucnosti, že se i díla autorů z tohoto období obracela dovnitř nebo zpět v čase – do interních světů Stanislawa Lema a bratří Strugackých, případně k záhadám pradávné historie jako u Ludvíka Součka. Ale opravdu je mezi chybějící budoucností a ztracenou minulostí tak velký rozdíl?

Autorka je historička umění.