Lágrová antropologie

Při četbě povídek Varlama Šalamova z kolymských lágrů jsme konfrontováni s něčím, co se dá velmi přiléhavě popsat dvěma koncepty francouzského sémiotika Rolanda Barthese. Prvním z nich je rozkoš z textu, který nám přináší nejen potěšení, ale i slast takřka orgasmickou, jež nás může na chvíli vytrhnout z naší subjektivity. Tím druhým je Barthesův předpoklad ze Světlé komory (1980, česky 1994), že fotografie v prvé řadě říká „toto bylo“. Šalamovovy povídky nám jako literární dílo bezpochyby přinášejí nejen potěšení, ale na mnoha místech i vytržení. Na druhé straně vědomí, že to, o čem nám podávají zprávu, skutečně „bylo“, vyvolává zděšení a úzkost. Je to dvojznačnost vlastní celé lágrové literatuře. Nakolik je skutečně literaturou, natolik přináší i slast. Tím, co popisuje, ale vyvolává odpor a nevolnost.

Tragické stránky Ruska

Dějiště druhého dílu cyklu kolymských povídek Levý břeh (Levyj bereg, 1978) je patrné z titulu knihy. Na rozdíl od pravého břehu Kolymy, na němž se nacházely tábory těch nejtvrdších nucených prací, bylo na tom levém možné „vstát z mrtvých“ a uniknout vražednému stroji na otrockou práci (Šalamov se zde poté, co málem zemřel na následky vyčerpání a podvýživy, stal sanitářem). Mezi střípky mozaiky lágrové zkušenosti ale patří i příběhy z vyšetřovací vazby na Butyrce nebo povídka Poslední boj majora Pugačova, líčící útěk a statečnou smrt skupiny vězněných bývalých vojáků.

Bez ohledu na proměnu scény Levý břeh pokračuje v tom, co je do značné míry ústředním motivem prvního dílu cyklu, Kolymských povídek (1966, česky 1995). Tím je „lágrová antropologie“, tedy Šalamovovy úvahy nejen o tom, jak se člověk chová v prostředí tábora, ale také, co definuje člověka jako takového. K úvahám prvního druhu lze zařadit poznatky typu „mlácení je argument, kterému se skoro nedá odporovat“ nebo „pochopil jsem, že kriminálníci nejsou lidé“. Jejich sílu patřičně tlumočí výsostně literární podání, ovšem jejich platnost je omezena plotem tábora. Teprve obecnější úvahy (naplněné pochmurným heroismem, anebo snad ponurou vizí přežívání sobě navzdory) podávají znepokojivou výpověď o člověku jakožto člověku.

Šalamov píše: „Člověk se stal člověkem proto, že je fyzicky silnější, houževnatější než kterékoli zvíře – žádný kůň by nevydržel práce na dálném severu“ nebo: „Pochopil jsem, proč člověk nežije nadějemi – žádné naděje nezbývají, ani vůlí – kde by se vzala vůle, nýbrž instinktem, pudem sebezáchovy – stejně jako strom, kámen, zvíře.“ Často je přitom nemožné rozhodnout se, je­li jeho vidění člověka optimistické či pesimistické. Nejspíš ani jedno: bylo by to jako roubovat takové kategorie na strom nebo kámen. Pravda o lidské přirozenosti pod pláštěm literární slasti atakuje čtenáře s naléhavostí až nauzeatickou. Když Šalamov na jednom místě říká: „Tragické stránky Ruska sedmatřicátého a osmatřicátého roku mají i své lyrické pasáže napsané neobvyklým rukopisem“, jako by tím mluvil o svém vlastním psaní.

Být cizincem

Šalamov byl poprvé odsouzen v roce 1929 za šíření Leninovy závěti. V stalinských pracovních táborech strávil celkem sedmnáct let. Cyklus povídek, sebraných do šesti svazků, psal po svém definitivním propuštění mezi lety 1954 a 1973. Jedno z poučení, která si z táborů přinesl a jejichž výčtem začíná Levý břeh, zní: „Spisovatel musí být v oblasti, o které píše, cizincem; když bude znát materiál moc dobře, jeho psaní nikdo neporozumí.“ Po sedmnácti letech mu mohlo být jen máloco z táborů cizí, a je tak namístě se ptát, jestli pro čtenáře není jeho zkušenost nevyhnutelně nesrozumitelná. Dost možná ano. Můžeme přijmout, že to, co před nás předestírá Šalamovovo psaní, skutečně „bylo“. Věty jako „Taganská dobrodružství doktora Miroljubova byla každopádně zastíracím manévrem, který si bůhvíproč básnící z NKVD neodpustili“ nám bezesporu mohou přinášet literární slast v barthesovském smyslu. Můžeme i pocítit skličující melancholii slov: „Je to příliš ruské štěstí – radovat se, že nevinnému dali pět let.“ Kdo z nás by ale dokázal vyměnit svou představu o sobě samém za něco podobnějšího zvířeti, stromu, kameni?

Autor je publicista.