Kdysi všemocný vládce Donbasu Rinat Achmetov rychle ztrácí svůj politický vliv, stejně jako svůj majetek. Co se stalo s nejbohatším Ukrajincem, zjišťoval ve vydání z 5. srpna kyjevský časopis Novoje vremja. (Mimochodem, na jeho rozjezd dal peníze český podnikatel Tomáš Fiala a jedná se o projekt lidí z bývalé redakce ukrajinského Forbesu, propuštěných poté, co celé nakladatelství koupil spojenec tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče, mladý byznysmen Serhyj Kurčenko.) Problémy u Achmetova začaly v okamžiku, kdy se rozhodl nepoužívat svůj vliv na východě Ukrajiny. „Stal se rukojmím situace na Donbasu a teď je závislý na nové ukrajinské vládě,“ říká politolog Vladimir Fesenko. Podle něj navíc už nikdo nemá zájem na tom, aby se Achmetov znovu stal neformálním vládcem regionu. Nová vláda mu nabízela post gubernátora Doněcké oblasti, což by mohlo situaci uklidnit. Tím spíše, že Achmetov financoval i některé organizace proruských separatistů. Poté, co z Krymu přišel dnes již legendární velitel separatistů Igor Strelkov a další ozbrojenci z Ruska, ovšem Achmetov nad situací ztratil kontrolu (na rozdíl od oligarchy Ihora Kolomyjského, který je dnes gubernátorem Dněpropetrovsku). „Lidé mu věřili a čekali od něho nějaké jasné kroky. Ale on se místo toho stáhl a odjel do Kyjeva. Teď kvůli tomu trpí jeho pověst i majetek,“ říká Hennadij Korban, jeden ze zástupců Kolomyjského. Podle posledních sociologických výzkumů Achmetovovi na Ukrajině důvěřují dvě procenta respondentů, osmapadesát procent mu naopak nevěří. Přitom ještě loni byl poměr prakticky vyrovnaný.
Vzhledem ke stále se zhoršujícím vztahům Ruska se Západem je pojem „importozameščenije“, tedy náhrada dovozu produkcí místních výrobců, stále populárnější. Časopis Děňgi z 18. srpna se pokusil sestavit výčet společností a odvětví, které na spirále vzájemných sankcí mohou vydělat. Jednou z takových oblastí je zdravotnická technika. Už v březnu ruské ministerstvo obchodu připravilo vládní rezoluci, která zakazuje pro státní zdravotnická zařízení nakupovat techniku ze zahraničí, pokud existují přístroje domácí provenience. To se týká například tomografů. „Dva největší výrobci tomografů, Elektron a MTL, kromě toho vyrábějí možná nikoli nejmodernější, ale aspoň základní rentgeny. Pokud zákaz vstoupí v platnost, právě tyto společnosti na něm vydělají. Ale jsou i exotičtější případy. Například kardiostimulátory překvapivě vyrábí vojenský závod v Iževsku.“ Zákaz zatím neplatí. Vláda oslovila výrobce zdravotnické techniky, aby jí poskytly seznam výrobků, které jsou schopni vyrobit. Ne všichni jsou z podobné perspektivy nadšeni. Komentáře pod článkem hýří vtípky ohledně „bojových kardiostimulátorů“. Současná napjatá situace může být také ve prospěch ruského satelitního navigačního systému GLONASS. První vicepremiér Ruska Dmitrij Rogozin označil fungování amerického systému GPS za „hrozbu národní bezpečnosti“ a současně pohrozil, že pozemní stanice, které korigují signál GPS na území Ruska, budou uzavřeny. „Pokud bude hrozba pokračovat po 1. září, vyhraje GLONASS, protože nebude mít konkurenci. GLONASS patří z osmdesáti procent oligarchům z AFK Sistema, zbytek patří státní kosmické agentuře.“ Dodejme, že mnozí odborníci tvrdí, že vypnutí asi desítky korekčních stanic GPS povede ke zhoršení navigace jen asi o metr, takže si před cestou do Ruska novou navigaci nejspíš nebudete muset pořizovat.
Zajímavému tématu se věnoval časopis Vlasť ve vydání z 18. srpna. Každý, kdo v posledních letech jezdí do Ruska, si nejspíš všiml množství mužů v černých uniformách s výzbrojí od obušku a paralyzérů až po kalašnikovy, nedbale přehozené přes rameno. Pracovníci soukromých bezpečnostních agentur se musí registrovat u ministerstva vnitra a skládat zkoušky. Podle vládních statistik je jich sedm set tisíc. Další podobní zaměstnanci jsou registrováni jako „manažeři prodejní plochy“ a podobně. Těch je podle propočtů časopisu dalších dvě stě tisíc. To ale není vše. Soukromým bezpečnostním agenturám konkuruje i stát. Samotné ministerstvo vnitra má složku, která poskytuje kromě ochrany infrastruktury (například nádraží, letišť a železnice) i služby soukromým subjektům za úplatu. Vlastní bezpečnostní služby mají také třeba ministerstva financí a zemědělství nebo státní korporace. Celkem se počet bezpečnostních pracovníků vyšplhal na 1,4 milionu lidí, nepočítaje v to obslužný personál, což je i při celkovém počtu Rusů, který dosahuje asi 147 milionů, významný počet. Celý tento byznys vznikl začátkem devadesátých let, kdy podnikatelé potřebovali mít ochranku proti konkurentům, napojeným na organizovaný zločin. „V devadesátých letech jsme na tom byli nejlépe. Lidé odcházeli ze speciálních jednotek armády nebo policie. Mohli jsme si vybírat ty nejlepší z nejlepších,“ říká dnešní poslanec Gennadij Gudkov. Ty doby jsou ale pryč. Dnes většinu příslušníků ochranky tvoří lidé z provincií, kteří přijíždějí na půl roku do Moskvy a pak se vracejí do svých rodných vesnic. „U nás na vesnici práce je. Můžeš být traktorista, kombajnér, dojička. Akorát že dostaneš tři až šest tisíc rublů měsíčně. To já propiju u nás v Saransku za jeden večer, když přijedu domů,“ říká sekuriťák Alexej Pyšněv. Výsledkem je, že většinu bezpečnostního personálu v Moskvě tvoří lidé, kteří nemají žádný výcvik, což je příčinou mimořádně nízké prestiže této profese. Ostatně Vlasť opatřila svůj článek titulkem „Ochranka má nižší sociální status než uklízečka“.