Reprízovaná výstava tvorby Vlasty Vostřebalové Fischerové v pražském Domě U Zlatého prstenu ukazuje tuto nepříliš známou meziválečnou malířku jako svébytnou umělkyni se silným životním příběhem. Genderový přístup je v tomto případě součástí citlivé prezentace.
Přestože reprízování výstav v zemi velikosti Česka může vyvolávat pochybnosti, letos přijíždějí z Moravské galerie v Brně do Galerie hlavního města Prahy hned dvě. Obě jsou věnované umělkyním, jejichž dílo je vykládáno za pomoci genderového hlediska. Zatímco na reprízu výstavy zabývající se českými autorkami devadesátých let Někdy v sukni (viz A2 č. 6/2014) si Praha počká do podzimu, od konce května do poloviny září je v Domě U Zlatého prstenu instalována monografická výstava malířky Vlasty Vostřebalové Fischerové s podtitulem Mezi sociálním uměním a magickým realismem. Plakáty s nahými, neforemnými ženami ve sprše dávají tušit, že v případě tvorby již více než půlstoletí mrtvé výtvarnice nejde o žádnou rozjařenou podívanou.
Historička umění Martina Pachmanová, která je spoluautorkou výstavy, před lety publikovala knihu Neznámá území českého moderního umění. Pod lupou genderu (2004). Zařadila se tak k prvním, kdo se genderovou perspektivou podívali na místní dějiny umění, konkrétně meziválečné období. Tento přístup postupně zakořenil, a také proto aktuální výstavu Pachmanová nepřipravovala sama, ale ve spolupráci s Michalou Frank Barnovou.
Emancipovaná solitérka
Malířka Vlasta Vostřebalová Fischerová se interpretaci s důrazem na genderové aspekty nabízí jak tvorbou, tak životním osudem. Patřila k prvním ženským absolventkám uměleckého vysokoškolského vzdělání v Československu, zastávala dobově nonkonformní názory na roli ženy, potažmo manželky, a stranění se spolkových aktivit, individualismus a pozice mimo avantgardu ztěžovaly její pozdější zahrnutí do dějin umění. Emancipovaná žena stojící mimo hlavní proud se jeví jako ideální „materiál“ pro genderový přístup.
Úsilí Pachmanové pomohlo v minulosti uvést do širšího povědomí i malířčinu blízkou přítelkyni Miladu Marešovou. Přes paralely existující v tvorbě obou autorek (realistická forma ovlivněná novou věcností, zájem o sociální tematiku a lidi na okraji) však působí malby a kresby Vostřebalové Fischerové tíživěji.
Své zostřené sociální cítění demonstrovala záhy. Po obligátním koketování s kubismem vytvořila v první půli dvacátých let působivý soubor portrétů postav z periferie společnosti. V kontextu tohoto díla její raný vstup do KSČ rozhodně nepůsobí nijak překvapivě. Silná empatie i určitá tísnivost ji v tvorbě už neopustily. Během krátkých dvaceti let tvůrčí aktivity se Vostřebalová Fischerová soustředila převážně na figurální motivy – dětí, starců nebo žen mnoha rolí a podob. Definitivně přestala tvořit po druhé světové válce.
Život a dílo
Aktuální výstava však usiluje o rehabilitaci imaginativní polohy malířčiny tvorby. „Magický realismus“ z podtitulu výstavy zůstával mimo zorné pole dosavadních interpretací, přestože tvoří důležitý aspekt jejího díla. Instalace se skládá z víceméně chronologicky řazených tematických celků. Skoro bezpříznakovou krajinářskou tvorbu tak střídá oddíl věnovaný výraznému dílu, které inspirovalo nešťastné manželství s germanistou a překladatelem Otokarem Fischerem. Traumatické výjevy, jejichž prostřednictvím s manželem na symbolické rovině „účtuje“, vykládají autorky výstavy psychoanalyticky. Nečiní to však nijak svévolně. Množství zdrojů, včetně autorčiny korespondence a vzpomínek, jim dovolilo usouvztažnit její tvorbu s osobním životem, což se stalo výrazným rysem výstavy. Olejomalby s převážně tlumeným koloritem pak na výstavě doprovází značný počet výrazných uhlových kreseb, v nichž až karikaturní deformace obličejů zachází nejdál.
Přestože umělkyně dosud stála spíše stranou zájmu a z oblasti sociálního umění tak více v paměti přetrvala Sociální skupina, nelze říct, že by ji kunsthistorie zcela opomíjela. Bylo by lákavé podlehnout senzacechtivosti, zveličit malířčinu „nedoceněnost“ a podat ji jako románovou hrdinku ženské emancipace. Takové manipulativní heroizaci často kunsthistorici neodolají, ale tohle není ten případ. Pachmanová a Frank Barnová ani revolucionářsky neboří všechny dosavadní výklady, naopak v katalogu nechávají často zaznít starší názory Jana Baleky, který se tak bezmála stává třetím spoluautorem.
Výstavu doprovází kniha poskytující bohatou informační nadstavbu. Autorkami nabízené interpretace jak v ní, tak v doprovodných výstavních textech působí zpravidla přesvědčivě a nevynechávají žádné podstatné souvislosti. Pochvalu si zaslouží i lehká výstavní instalace, v níž je část obrazů zavěšena doprostřed prostoru na ocelová lanka. Zkrátka, tato opožděná, ale precizní retrospektiva patří k nejlepším letošním výstavám věnujícím se meziválečnému českému umění. Její reprízu tak lenivý pražský návštěvník musí kvitovat s povděkem.
Autor je historik umění.
Vlasta Vostřebalová Fischerová. Mezi sociálním uměním a magickým realismem. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Zlatého prstenu, 28. 5. – 14. 9. 2014.