Hudební mainstream – především hip hop a R’n’B – stále explicitněji tematizuje sex. Klipy se někdy blíží k hranici soft porna, vždy však staví ženu do pozice objektu. Mění současné populární umělkyně toto machistické pojetí, anebo své tělo pouze prodávají novým způsobem?
Svět popkulturní zábavy se už nějakou dobu veze na vlně sexualizace, či spíše pornografizace ženského těla a jeho stále explicitnějšího zobrazování. Zpěvačky se odhalují, ohýbají do erotických poloh a strhávají pozornost diváků na své tělo. Žena v mašinérii hudebního průmyslu má v podstatě dvě možnosti – buďto na toto pravidlo přistoupit a stát se sexuálním objektem, který vyvolává vzrušení a touhu fanoušků a naopak opovržení odpůrců a rozhořčení mravokárců jako v případě někdejšího teenagerovského idolu Miley Cyrus, anebo se proti němu postavit a vsadit na okázalou decentnost, jako tomu je třeba u countrypopové hudebnice Taylor Swift. Marketingový koncept, který se snaží zachovat dekorum balancováním na hraně slušnosti (či spíše legálnosti) a obscénnosti, ženy pobuřuje mimo jiné proto, že zobrazování jejich sexuality zpravidla berou do rukou muži a upravují ji podle vlastních představ.
V současnosti ovšem hra s ženským tělem a sexualitou v populární hudbě dostává také zcela novou podobu, jež se nedá vyložit jinak než jako vědomá radikální reakce na léta mužského šovinismu panujícího nejen v showbyznysu. Kromě umírněných hlasatelek feministické revoluce, mezi něž patří třeba R’n’B zpěvačka Beyoncé Knowles, se objevila i řada poměrně radikálních umělkyň, které používají tělo a sexualitu k odhalení svých vlastních přání a tužeb.
Boží zadek
Nejzářnějším příkladem je bývalá americká striptérka a tanečnice, která si říká Brooke Candy. Tato umělkyně přešla z nočních podniků do jiného tradičně misogynního prostředí, kde ženy fungují hlavně jako druhořadý objekt sloužící k uspokojení mužských tužeb, a sice na rapovou scénu. Zde se ovšem ujala aktivní role převzaté od mužů. Texty ve spojení s vizuální stylizací zobrazují sexualitu neméně otevřeně než většina rapperů, kteří se zpravidla stylizují do role jakýchsi nadsamců – agresivních, nepoddajných a animálních. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: pasivním objektem se tentokrát stává muž, to jeho tužby jsou druhořadé. Role se tedy zcela otáčejí, i když s tím rozdílem, že Brooke Candy nedělá problém tematizovat sex i s osobou stejného pohlaví, s čímž bychom se v mužském rapu stěží setkali – pokud ovšem pomineme Mykkiho Blanka a pár dalších queer rapperů (viz A2 č. 7/2013).
Brooke Candy dává najevo, že stěžejní je pro ni vlastní uspokojení. To od mužů vyžaduje i násilím, jak je naprosto zřetelné například z videoklipu ke skladbě Opulance. Jde vlastně o dost jednoduché, ale tím působivější převrácení machistické rétoriky rapperů. Manifestační je třeba text skladby Das Me: „Je načase brát slovo kurva jako kompliment/ Kurva s božím zadkem, co tomu šéfuje s přehledem/ Jsem ženská, co je na koni, mám neskutečný sexdrive.“
Přístup Brooke Candy se v ledasčem podobá tomu, co dělá americká rapperka Nicki Minaj. Všeobecná pozornost konzumentů pop music a hudebních kritiků se v posledním měsíci upírala především k jejímu zadku, který si údajně nechala zvětšit implantáty. Své impozantní hýždě Minaj s patřičným důrazem představila celému světu prostřednictvím obalu singlu Anaconda a následně klipu k této skladbě, který se dočkal ještě většího ohlasu (jen během prvního dne video k písni, v jejímž refrénu se zpívá „Podívej se na ten zadek“, vidělo bezmála dvacet milionů diváků). Píseň Anaconda je o znovuobjevování vlastní sexuality. Její součástí je v tomto případě „velká tlustá zadnice“, jež je v klipu patřičně natřásána – stěžejním momentem je lap dance. Otázkou je, nakolik lze skladbu brát jako projev vymanění se z role pouhého objektu mužského chtíče a nakolik jde o přeformování tvaru tohoto objektu. V textu se totiž mimo jiné mluví o muži, který „si má na co sáhnout“. Aspoň částečně tedy jde opět o ženské tělo na míru mužovy touhy.
Všechno je naopak
Jiným příkladem je americká umělkyně, hudebnice a internetová hvězda Labanna Babalon (dříve známá pod jménem Labanna Bly), která využívá pozornosti upřené na ženské tělo k šíření vlastního poselství. Jeho cílem je opět emancipace ženské sexuality. Labanna Babalon se stala známou postavou internetu především díky sérii několika videí. Rozvíjí v nich svůj koncept pojmenovaný Whoreship (novotvar kombinující slova „worship“, uctívání, a „whore“, děvka). „Whoreship nespočívá v tom mít sex, s kýmkoli chcete. Nevzývám ducha šedesátých let. Každopádně pokud se chcete vyspat s každým člověkem na světě, tak to udělejte! Já vás za to soudit nebudu,“ vysvětluje Labanna Babalon svoji filosofii v rozhovoru pro magazín Vice.
Hodinové video s názvem Whoreship Movie je jakýmsi pokusem dát projektu ucelenou podobu. Film začíná videoklipem ke skladbě There’s Really No One Like Me, v němž se polonahá Labanna Babalon dekadentně povaluje po posteli nebo ve vaně a monotónním hlasem se snaží rapovat do jednoduchého beatu. Už ve svém dřívějším projektu P.A.R.A. se při hudebních vystoupeních prezentovala spíše jako performerka než hudebnice. A také teď jí hudba slouží pro účely šíření jejích představ o tom, jak má vypadat a fungovat společnost budoucnosti. „V rajské zahradě došlo k znesvěcení zakázaného ovoce neboli ženské lásky. Vznikla společnost moci a nenažranosti, svět, který ovládají muži. Nemusíte být nutně ženou, abyste se v nové společnosti Whoreshipu mohli stát bohyní. Všechno je nyní naopak. Satan je Bůh, Ježíš je děvka babylonská,“ píše Labanna Babalon ve svém manifestu, který prezentovala v magazínu Actual Pain.
Obnovit moc vagin
Labanna Babalon je přesvědčena, že podle její koncepce by se mohl svět změnit ve svobodnější a spravedlivější místo. „Whoreship je návratem k rovnováze. Týká se rozkoše, která se lidem vytrácí a zbytečně se váže na konkrétní věci, vypráví o světě prostém neustálého hodnocení druhých, o světě, kde se nemusíte stydět za své tělo. Můžete být jako děvka, která se nestydí za to, co dělá, naopak si to užívá a miluje přitom sama sebe i celý svět. Patřit někomu, nikomu a všem,“ snaží se umělkyně vysvětlit své představy na konci již zmiňovaného filmu. Zatímco u Brooke Candy a Nicki Minaj dochází k otočení mužské a ženské role, ve světě Whoreshipu nehrají muži roli takřka žádnou. Mužská úloha svůdce a lovce samiček, stejně jako živitele a hlavy rodiny, zde nemá opodstatnění. Ženy si podobně jako v proslulém textu SCUM Manifesto Valerie Solanas dělají, co uznají za vhodné, a na nikoho se při tom neohlížejí. Ženy se nebudou přizpůsobovat mužům, ale naopak muži ženám. Má to ale jeden háček. Jako hlavní překážku v boji o vlastní sexualitu identifikuje Labanna Babalon stávající kapitalistický řád, v němž je všechno vlastněno a prodáváno. Revoluce se však neleká: „Především chci skrze svoji koncepci sexuality uchopit stud, zcestné ideály krásy a představy o tom, jaké je místo ženy ve společnosti, a bojovat proti tyranským silám určité skupiny lidí.“
Jakou skutečnou odezvu bude mít tento trend, se ukáže v nadcházejících letech. V pop music se každopádně objevuje stále více žen, které usilují o emancipaci vlastní sexuality – anebo o její odhalení, což se někdy těžko rozlišuje. Jak prohlásila Labanna Babalon: „Mým snem je budoucnost, v níž všechny ženy budou vlastnit svoji sexualitu, odhodí svůj stud, a tím pádem obnoví moc svých vagin.“
Autor je DJ a hudební publicista.