Itinerář nespoutané imaginace

Jako sběratel a obdivovatel původní tvorby jsem dlouho postrádal mapu, podle níž by bylo možné cestovat po naší republice a poznávat díla neškolených spontánních autorů. Nyní, po mnoha letech, kdy se této oblasti věnuji, je možná téměř mou povinností podělit se o někdy složitě, jindy náhodně získané informace, a usnadnit tak pokračovatelům či badatelům v této svébytné oblasti lidské tvořivosti jejich pátrání. Nedělám si iluze, že má mapa bude mít „správné měřítko“ a obsáhne všechny směry, kterými se lze v ne zcela probádané krajině lidské kreativity vydat. Ale je vlastně dobře, že podobné úsilí nakonec vždy musí zůstat pouhým torzem, které bude třeba stále znovu a znovu doplňovat – skládat z útržků informací novou, přesnější a aktuálnější podobu.

Co případní uživatelé z následující mapy mohou vyčíst a kam se po vyznačených cestách dostanou? Co nebo kdo je na nich čeká? Možná zklamu vyhraněné a pregnantní teoretiky vyžadující jednoznačně definované hledisko. Předmětem mého zájmu, který se do výběru tras a mapovaných území přirozeně promítl, nejsou zdaleka jen tvůrci art brut, výlučně naivní či insitní umělci, vizionáři, marginální osobnosti nebo podivíni. Hledal jsem vždy hlavně kvalitu bezprostřednosti, původnosti, až dětsky vášnivé radosti z tvorby, sebeobnažující a někdy dokonce sebezničující potřebu vyjadřování emocí a osobního prožitku světa. To jsou rysy společné mnoha tvořícím lidem. Ústředním momentem pro mě ale byla skutečnost, že se jednalo o neškolené, nepoučené tvůrce, ať už byly motivy jejich úsilí jakékoli.

Sám jsem nezačínal na zelené louce, protože snahy o vytvoření podobného průvodce či mapy zde již v minulosti byly. Pro mě nejinspirativnější a řekl bych přímo bazální byla Zpráva o průzkumu patafyzických sídlišť od Slavomíra Ravika a Viléma M. Nejtka (Světová literatura č. 5–6/1969). Ke třem marginálním umělcům Václavu Kuderovi, Vincenci Navrátilovi a Františku Jaichovi, o nichž je v této zprávě řeč, se brzy dostaneme. Nejprve však musím aspoň řadou jmen naznačit dlouhou linii českých teoretiků této pozoruhodné tvorby, a to nejen v oblasti výtvarné, kteří následující výběr více či méně ovlivnili.Tedy: Josef Čapek, Karel Teige, Arsén Pohribný, Štefan Tkáč, Adolf Kroupa, Václav Vokolek, Alena Nádvorníková, Vladimír Borecký…

Pískovcové reliéfy

Vydejme se však na cestu. Za středobod české spontánní tvorby – a to z hlediska původnosti, originality, plošného rozsahu i překvapivě harmonického výsledného působení – jednoznačně považuji rozsáhlý soubor reliéfů a soch organicky vrostlý do přírodního prostředí divoké rokle za Kopicovým statkem poblíž obce Kacanovy. Tvůrčí stopa odborným školením nezasaženého lidového sochaře Vojtěcha Kopice (1909–1978), doslova umanutého touhou výlučně vlastními silami vytesat do pískovcových skal Českého ráje kamennou historickou kroniku, zůstává dodnes čitelným důkazem síly lidské tvořivosti a nezdolné touhy po kráse. Sochy jsou provedeny s přirozeným výtvarným citem a smyslem pro plastický detail i zasazení do krajiny. Význam tohoto vskutku rozsáhlého a unikátního environmentálního díla vzniklého mezi lety 1940 a 1978 neunikl ani pozornosti zámořské instituce SPACES, která se od roku 1978 věnuje dokumentování spontánních výtvarných děl po celém světě. Sídlí v severní Kalifornii ve městě Aptos u zátoky Monterey Bay a byla založena Seymourem Rosenem pro účely identifikace, dokumentace, propagace a rovněž ochranu uměleckých prostředí samouků nejen v USA, ale po celém světě. Obsáhlý archiv SPACES v současné době eviduje více než 1 400 míst a skalní galerie Vojtěcha Kopice je mezi nimi zapsána zatím jako jediná lokalita z České republiky.

Z Kacanov není daleko do Nového Bydžova. Bohužel už tu nenajdeme blízko vlakového nádraží v Jungmannově ulici přízemní dům s kouzelnou zahrádkou zabydlenou sochami vytvořenými z pískovcových patníků, mezníků či zrušených náhrobků. Jejich autorem byla místní svérázná umělecká osobnost Václav Kudera (1895–1987). Vynikal v malířství i hře na housle, udivoval ale zejména sochařskými portréty sousedů i českých velikánů nebo řady mytologických postav. Rozsáhlou pozůstalost prací v kameni, vzniklých v jeho nejšťastnějším tvůrčím období v letech 1960 až 1973, věnovala naštěstí rodina po jeho smrti Městskému muzeu v Novém Bydžově, kde lze desítky jeho soch zhlédnout a kde je k dispozici i bohatá obrazová dokumentace, připomínající tohoto velikána mezi spontánními českými sochaři.

Naše cesta vede dále do Želíz u Mělníka, kde mezi roky 1840 a 1845 nadaný kuchař Václav Levý, veden vnitřním nutkáním svého talentu, začal vytvářet monumentální lesní hlavy a jiné plastiky v romantické krajině pískovcových skal. Syn obuvníka dal průchod svému čerstvě probuzenému řezbářskému nadání, neobvyklému vidění světa i tvůrčímu nadšení, které ještě naštěstí nebylo poznamenáno tradičním výtvarným školením v duchu tehdy převládajícího akademického klasicismu. Zanechal po sobě v lesích nedaleko Liběchova invenční výtvory, bezesporu inspirované českým barokním sochařstvím, ale nesoucí zároveň znaky syrovosti a opravdové expresivní výrazové síly.

Muzejní kolekce

Důležitým orientačním bodem na naší mapě je Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích na Mírovém náměstí. Už dávno nejde o jedinou českou galerii vlastnící sbírku spontánního, marginálního či naivního umění. Rozhodně jí však mezi kulturními institucemi patří prvenství, protože soubor děl zařazovaných do této kolekce se rozšiřuje už od roku 1967. Současná podoba expozice do značné míry respektuje aktuální tendence teoreticko­kritického vnímání neprofesionální tvorby, a je tak rozčleněna na art brut, prezentované v přízemí a ve sklepě, a ostatní naivní umění, vystavené v prvním patře a v podkroví budovy. Z velkého množství autorů jmenujme jen některé: Štefan Daňko, Rudolf Dzurko, Robert Guttmann, Marie Janků, Marie Kodovská, Cecilie Marková, Zbyněk Semerák, Natálie Schmidtová, Anna Zemánková, Václav Žák. Součástí expozice jsou také poutavé a z dokumentačního hlediska důležité filmové medailonky tvůrců, vytvořené režisérem Antonínem Jiráčkem.

V depozitáři svého muzea skrývají nyní díla spontánních umělců také Prachatice. Kolekce děl regionálních autorů­samouků, jejichž tvorbu charakterizuje vyprávěcí realismus a dekorativizující výtvarná zkratka, je tvořena především obrazy Františka Mottla a Růženy Študlarové. Nalezneme však mezi nimi i řadu pozoruhodných děl skutečného velikána českého spontánního umění, dodnes bohužel nedoceněného řezbáře a sochaře Josefa Chwalu (1906–1985). Tento samotář s takřka vrozeným smyslem pro poetické vidění světa, tvůrce rozměrných reliéfů i dojemných pohyblivých mechanických výjevů z prachatické historie, inspirující se barokní lidovou plastikou, zažil svých patnáct minut slávy v šedesátých letech. Jeho jemně kolorované reliéfy pojednané svébytným řezbářským rukopisem byly tenkrát úspěšně vystaveny na světové výstavě EXPO 67 v kanadském Montrealu.

Kuriozity jihočeského venkova

Na okraji Krušlova, nejvýše položené obce Strakonicka, stojí ojedinělá stavba zdobeného včelína. Autorem tohoto unikátního díla byl místní včelař a řezbář Josef Mach (­­1929–2009), který začal uskutečňovat svůj sen v roce 1948. Malovaný a vyřezávaný včelín je nejen impozantním dokladem lidové tvořivosti, ale také komplexním uměleckým dílem. Kromě šedesáti pěti úlů se v něm nachází množství originálních řezeb vztahujících se k včelařství a včelám. V interiéru obytného včelína najdeme Machem vyřezaný nábytek, stoly, křesla a rámy obrazů. Inspirativní prostředí je nyní v dobrých rukou občanského sdružení Krušlovský včelín.

Padesát kilometrů dělí Krušlov od Velešína. Zde si můžeme od roku 2008 díky snaze Společnosti přátel města Velešína prohlédnout expozici Malovaný svět manželů Šítalových, která je instalována v historickém domě U Kantůrků na náměstí J. V. Kamarýta. Spatříme zde více než dvě stě temper a olejů Marie Šítalové (1904–1979) a Martina Šítala (1901––1980). Malby této výjimečné dvojice zobrazují běh života na jihočeském venkově viděný dětsky vnímavýma očima.

Z Velešína se přesouváme na naší mapě na severovýchod do Metánova, místní části obce Častrov na Pelhřimovsku, kde bylo v roce 2007 otevřeno Muzeum Jakuba Hrona. Malá expozice ve školní budově přibližuje návštěvníkům svérázný duchovní svět a některé zásadní vynálezy místního rodáka, profesora Jakuba Hrona (1840–1921), fyzika, vynálezce, literárního outsidera a především tvůrce roztodivných českých novotvarů. Mezi jinými trojrozměrnými exponáty zde máme na vlastní oči možnost spatřit i jeho slavný „buňát čili kalamář nezkotitelný“, patentovaný vynález, který kdysi zdobil stůl Karla Čapka.

Dřevo, kámen, železo, beton

Cesta nás vede dále na Moravu. Biskupice­Pulkov je obec ležící jihovýchodně od okresního města Třebíče v přírodním parku Rokytná. Takzvané Biskupické safari, čítající na čtyřicet polychromovaných betonových soch, zde po sobě zanechala trpělivá spontánní umělkyně Božena Blechová (1911–2001). Sochy nejroztodivnějších zvířat i lidských figur oživují zahradu před jejím domkem a vytvářejí z ní podobu soukromého barevného ráje.

Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě zase ukrývá na dvorku mimořádný doklad spontánního řezbářství a kreativního kutilství, pohyblivý mlýnek Vincence Navrátila z Víru. Soubor sedmdesáti pestrých dřevěných figurek, které jsou ztělesněním osobitých postav sousedů a známých, kdysi složitě pohánělo vodní kolo na Rovečínském potoce. Pro převod pohybu tvůrce použil vyřazené součástky z textilní továrny, kde pracoval jako údržbář. Špatný technický stav díla přinutil muzeum k vytvoření kopie – ta ale bohužel ztratila kouzlo bezprostřednosti a původní patinu, která dodávala dílu působivou autenticitu. Originál mlýnku, který vznikal během čtyřicátých až sedmdesátých let 20. století, získalo muzeum darem v roce 1986 od autorova vnuka. Mlýnek figuruje naštěstí i ve vynikajícím dokumentárním filmu režiséra Jana Ivána z roku 1971, nazvaném Dřevo, kámen, železo, beton.

V obci Šatov jižně od jihomoravského města Znojmo najdeme pro změnu unikátní malovaný sklep, jehož pískovcové stěny vyzdobil desítkami reliéfních obrazů a složitými dekorativními ornamenty mezi lety 1934 a 1968 samouk Maxmilian Appeltauer (1904–1972). Umělec, po zranění v druhé světové válce jednoruký, prožil nespočet hodin o samotě v tmavém sklepě, kde zpodobňoval své tvůrčí sny s hořícími svíčkami na klobouku, matně osvětlujícími stěny. Tento malíř krajin a zátiší začal vytvářet své práce v podzemí pomocí jednoduché technologie – vyškrabával reliéfy do měkké pískovcové zdi obyčejným kusem dřeva nebo kovu. Předtím, než výjev polychromoval, upravil povrch díla vodním sklem. Svou zvláštní technologií vyzdobil v posledních letech života i vinný sklep U Pavelků v nedalekých Sedlešovicích. Efekt kombinace architektury s ornamentem je zcela mimořádný.

Nemenší úsilí musel vyvinout samouk Stanislav Rolínek (1902–1931), jehož jméno je úzce spojeno s Rudkou u Kunštátu poblíž Blanska. Příběh plachého, umělecky nadaného mladého tvůrce byl tragický. Jeskyně blanických rytířů se souborem osmnácti soch vytvořených v pískovcových skalách a také další díla nebo jejich dochované části – ­například boty odstraněné, původně monumentální sochy T. G. Masaryka, jež stála kousek od vchodu do zmíněné jeskyně – však dodnes přesvědčivě dokládají vášeň pro sochařskou práci, které se Rolínek za podpory několika movitých mecenášů zcela oddal. Jeho dílo však zůstalo torzem – v mladém věku podlehl tuberkulóze.

Naše krátké putování po imaginární mapě zakončíme v takzvaném Eldorádu, které se nachází na severu Moravy v obci Hynčice nedaleko Krnova. Zahrada plná betonových soch pohádkových bytostí i obrovských prehistorických zvířat je dílem Františka Jaicha (1899–1987), který začal uskutečňovat svou představu zahrady zabydlené polychromovanými barevnými sochami v roce 1957. Na rozdíl od jiných pohádkových zahrad v Evropě si zahrada pana Jaicha vzácně uchovala původní atmosféru a zůstala přívětivým místem, z nějž čiší radost a potěšení z tvůrčí činnosti.

Prchavá existence a nedostatečná péče

Co říct na závěr? Díla neprofesionálních tvůrců řazená obecně do oblasti art brut vznikají samovolně, bez uměleckých ambicí svých autorů – proto občas vůbec nedojde k rozpoznání jejich hodnoty a překvapivě působivých výtvarných kvalit. Zmizí tak bohužel definitivně ze světa nikým nezaznamenána, nezdokumentována a nezachována. Jako by jejich význam spočíval právě v dočasnosti, prchavosti, marginálnosti existence, úzce spojené se společenskou bezvýznamností svého tvůrce, který často navíc nebývá ve své činnosti chápán a podporován ani blízkým okolím. Právě naopak, výsledky jeho svérázné aktivity jsou nezřídka zesměšňovány, bagatelizovány a velice často i záměrně ničeny. Unikají nám tak nenávratně doklady osobitých projevů spontánní tvořivosti, zbavené svazujících kulturních vzorců akademického umění.

Výzkum této originální tvůrčí činnosti, započatý ve Francii v polovině minulého století Jeanem Dubuffetem, podnítil nejen zacílení mnoha sběratelů a výtvarných teoretiků a následně vyvolal také zájem veřejnosti a snahu o zpřístupnění původní tvorby a její uchování ve specializovaných nadacích, galeriích a muzeích. Naše památková péče ovšem v tomto směru neprojevila doposud o marginální tvorbu dostatečný zájem. V cizině se přitom svébytné projevy neškolených autorů stávají cíleným objektem galeristů, ale též památkářů. Význam těchto děl je doceňován i tím, že jsou zařazována na seznamy kulturních památek, náležitě chráněna, restaurována, podrobně a soustavně dokumentována. Mezi takové objekty patří například dnes už světově proslulá environmentální díla francouzských autorů spontánní či fantaskní architektury: La Maison Picassiette Raymonda Isidora v Chartres nebo Palaise Ideal Ferdinanda Chevala v Hauterives poblíž Lyonu. Obě jsou již od osmdesátých let minulého století státem chráněnými kulturními památkami. V našich podmínkách bohužel hodnotově bezpochyby srovnatelná díla zůstávají stále stranou pozornosti památkových institucí i odborníků.

Autor je památkář a sběratel.