Vztahy mezi moderními informačními technologiemi a literaturou se v posledních letech zase pro jednou trochu vyostřují. Literatura, která po vší remedializaci už začíná pociťovat únavu materiálu, se ústy svých význačných proponentů i prostřednictvím diskutovaných textů začíná kritičtěji vyjadřovat o rizicích sociálně zabydleného digitálního prostoru. Jednu z největších bouří v oné kulturní sklence kdovíčeho loni vyvolal razantní protitwitterovský text Jonathana Franzena. Čelný představitel současné americké „literary fiction“, autor rozsáhlých a ceněných románů Rozhřešení (2001, česky 2004) a Svoboda (2010, česky 2013), je vnímán jako kritik technomoderního světa a internetových sociálních sítí už dlouho, nedávná práce na komentovaném překladu esejů Karla Krause jej však tentokrát inspirovala, aby se nesmlouvavé kritické pochodně chopil skutečně s plnou vervou. „Twitter je nesnesitelně otravný a představuje vše, proti čemu stojím v přímé opozici,“ prohlašoval Franzen na neworleanské univerzitě. „Ve sto čtyřiceti znacích můžete jen těžko citovat fakta nebo funkčně argumentovat… Je to, jako kdyby se Kafka rozhodl vytvořit videozáznam, ve kterém by Proměnu předváděl praporkovou signalizací.“
Přestřelené provokace lze zajisté snadno odmávnout, popřípadě ironicky glosovat: není divu, že autorovi, jehož dva nejslavnější romány čítají v původním vydání shodně 576 stran, pravděpodobně muselo kouzlo stočtyřicetiznakové miniatury zůstat nepochopitelným. Čtení Franzenova rozsáhlého pamfletu Co je na moderním světě špatně, který vydal The Guardian, přesto nelze než doporučit. S neoluddistickým étosem Franzenových argumentů bude mít asi nejeden čtenář problém, v jednotlivostech ale nalezneme inspirativní a přesné poznámky k dnešní době. Stačí se podívat na občas až nesnesitelně školácké tweety Salmana Rushdieho – velký autor a brilantní stylista nám jednou nabídne rozmazanou mobilní fotografii zachycující, jak zavítal do Louvru, jindy si pochválí včerejší večeři. Opravdu chceme a máme literárním velikánům dneška do jejich soukromých deníčků – twitter feedů a blogísků – nakukovat už za jejich života? A opravdu nám mají své každodenní banality tak nestydatě otevřeně nabízet?
Sociální sítě či jejich korporátní otcové se ostatně stávají i častým tématem soudobé prózy. Třeba v románu Nonstop knihkupectví pana Penumbry (2012, česky 2013) amerického spisovatele – a někdejšího zaměstnance Twitteru – Robina Sloana vystupuje v roli největšího hybatele věcí příštích samotný Google. Plakátově ploché popsání vývojového komplexu firmy, překypujícího svobodou, invencí a kreativitou, v tomto jinak sympatickém „letním čtení“ přesně následuje ústně i publicisticky předávané legendy o „zaměstnavateli snů“, který své pracovníky nepřetěžuje, ale nechává po všech stránkách volně se rozvíjet. Technologický kampus Googlu je tu popsán jako barevný a hypermoderní Disneyland, který se nám všem snaží přinést dobro a vše, po čem toužíme – Google Glass i roboponíka. Oproti tomu kritikou i čtenáři vychválený román Davea Eggerse The Circle (Kruh, 2013) předestírá mnohem pesimističtější obraz – z digitálního sdílení všeho se rodí dystopická budoucnost, ve které tajemství je lží a soukromí zlodějinou. V recenzích tolikrát opakované srovnávání s Orwellovým 1984 zřejmě není úplně namístě, humorná i pesimistická románová analýza ideologických diktátů totální otevřenosti a participace si ale pro své vystižení ducha doby pozornost jistě zaslouží, stejně jako v mnohém podobný, nedávno do češtiny přeložený román Garyho Shteyngarta Megasmutná pravdivá lovestory (2010, česky 2013).
Mladé české prozaiky – jistěže ne všechny, ale minimálně ty, kteří se v nedávném Respektu pokoušeli „mluvit v množném čísle“ – ovšem taková tematická aktuálnost zřejmě nezajímá, naopak, nejspíš ji považují za něco podezřelého. „Z jakého důvodu by měla dobrá literatura splňovat kriteria dobré publicistiky?“ tážou se procítěně. Inu, jistěže to nutné není, jistěže žádný takový imperativ neplatí. Jenže šmahem odmítnout literární texty vyjadřující se k aktuálním otázkám a ironizovat je srovnáním se snaživým školáčkem tak, jako to činí Jana Šrámková, Jan Němec a Ivana Myšková ve svých dvanácti odstavcích o próze, je venkoncem neméně pitomoučké jako aktuálnost od literatury vyžadovat. Konečným arbitrem je naštěstí nakonec až čtenář – až on si svobodně vybere, chceli raději číst Pynchona o 11. září, Franzena o Twitteru nebo Šrámkovou o její babičce či Němce o Drtikolovi.
Autor je bohemista.